Tak co tam máte? Co budete psát?“ Je začátek nultých let, brzy ráno a mladý zahraničář dorazil na redakční poradu českého deníku absolutně nepřipravený. „Ééé, určitě dáme něco z Jugošky a samozřejmě ten bordel na Blizáči.“ Ne, vůbec neví, co se tam nebo tam momentálně děje (protože zaspal a nestihl se podívat do agentur – sociální sítě neexistují, web je v plenkách), ale oba regiony jsou absolutní zárukou událostí. „Něco“, o čem se dá psát, se tam určitě děje. O víc než dvacet let později je na Balkáně víceméně klid, zato ve Svaté zemi je „bordel“ pořád. Dokonce největší za hodně dlouho.

I ta nejstrašnější a nejbrutálnější válka začne vzdáleného pozorovatele po nějaké době nevyhnutelně nudit. Zní to strašně, ale je to tak. A konflikt mezi Izraelem a Palestinci je jedním z vůbec nejdelších. Nikdy nezmizel, i když poslední roky nebyl tak horký jako v minulosti a zastínily ho jiné konflikty od Iráku a Afghánistánu přes Jemen po Ukrajinu. Nejblíž jakémusi řešení byl v době mírových dohod z Osla, to je třicet let. Ani ty ale nenabízely všeobecně přijatelná řešení všech problémů a vražda Jicchaka Rabina je každopádně pohřbila. Od té doby to bylo v Palestině jenom více či méně hrozné.

Z Evropy se dá na konflikt dívat černobíle a civilizačně zjednodušeně – naši „civilizovaní“ Izraelci proti barbarským Palestincům. Problém nastane, jakmile zašťouráte trochu pod povrch. Rázem vám začne docházet, proč nikdo nedokázal a nedokáže přijít s žádným funkčním řešením. V podstatě jedinou možností jsou obrovské – skutečně obrovské – ústupky na obou stranách, zavřené oči, ucpaný nos a desítky let trpělivosti a zdrženlivosti. Nikdy to nevydrželo ani pár měsíců. To, co teď udělal Hamás (a je jedno, že to nebylo z čistého nebe, že tomu předcházela kumulovaná frustrace a provokace izraelských radikálů), se neodpouští a Svatou zemi to nevrátilo ani tak do bodu nula, jako spíš někam do fáze minus sto. Když vám začnou vraždit lidi v domech, na ulicích, na koncertech, nemůžete lomit rukama a říkat, že je to politováníhodné chování vyšinutých jednotlivců. Odveta přijde, bude brutální a nejvíc zaplatí ti, kteří s útokem neměli vůbec nic společného. Tvrdit, že všichni Palestinci jsou legitimní cíle, je stejné zvěrstvo, jako když vrazi z Hamásu stříleli lidi na potkání v Izraeli. Většina Izraelců si to nemyslí, ale jakmile vstoupí do Gazy, bude to boj o holý život a budou umírat stovky civilistů. Nevyhnutelně. A spirála se opět roztočí. Hamásu přibudou další frustrovaní rekruti a půjdou na oplátku zabíjet Izraelce a ti se budou mstít, nebo chcete-li „trestat“. A pořád dokola. Jedinou cestou ven je zmíněná zdrženlivost a ústupky. Jenže ty si teď nikdo netroufne ani navrhnout.

V tomto čísle Hrotu máme jako vždy spoustu zajímavých textů; určitě nepřehlédněte třeba rozhovor se šéfem mladých lékařů, který jasně vysvětluje, proč se rozhodli odmítnout přesčasy a ochromit zdravotnictví, nebo článek o tom, proč se sever Čech nedokáže vymanit z chudoby. Většinu aktuálního vydání jsme však z pochopitelných důvodů věnovali válce, nejen té v Palestině, ale i té nám mnohem bližší, na Ukrajině. Přečtěte si, kdo na konfliktech profituje, komu nejvíc škodí, a hlavně – co svět v nejbližších letech čeká. Není to veselé čtení, ale je důležité. Protože názor má každý. Vy můžete vědět. 

Tomáš Jeník