Je tento víkend zásadní pro českou politiku a probudíme se v neděli v lepším světě? Jsou opravdu nadcházející volby zlomové, jak tvrdí babišobijci, nebo o nic nejde, jak nedávno prohlásil Václav Klaus a jak si myslí i spousta dalších lidí? Jak už to tak v životě bývá, pravda je o dost komplikovanější. Právě ta komplikovanost je i důvodem, proč je do poslední chvíle tolik lidí nerozhodnuto, koho budou volit a zda k volbám půjdou.

Česko potřebuje poslat Andreje Babiše do politického důchodu a rychle zapomenout na tento způsob politiky, ale také se musí vyvarovat toho, že to dopadne posunem z louže pod okap, což rovněž může být výsledek voleb.

Stavidla frustrací

Obchodník a finančník Babišova formátu prostě nemá určovat politiku země, která má zásadní vliv na jeho byznys. Je to, jako kdyby fotbalový zápas pískal kapitán jednoho z týmů. Taky by ta hra byla ohnutá. Babišův konflikt zájmů byl od začátku neuvěřitelný a neodstranitelný. Ale voličům nevadil. A nejen prosťáčkům z venkova. V roce 2013 ho volili podnikatelé i nemalá část toho, čemu se říká pražská kavárna. Podporovala ho nejen jeho vlastní média, ale třeba i Hospodářské noviny a další tituly ze skupiny Economia, z nichž pustil do světa svou tezi o českém Palermu, a další novináři nadšení z toho, že někdo to konečně nandá té prohnilé ódéesce. Dnes jsou z těchto lidí často největší babišobijci.

Ze zpětného pohledu je celkem průzračné, že Babiše vynesla vzhůru vlna sociální nespokojenosti způsobená finanční krizí a ona korupce byla jen beranidlem použitým podle vzoru Miloše Zemana z roku 1998. Ne že by korupce nebyla v té době českým problémem. Stejně jako dávno předtím a dlouho potom. Nicméně nejsme v tom v Evropě sami. A nejen v našem postkomunistickém koutě. Puč prokurátora Iva Ištvana a policisty Roberta Šlachty jen otevřel stavidla frustraci z poklesu mezd, růstu nezaměstnanosti, znehodnocení penzí a dalších dopadů protikrizových opatření Nečasovy a Kalouskovy vlády, která byla nicméně základem pozdějšího nebývalého růstu prosperity, jen ovace už sklízel někdo jiný.

Pomohl mu k tomu i socialista Bohuslav Sobotka, který posloužil jako užitečný nástroj, když spojil své zájmy se zájmy prezidenta Zemana a ukázal mu, jak moc funguje sociální korupce voličů. A žák vmžiku předčil svého učitele díky své nesporné inteligenci i politickému talentu.

Tygr a mrkev

Babiš šel do politiky nesporně kvůli ochraně svého byznysu, což se mu zčásti podařilo, když došlo k úpravě dotačních pravidel ve prospěch velkých firem, prodloužení životnosti bionafty z řepky a spoustě dalších regulací. A zčásti nepodařilo, když se do dotací vložila Evropská komise. A nad hlavou mu visí kauza Čapí hnízdo, na níž je sice zřetelné, jak velký výtlak v trestním řízení má premiér, když se na rozdíl od Nečase neštítí ho využít, nicméně příjemné to rozhodně není. To vše je ale dávno předvídaný příběh tygra, z něhož kdosi udělal hlídače stáda a věří, že se naučí živit strouhanou mrkví.

Že by měl skončit, není pochyb. Jak to bude doopravdy, teprve uvidíme, ale pravděpodobné to příliš není. Babiš své voliče sice neochránil před covidem a spousta jich zemřela, jenže ti už volit nebudou. A ty, kteří volit budou, vláda bezesporu velmi velkoryse ochránila před krizí na účet astronomického dluhu, který nemá v českých dějinách obdoby.

Právě rozpočet a státní dluh jsou jedním z témat, která v minulosti volby rozhodovala a nyní nebudou, protože nikdo z opozice není schopen toto téma srozumitelně uchopit. Je jasné, že léčba bude bolet, a tak je zapírána. Problém je ale v tom, že nejen u Babiše, ale ani v opozičních řadách není vidět dostatečnou mentální kapacitu, na niž by se dalo spolehnout, že nebude čekat, až nám budou ratingové agentury sestřelovat hodnocení a české dluhopisy budou neprodejné.

Co potom...

A další témata, na nichž se láme společnost a která určují politickou diskusi veřejnosti, jsou fakticky tabu. Nebo přesněji, Babiš je s Okamurou prakticky jediný, kdo je hraje.

Opozici jako by nezajímalo, jaký bude další vývoj migrační politiky, jaké důsledky pro životní úroveň má postup Green Dealu, jehož vítězné tažení je dáno především způsobem provádění evropské integrace mimo demokratický rámec národních států. Pokus opozice na poslední chvíli bít vládu za inflaci je sice logický, ale tak trochu pokrytecký. Nákupní apetit posilující růst cen je do nemalé míry ovlivněn i snížením daně z příjmů, na němž participovala ODS a menším dílem i Piráti. Lidem se nezvedá silně jen hrubá mzda, ale, pro statistiku neviditelně, i masivně mzda čistá. Že opoziční poslanci hlasovali s vládou pro řadu rozdávacích balíčků a někteří podporovali navyšování penzí nad valorizační schéma, je škoda mluvit. Postavit se razantně za ČNB při obraně její nezávislosti, do níž se Babiš se Schillerovou zcela nemístně navážejí, je nenapadlo. A že do budoucna bude mít naprosto zásadní a fatální dopad na cenovou hladinu postup evropských ekologických opatření, je téma, kterého se opět chopil Babiš a Pekarová vykládá, že elektromobilitu trh vstřebá. Což není zrovna pozvánka k volbám, když se občan dozvídá, že auto pod půl milionu si ve svém životě naposledy koupí letos.

Co je proti tomu nějaké Čapí hnízdo? Takže ano, zbavit se Babiše potřebujeme, ale co potom. Skoro to vypadá, jako by opozice žila někde na Marsu.

Koalice Spolu připouští vládu jen a pouze s PirSTAN a ten je svým nastavením nalevo a spíše banalizuje hrozby, jimž čelíme, což se promítá i do ztráty volebních preferencí.

Problém je zčásti zakopán v samotném faktu, že opoziční strany utvořily předvolební koalice, které jsou hodnotově nekompatibilní, což politici vzývající v posledních letech módní modlu catch-all party snad ani jako problém nevnímají.

Svého času, v dobách klidných a nekonfliktních na přelomu století, to snad mělo svou logiku. V dobách, kdy se opět stavějí barikády, je prostě nutné se na jednu stranu postavit. A ty barikády se stavějí. Nejde jen o samotnou kulturní válku, v níž se jedná jen o jakési generační střety, které přebolí jako revoluční šedesátky. Pro svobodu slova v Česku nejsou skutečnou hrozbou Babišova média, když těch svobodných je spousta dalších, ale cenzura provozovaná internetovými oligopoly a vylučující určité politické postoje a priori z diskuse.

A demokracii neohrožuje Babiš jako premiér, jakkoli daňové zaklekávání na nepohodlné a šití dotací na tělo jsou za hranou a kupování voličů je nemorální. Demokracii ohrožuje útok na svobodný trh, kdy zákony nabídky a poptávky jsou nahrazovány emisními normami, povolenkami a plánováním toho, co se bude smět vyrábět a jakými technologiemi a prodávat za deset, patnáct či třicet let.

Byznys se tomu dnes nebrání, protože má pocit, že je to pro něj výhodné. Vše se stává jakousi státní zakázkou, za jejíž splnění nese garanci erár a riziko je mizivé. Reakce je logická a přesně odpovídá hluboké moudrosti V. I. Lenina, který kdysi seznal, že „kapitalisté nám prodají i ten provaz, na němž je pověsíme“. Demokracie bez tržní ekonomiky se nejen nemůže vyrovnat s klimatickou změnou, ale ani přežít. Neexistuje a nikdy neexistovala demokratická země s plánovanou ekonomikou.

Jestli demokratické partaje nevnímají, která dnes bije, pak je smysl voleb ve hvězdách. Zbavit se Babiše potřebujeme, ale tím, že Agrofert přijde o dotace a Babiš bude souzen, si nikdo nezatopí. Tak k čemu pak ta zásadní změna má být? Toto dilema si bude klást mnoho voličů, a i když nakonec k volbám vyrazí, budou s napětím sledovat, co se bude dít potom.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.