Nejsem příznivcem víceletých gymnázií.“ Debata o smyslu a poslání víceletých gymnázií není vůbec nová, ale nový ministr školství Vladimír Balaš (STAN) nakráčel do tohoto minového pole opravdu směle. Děti, které na tato gymnázia nastoupí, podle něj do jisté míry ztrácejí sociální dovednosti. A žáci, kteří pokračují na „normální“ základní škole, zase ztrácejí motivaci se zlepšovat. Ve výsledku tedy gymnázia neprospívají takřka nikomu. „Myslím, že by bylo dobré na to téma udělat průzkum. Cílem by bylo zjistit, zda má smysl víceletá gymnázia držet,“ vyhlásil směle politik.

A okamžitě se začaly dít věci. Těch pár vět stačilo, aby si nový ministr školství Vladimír Balaš udělal zejména na sociálních sítích spoustu nových „přátel“. Redakcí Hrotu oslovení odborníci přitom tvrdí, že to Balaš „slízl“ celkem neoprávněně. Dosavadní praxe prý ukazuje, že víceletá gymnázia přinášejí víc škody než užitku. A převládajícím světovým trendem je podporovat společné vzdělávání – lhostejno zda ve školách veřejných, církevních či soukromých.

Nevybíravě výběrová

České děti dnes na střední školy nastupují zpravidla po absolvování devíti let základní školy. Už po pátém ročníku, tedy v jedenácti letech, ale mohou přestoupit na osmileté gymnázium, ve třinácti letech po 7. třídě základní školy pak na šestileté gymnázium. Stává se tedy, že ty nejnadanější děti (respektive ty s dostatečně angažovanými a cílevědomými rodiči) obyčejnou základní školu opustí. Ve třídách na druhém stupni pak zbudou většinou jen děti, které se na gymnázia nedostaly, neměly o to zájem nebo se nepovažovaly za špičku.

Původně mělo na víceletá gymnázia nastupovat maximálně pět procent nejlepších žáků. Podle dat zřizovatelů však dnes toto číslo činí 12 až 16 procent, v Praze dokonce přes 20 procent. „Tím se úplně změnila jejich role. Gymnázia dnes už nejsou postavená na tom, že jde o školy s výraznou přidanou pedagogickou hodnotou. Vyselektují se děti ambiciózních rodičů, které mají lepší předpoklady a nikdo je tam nebrzdí. Přispívá to k sociálním nerovnostem,“ tvrdí sociolog Daniel Prokop z výzkumné organizace PAQ Research.

Ta v minulosti spolu s think-tankem IDEA publikovala studii s názvem Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity. Výzkumníci v ní došli k závěru, že dobrý vzdělávací systém by měl umět nerovnosti a rozdílné rodinné zázemí spíše potlačovat. Náš vzdělávací systém je naopak akceleruje.

Politická, nikoli odborná otázka

Podle Petra Najvara, docenta z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a předsedy České pedagogické společnosti, se z tématu víceletých gymnázií stalo velké politikum. „Budoucnost víceletých gymnázií je v zásadě politickým rozhodnutím. Politik má říct, zda má být vzdělávací systém spíše inkluzivní, tedy trend, který je pozorovatelný na základních školách v posledních letech, anebo spíše exkluzivní, což je trend, jejž reprezentují víceletá gymnázia. Jak to u politických otázek bývá, jde o míru, nikoli o čisté kategorie. Existují tedy dobré argumenty pro obě strany a oba extrémy s sebou nesou výrazná negativa,“ říká Najvar.

Exkluzivní vzdělávací systém, do nějž víceletá gymnázia spadají, podle Najvara generuje a kultivuje „elity“ v pozitivním smyslu, současně posiluje rozdělení společnosti. Životní cesty dětí se rozdělí, ty spadající mezi elitu se s „běžnými“ dětmi už v životě potkají jen málo. A když se tak děje, nerozumí si a nechápou se. Takové vzdělávání sice produkuje více špičkových absolventů zaměřených na výkon a schopných dosahovat pod tlakem vynikajících výsledků, ale zvláště při rozdělení dětí ve velmi brzkém věku zavírá velké části populace cestu k dobrým výsledkům. „Oproti tomu inkluzivní vzdělávací systém přispívá k sociální kohezi tím, že dává větší části populace příležitost dosáhnout na dobré vzdělání, právě bez ohledu na to, k jaké skupině či vrstvě společnosti přináleží,“ dodává Najvar.

foto Profimedia.cz

Kritikem současného systému víceletých gymnázií je i Miroslav Hřebecký, programový ředitel EDUinu, neziskové organizace zabývající se vzděláváním. „Obecně platí, že čím více oddálíte selekci dětí, tím lepší výsledky v celku populace dostanete. V západních zemích dospěli k empirickým závěrům, že diferencované vzdělávání nevede k tomu, že by děti v obou proudech byly vzdělávány efektivněji. U nás panuje představa, že rozdělení žáků do výběrových a nevýběrových tříd je dobré pro všechny. Bohužel platí, že jsou-li děti dlouhodobě vzdělávány jako neúspěšné v nevýběrových školách, má to velký dopad na jejich sebepojetí a následky pak nese dlouhodobě celá společnost,“ říká Hřebecký.

Pokud žáky rozdělujeme podle jejich studijních výsledků či předpokladů, zároveň tím přizpůsobujeme naše očekávání. Žákům v méně náročné větvi tím vysíláme signál, že není v jejich možnostech nárokům dostát. „Proto se v podstatě všechny vyspělé vzdělávací systémy, které patří ke světové špičce, rozhodly v povinném vzdělávání pro nediferencovanou výuku. Zajímavý je příklad Finska. To mělo tradiční velkou selekci již na úrovni deseti let věku žáků. V sedmdesátých letech se po dlouho připravované reformě rozhodlo posunout hranici selekce na patnáctý rok. Toto opatření zlepšilo výsledky žáků z rodin s nižším socioekonomickým statusem a nezhoršilo šance na úspěch ostatních. Příznačné však je, že ve Finsku byli proti rodiče i učitelé. Ale riskli to politici. Tady je zakopaný pes, u nás si takový krok v dohledné době nikdo netroufne učinit,“ má jasno Hřebecký.

Česká rarita

Velké zastání mají víceletá gymnázia tradičně u střední třídy. „Všimněte si, jak v mediální debatě na toto téma je slyšet v podstatě jen střední třída a její argumenty,“ upozorňuje Hřebecký. „Takřka všichni konzumenti veřejných mediálních vyjádření na to nahlíží pohledem uživatelským – tedy vůči svým dětem, a vše berou nesmírně osobně. Proto ty kontroverze,“ říká Hřebecký.

Rodiče ale pochopitelně nedělají nic špatného. „Je logické, že pokud existuje nějaká možnost systémové výhody pro mé dítě, které je tím nejcennějším, co v životě mám, budu se jako starostlivý rodič snažit jí využít, pokud mám pocit, že to pro dítě bude lepší,“ říká Hřebecký. Pomohlo by prý, kdyby stát rodičům více vysvětloval, proč omezení počtu víceletých gymnázií jejich dětem neuškodí, že nejde o výmysly, ale o daty potvrzený fakt. Víceletá gymnázia v takové podobě, jakou známe z Česka, jsou totiž velmi vzácným jevem. V Evropě je ve srovnatelné podobě najdeme jen na Slovensku, v Maďarsku a v Rakousku. Ruku v ruce s vysvětlováním by se mělo rovněž pracovat na zkvalitnění druhého stupně ZŠ.

Udržování současného stavu

České školství si s víceletými gymnázii už dlouho neví rady. Zdola, od rodičů a žáků, po nich roste poptávka, ale ministerstvo jejich počty přísně reguluje a zakládání nových téměř nepovoluje. Děje se tak mimo jiné i kvůli negativním dopadům na „normální“ základní školy, které odlivem nadaných žáků přirozeně trpí. A do toho před pár lety spadla inkluze, která jde úplně opačným směrem než víceletá gymnázia.

„Je zřejmé, že posilování inkluze na základních školách a zároveň zachování či rozvoj víceletých gymnázií jsou prvky, které jdou proti sobě. Domnívám se, že z opravdu dlouhodobého hlediska je prozíravá ta společnost, která pojímá svůj vzdělávací systém spíše inkluzivně. Jednak jde o to, že dobře disponované děti se rodí ve všech společenských vrstvách, ale z některých vrstev vede ke vzdělání delší a komplikovanější cesta, kterou víceletá gymnázia svým způsobem zatarasí. A pak podporu dobrých učitelů možná potřebují právě ty děti disponované méně,“ říká Petr Najvar.

Rušení víceletých gymnázií je nicméně běh na dlouhou trať. „Pokud bychom výhledově, žádnou revolucí, ale postupně a promyšleně, dokázali víceletá gymnázia tlumit, pomáhali bychom druhému stupni základních škol. Neodcházeli by tahouni. Na základních školách by zůstali i ambiciózní rodiče, kteří by tlačili na jejich zlepšování a vyšší kvalitu. Učitelé v páté třídě by podvědomě neuzpůsobovali výuku požadavkům přijímacích zkoušek a v duchu si neselektovali děti,“ říká Hřebecký.

Na opačný „extrém“ pak poukazuje Josef Soukal, předseda Asociace češtinářů České republiky. „Pokud chceme řešit selekci ve vzdělávání, musíme být důslední a zavést cosi jako absolutně jednotnou školu – žádné jazykově zaměřené základní školy, které jsou už na prvním stupni, žádné specializované třídy na druhém stupni základních škol, jako jsou matematické třídy apod., žádné soukromé školy a tak dále. Zrušíme-li jeden prvek, rodiče přesunou děti jinam, například do soukromých škol. Ničím si tedy nepomůžeme.

Naopak hned by se dala zrušit šestiletá nebilingvní gymnázia, zavést cut-off score (státem určená nepodkročitelná bodová hranice, pozn. red.) u centrálních testů na víceletá gymnázia, celkově počet žáků na víceletých gymnáziích snížit tak, aby na nich studovaly jen děti s velmi nadprůměrnými studijními předpoklady,“ říká Soukal. Tím by se prý víceletým gymnáziím vrátil původně zamýšlený smysl. Organizuje-li stát jednotné testy, měl by také podle Soukala zvážit bezplatnou on-line přípravu na testy, a to pro všechny děti. Využít by se mohlo i on-line platformy ČT edu.

Svůj význam prokážeme

Je logické, že víceletá gymnázia se kritice i snahám o jejich zrušení brání. Podle Renaty Schejbalové, předsedkyně Asociace ředitelů gymnázií a ředitelky pražského Gymnázia Nad Štolou, hrají v českém vzdělávacím systému nezastupitelnou roli. A pokud ministr školství skutečně nařídí zpracovat rozsáhlejší průzkum o přínosu víceletých gymnázií, nepochybně ho v něm prokážou. „Víceletá gymnázia opravdu podporují nadané děti, a jak mluvím se studenty u nás, cítí se spokojenější a šťastnější než na základní škole. Tam – jen když se přihlásí nebo se zkrátka jen dobře učí – jsou často za šprty a čelí posměchu. Tady jsou uvolněnější a spokojenější. Pochopitelně se toho také více naučí, protože můžeme jít víc do hloubky,“ řekla pro web Seznam Zprávy.

Zastání mají i u Ondřeje Kanii, vlivného podnikatele ve školství. „Je to strašně jednoduché. Pokud nějaká škola stojí za h***o, tak se má zlepšit a nemá se rušit ta, co funguje dobře, jen aby ta špatná škola vypadala líp. Pokud nebudou víceletá gymnázia, tak místo nich vzniknou elitní ZŠ. Nic se tím nevyřeší. Nic. Nic. Nic,“ napsal na Twitteru.

Konečné rozhodnutí, co bude s víceletými gymnázii, nicméně nepřipadne samotnému ministrovi školství. Jejich zrušení je totiž možné jen změnou zákona. A k tomu v současné rozjitřené atmosféře určitě nebude politická vůle. K záměrům ministra se zatím vyjadřují politici napříč politickým spektrem, včetně těch, kteří se tématu nikdy nevěnovali. Proti zrušení víceletých gymnázií se tak například postavila Markéta Pekarová, předsedkyně Sněmovny a koaliční strany TOP 09. „Je to věc rozhodnutí rodičů a dětí,“ nechala se slyšet.

Sám ministr Balaš po vlně kritiky ze sociálních sítí říká, že rušení víceletých gymnázií není na pořadu dne. Chce se prý rozhodovat na základě dat, která ještě nemá. V klíčové resortní Strategii vzdělávací politiky 2030+ se však uvádí, že „budou přijata opatření omezující vnější diferenciaci a selektivitu školství, které se projevují nejen vysokou mírou odchodů na víceletá gymnázia, ale i rozdělováním žáků do tříd dle dosahovaných vzdělávacích výsledků“. Balaš se již dříve k dokumentu a jeho naplňování přihlásil.

Víceletá gymnázia v Česku

Na víceletá gymnázia děti přestupují po ukončeném 7. ročníku základní školy (šestiletá gymnázia) nebo po 5. ukončeném ročníku základní školy (osmiletá gymnázia). Konstruována byla pro malý počet dětí, konkrétně pět až deset procent. V některých krajích je ale reálné číslo až dvakrát vyšší.

Ve školním roce 2020/2021 u nás podle dat ČSÚ fungovalo celkem 354 gymnázií, z toho 67 poskytovalo šestileté a 268 osmileté vzdělávání. Šestiletá gymnázia v tomto roce navštěvovalo 13 361 dětí, osmiletá pak 69 097 dětí.

Tento typ vzdělávání má v českých zemích dlouhou tradici. První osmileté gymnázium a šestiletá reálná škola vznikly v roce 1849 za habsburské monarchie (v dnešním Rakousku). V Československu došlo k jejich ukotvení jako vzdělávacích institucí pro elitní studenty, kdy za první republiky navštěvovala gymnázia jen dvě procenta dětí v daném věku. V roce 1948 došlo k jejich zrušení, po roce 1989 byla v Česku znovu obnovena. V roce 1996 experti z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) doporučili vládě jejich zrušení, to se však nestalo. Téma následně opakovaně zvedali ministři školství za ČSSD (například v roce 2001 Eduard Zeman, v roce 2004 Marcel Chládek, v roce 2017 Kateřina Valachová). Záměr se jim však dotáhnout nepodařilo.