Profilové téma tohoto čísla je zasvěceno vědě, ale proč nezačít u nadějného ekonoma Martina Kábrta, který loni dostal prestižní cenu a v rozhovoru pro Hrot popisuje situaci v Anglii, kde žije. Nemusíte souhlasit se vším, co říká, ale zajímavé to bezpochyby je.

Přinášíme portréty vědců, jejichž výsledky jsou do praxe celkem rychle převoditelné a finanční efekt je na dohled, i těch, kteří bádají v oborech, jež možná přinesou zásadní průlom, ale „okotí“ se za desítky let.

Obojí má nepochybně význam a je dobře, že Česko dává z ekonomicky srovnatelně bohatých zemí na základní i aplikovaný výzkum docela hodně peněz. Dostat naše vědkyně a vědce do mezinárodních projektů a týmů je mnohdy jediný způsob, jak udržet rytmus a kontext.

Publikace v mezinárodních prestižních časopisech jsou důležité měřítko, ale lidi z vlády, jejích poradních orgánů, kteří rozhodují, kdo, kdy a kolik dostane, nejvíc zajímá propojení vědy s byznysem. Vytvořit ekosystém, kde by se toto dařilo, také není jednoduché.

Přinejmenším k tomu potřebujete dát dohromady špičkovou expertizu z mnoha oborů - od právníků specializovaných na ochranu duševního vlastnictví přes finančníky, kteří rozumějí tomu, jak přitáhnout do projektů kapitál, a jsou ochotni nést už od raných fází riziko, až po daňaře. A samozřejmě samotné vědce.

Jak na roli bank v časech pandemií vyvolaného hospodářského poklesu, který Česko nezažilo drahně let, nahlíží jeden ze špičkových bankéřů, si přečtěte v rozhovoru se šéfem České spořitelny Tomášem Salomonem.

Klienty podrží a pro ty, kteří mají ve „spořce“ úspory, jsou velmi uklidňující jeho slova o tom, že „v pohodě ustojíme, i kdyby bylo problematických 15 až 20 procent (úvěrového) portfolia“.

O tom, že jsou myslivci v obou komorách Parlamentu České republiky dobře zastoupeni napříč politickým spektrem, si cvrlikají vrabci na malostranských střechách už hodně dlouho, a proč si jejich vliv znovu nepřipomenout. Zákon, který nevyhovuje jejich soustředěnému tlaku, dlouho nevydrží.

Když už jsme u toho lovu: až někdy zavítáte do Královce, dnešního Kaliningradu, průvodci vám určitě ukážou „achotničju daču Geringa“ v tamním centrálním parku. Pravda, rozlehlá dřevěná budova v norském stylu byla postavena původně pro německého císaře Viléma II.

Také ta dača nestála tam, kde je dnes, ale uprostřed hvozdů a vřesovišť v Romintenu, dnešním Krasnolesje, a Kaiser před první válkou nevynechal jedinou jelení říji, aby tady nějaký ten tuctík paroháčů neskolil. Ale jinak mají průvodci pravdu, „Gering“ si zdejší honitbu - proslulou kapitálními jeleny a tehdy velmi vzácnými losy -oblíbil coby nejvyšší říšský lovčí.

Po druhé světové válce se z části někdejšího Východního Pruska stala Kaliningradská oblast, Hermann Göring si dal kyanidovou kapsli, aby unikl rozsudku před tribunálem v Norimberku. Ale císařův Jagdschloss, ten byl Rusy šetrně rozmontován a znovu postaven. Sice jako správní budova, ale je tu dodnes, stejně jako lovecká vášeň.