„Ve Spojených státech se hromadné žaloby používají dlouhé desítky let a je to tradiční právní institut. Žalované společnosti často raději přistoupí na mimosoudní narovnání, než aby kvůli tomu měly negativní publicitu a riskovaly, že budou muset zaplatit celou požadovanou částku,“ říká partner advokátní kanceláře Bříza & Trubač Tomáš Hokr. S hromadnými žalobami má Hokr osobní zkušenost z doby, kdy v texaském Austinu pracoval pro kancelář Hendler Lyons Flores.

V každém jednotlivém státě Spojených států se procesní řády, které upravují tuto problematiku, poněkud liší, ale pokud bych to měl zobecnit, případ typu Bohemia Energy by pro americké advokáty a subjekty, které hromadná řízení financují, byl zajímavý a určitě by získal patřičnou pozornost. Je to typ sporu, který by se v Americe určitě vedl, protože se potenciálně jedná o velkou skupinu lidí – v médiích se hovoří o čísle blízkém jednomu milionu, a pokud se jednotlivé nároky sečtou dohromady, jde o zajímavou částku.

Občanský soudní řád obsahuje možnost spojit věci, které spolu skutkově souvisí, pokud je to v zájmu hospodárnosti řízení. V tomto ohledu je samozřejmě možné, že by se všechny tyto spory projednávaly v rámci jednoho řízení, nicméně záleží na tom, jak se k tomu postaví soud, zda spojení věcí povolí. Navíc i po spojení věcí bude každý jednotlivý žalobce vystupovat sám za sebe – bude muset podat vlastní žalobu, bude mít své vlastní právní zastoupení, bude mít možnost vyjadřovat se vlastními podáními. A v takovém případě je samozřejmě otázka, jestli bude soud mít dost odvahy, aby připustil řízení o desítkách tisíc žalobců. Soudní jednání by tak totiž muselo být nejspíš konáno v prostorách libeňské 02 areny. To je věc, která je v kontextu našeho civilního řádu neřešená a myslím i neřešitelná.

foto Martin Pinkas

Určitě. Dlouhodobě fungující institut hromadných žalob v Americe je hlavním důvodem, proč se Volkswagen rozhodl nepodstupovat martyrium soudního řízení a dohodl se na mimosoudním narovnání. V Americe už tento právní institut funguje dlouhé desítky let, má tradici, a žalované společnosti proto raději přistoupí na narovnání, než aby se soudily, měly kvůli tomu negativní publicitu a podstupovaly rizika spojená s plnou náhradou škody.

Pokud vím, většina států USA předmět sporů, ve kterých můžete podat hromadnou žalobu (class action), neomezuje.

Nejčastěji se jedná o spotřebitelské věci, i když zdaleka nejde jen o ně. Má to svou logiku, protože ochrana spotřebitelů upravená zákonem je v Americe mnohem slabší než v Evropě. A právě hromadné žaloby pomáhají spotřebitelské právo nahrazovat, byť někdy jdou až do nesmyslných extrémů.

Řešili jsme vadné kloubní náhrady a další nároky vycházející ze zdravotnického práva – třeba používání azbestu či pesti­cidů. Kromě toho šlo o pracovněprávní věci, spory mezi nájemci a pronajímateli, různé hospodářské delikty nebo dopravní nehody.

Jednalo se o žalobu na municipalitu, která nezajistila bezpečnost v dopravním provozu.

To je hrozně individuální. Na základě vlastní zkušenosti se domnívám, že podnět k hromadné žalobě většinou přichází od klienta, jehož nárok, pokud by se řešil individuálně, by byl natolik marginální, že by se vůbec nevyplatilo spor vést. Takový klient je v zásadě motivován principem nenechat to těm „zlým korporacím“ takzvaně „projít“.

Ano, mnohdy jde jen o několik dolarů, takovému klientovi se tedy opravdu nejedná o peníze. Avšak v jednotě je síla, a když se žalobců spojí deset tisíc nebo sto tisíc, tak už takový spor získá nějakou hodnotu a s tím potenciál dostat financování a kvalitního právního zástupce, což zároveň zvyšuje pravděpodobnost, že se podaří dohodnout vyšší částku v rámci mimosoudního narovnání. Na druhou stranu nepochybně existují i advokáti, kteří si kauzy sami vykonstruují, protože klienta – když to řeknu cynicky – už vždycky nějak seženete.

To je zcela zásadní věc. Při žádném srovnávání americké právní úpravy s českou nesmíme vynechat reálie. Pokud hromadná žaloba dlouhodobě funguje v Americe, pak funguje v systému, kde 95 procent sporů neskončí rozsudkem soudu, ale mimosoudním narovnáním. To je věc, na kterou se často zapomíná.

V rámci procesního řádu všech států USA funguje tzv. discovery, což je v zásadě mimosoudní výměna důkazů mezi stranami sporu, a to dokonce ještě před zahájením soudního řízení. Na základě takto získaných důkazů je možné sehnat kontakt na jednotlivé poškozené osoby.

Nadbytečné, to je otázka… Řeknu to takto: dokud nebyla vynalezena televize, všichni se bez ní obešli. Zákonodárci by měli naslouchat změnám ve společnosti a reflektovat je v právním řádu. V případě hromadných žalob jde o lepší vymahatelnost práva.

Kvůli digitalizaci, elektronizaci a globalizaci každodenně vstupujeme do obrovského množství právních vztahů – stačí si založit e-mail nebo nastoupit do tramvaje a prokázat se aplikací v mobilu. Kdo má ale čas číst všechny ty smluvní podmínky? Tyto situace jsou často zneužívány v rámci drobných příkoří, která dnes nikdo neřeší. Smyslem hromadných žalob je tato příkoří podchytit.

Souhlasím a kvituji, že aktuální návrh je pro náš právní řád mnohem přirozenější a určitě představuje bezpečnější cestu, jak otevřít tuto oblast marginálních sporů, které jsou dnešním procesním právním řádem neuchopitelné. Je jasné, že hromadné žaloby podnikatele do jisté míry zatíží.

Půjde ale hlavně o ty největší korporace, jejichž existenci to neohrozí. Jako všechno na světě to má svá pro a proti, která proti sobě stojí na miskách vah. Osobně si myslím, že debata, která probíhá nejen u nás, ale také na evropské úrovni, vede k tomu, že ta pro převažují. 

Tomáš Hokr

• Vystudoval Právnickou fakultu UK a Georgetown University Law Center.

• V texaském Austinu pracoval pro advokátní kancelář Hendler Lyons Flores, PLLC.

• Nyní je partnerem advokátní kanceláře Bříza & Trubač.