Ať si myslíte o Si Ťin-pchingovi cokoli, ambice a ráznost čínskému prezidentovi neupřete. Doma mu Ujguři utěšeně plní pracovní tábory, v zahraničí pro něho odvádějí pěknou diplomatickou práci vlci-válečníci – jedna radost. A prezident Si nezůstává pozadu, ani když přijde řeč na ekologii.

V polovině dubna kvůli tomu zorganizoval společný videotelefonní hovor s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německou spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou. Oznámil jim, že Čína bude do roku 2060 uhlíkově neutrální zemí, a nebude tedy produkovat nadbytečné množství oxidu uhličitého a jiných otravných plynů. A co víc, že jeho Čína tak bude zemí, která „bude potřebovat historicky nejkratší období na překonání období od uhlíkového vrcholu po uhlíkovou neutralitu“.

A prezident Si měl k tématu ještě leccos dalšího na jazyku. Klimatická změna by se neměla používat jako „jazýček na vahách geopolitických sporů, jako nástroj pro útočení na jiné země nebo jako ospravedlňování obchodních překážek“, citovala jej domácí státní televize CCTV. Kromě toho Si velkoryse přislíbil, že Čína přijme dohodu z roku 2016 o postupném vytěsňování fluorovaných uhlovodíků (HFC), tedy plynů, jež dávají život ledničkám.

Diplomatická strkanice

To všechno samozřejmě ukazuje na odhodlání čínského prezidenta nepřipustit nepěkné změny počasí. Ale zdaleka nejen to. Oficiální pekingské zdroje začaly od chvíle, kdy Macron s Merkelovou zavěsili, o telekonferenci mluvit jako o klimatickém summitu, ačkoli Němci i Francouzi telekonferenci považovali za běžný diplomatický úkon a spokojili se s tím, že „přivítali, že Si potvrdil závazek své země dosáhnout uhlíkové neutrality“ k řečenému roku.

Proč to všechno? Důvod je nabíledni: o šest dnů později začala ve Washingtonu jiná událost, která si také říkala klimatický summit. Tuto verzi režíroval americký prezident Joe Biden, jenž také vyhlásil ambiciózní plán: do roku 2030 budou Spojené státy na 50 procentech uhlíkové úrovně z roku 2005. Vyzval ostatní země, aby přijaly podobné závazky.

Daniel Deyl

Bylo zjevné, že se Si nechce dostat do pozice, kdy by jako lídr světové péče o počasí vypadal někdo jiný než on sám. Když do Šanghaje přijel americký šéf přes počasí John Kerry (byla to první návštěva špičkového představitele Bidenovy administrativy v Číně), tamní média mu za tři dny nevěnovala téměř žádnou pozornost. Vlk-válečník (termín, jejž sami Číňané používají k označení své agresivní diplomacie podle tamního populárního filmu – asi jako kdyby si američtí diplomati říkali „rambové“) číslo jedna, mluvčí ministerstva zahraničí Čao Li-ťien, řekl, že Spojené státy jsou „záškoláci, kteří se vrátili do lavic, nikoli král, který se vrátil na trůn“. To byla narážka na fakt, že Bidenův předchůdce Donald Trump odstoupil od klimatické dohody podepsané v Paříži v roce 2015.

Snaha prezentovat se jako kanon přes klima má svoji logiku. Je to oblast, kde platí vyřčený úmysl více než faktické činy, protože dopady faktických činů v tomto oboru obvykle nejde dobře hodnotit. Na druhé straně jsou Si a jeho lidé terčem ostré kritiky kvůli nedodržování lidských práv (jak praví diplomatický eufemismus) ze strany USA, EU a dalších zemí. Přesunout těžiště debaty jinam je tedy pro ně výhodné – a být více slyšet ve věci globální klimatické změny je k tomu ideální prostředek.

Finanční bomba

V tomto světle zapůsobila minulý týden jako bomba zveřejněná studie, podle níž sice Peking ostře dbá na dodržování ekologických opatření doma, ale jeho banky mezitím vesele v zahraničí financují jeden z nejzhoubnějších způsobů ničení planety – devastaci deštných pralesů všude, kde jsou k mání, tedy na západě subsaharské Afriky, v jihovýchodní Asii a v Jižní Americe.

Podle Forests & Finance, koalice různých neziskovek blízké aktivistické organizaci Rainforest Action Network, se čínské banky v období let 2016 až 2020 staly největším zdrojem financování odlesňování v uvedených oblastech. A zatímco je pochopitelné, že někomu naskakuje husí kůže jen při vyslechnutí slov „aktivista“ a „neziskovka“, studie vypadá věrohodně – alespoň podle expertů, jež oslovil britský deník Financial Times.

Čínské banky poskytly v uvedených letech úvěry v hodnotě bezmála patnácti miliard dolarů firmám, jež na odlesňování vydělávají. V červnu loňského roku měly takto nainvestováno téměř 200 milionů dolarů. To samo o sobě nejsou částky, z nichž by se prvoligový finančník posadil na zadnici, ale tváří v tvář oficiálnímu pekingskému tažení za lepší počasí to ukazuje na nepěkný rozpor.

Nejspíš nikoho nepřekvapí, že firmy, které jedou v těch nejdestruktivnějších oborech – výroba celulózy a papíru, palmového oleje a gumy, pěstování sóji a prostá těžba dřeva – a dostávají na to peníze z Číny, jsou také čínské. Mezinárodní dopad působení čínského finančního sektoru tak má podstatně jinou podobu, než o jaké mluví prezident Si, když volá do Evropy, aby měl „klimatický summit“.

Nejvíce peněz takto z říše středu odešlo za účelem likvidace deštného pralesa v Brazílii. Tomu patrně napomáhá i fakt, že tamní prezident Jair Bolsonaro nemá deštné pralesy rád, na výzvy k jejich ochraně reaguje podrážděně a vůbec vypadá, jako by si myslel, že prales je stejná blbost jako covid-19 nebo homosexualita.

Když víno je voda

Nejštědřejším poskytovatelem úvěrů v tomto byznyse byla v uvedeném období státní Čínská průmyslová a obchodní banka, která se na jeho rozkvětu podílela 2,2 miliardy dolarů. Největším recipientem na druhé straně byla znovu státní chemička Sinochem, v jejíž napřažené dlani se sešlo celkem 4,6 miliardy dolarů (většinou pro její gumárenskou divizi).

Americký deník The Wall Street Journal se domnívá, že toky peněz popsané ve studii Forests & Finance se podílejí na veškeré deforestaci zhruba 40 procenty.

Podle šéfa Forest & Finance Toma Pickena studie naznačuje, že čínské bankovnictví nedodržuje standardy „zeleného financování“, k němuž se politická elita jejich země hlásí. „Neexistuje dnes mnoho důkazů o tom, že by banky vědomě financovaly něco ilegálního,“ citovaly jej Financial Times.

Jestli stačí čínské banky jemně upozornit na to, že jejich peníze konají jinak, než jak prezident Si káže, je otázka dosud nezodpovězená. Jisté však je, že čínský bankovní systém (jenž je od roku 2017 největším na světě, měřeno hodnotou aktiv) je největším poskytovatelem financování pro zhruba polovinu rozvojových zemí světa. Takže nakonec pracuje na stejném díle jako Si Ťin-pching, totiž na upozadění Američanů. Nějaký prales může vlku-válečníkovi být ukradený.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.