Pravidelná údržba nejdelšího podmořského plynovodu na světě jako každý rok měla zabrat deset dnů, maximálně dva týdny. Pak se 1220 kilometrů dlouhým potrubím, propojujícím pod Baltským mořem Vyborg s Lubminem, měl zase rozproudit zemní plyn. Jenže Vyborg je v Rusku kousek od Petrohradu a Lubmin nedaleko Greifswaldu v Meklenbursku-Předním Pomořansku a ta dlouhá roura se jmenuje Nord Stream 1. Od svého spuštění před více než desetiletím může do Evropy dodávat 55 miliard metrů krychlových zemního plynu z ložisek na západní Sibiři ročně. Anebo také nemusí a objem dodávek se již před plánovanou odstávkou 11. července prudce snížil.

Ruská agrese na Ukrajině změnila plyn v nejmocnější zbraň, kterou má Kreml k dispozici, aniž by musel někam posílat jediného pěšáka. Vývoz plynu do Evropy vydělává Gazpromu při asi čtvrtinových objemech ve srovnání s loňskem pořád zhruba stejné peníze, asi sto milionů eur denně, odhaduje specializovaná londýnská energetická zpravodajská agentura ICIS.

Číslo nezahrnuje Turecko a maličké Moldavsko, ale potvrzuje to, že Rusko sice nemůže najít pro svůj plyn náhradu za evropské odběratele z důvodů chybějící kapacity plynovodů do Asie a LNG terminálů, ale z hlediska exportních příjmů nestrádá. Naopak evropští dovozci ruského plynu nemohou sehnat náhradní zdroje plynu v dostatečném objemu, a tak platí mnohem víc než kdokoli jiný.

Odstávka na věčné časy?

Gazprom jako prodloužená ruka Kremlu může využít „drobné technické záminky“, aby rutinní plánovanou údržbu na Nord Streamu 1 protáhl, nepustil plyn vůbec nebo jenom na část kapacity, a znemožnil tak naplňování zásobníků v Evropě před příchodem zimy. Ve snaze nezavdat příčinu protahování odstávky proto Němci úpěnlivě prosili, aby Kanada přijala dočasnou výjimku ze sankčního režimu a umožnila vrácení jedné z kompresorových turbín vyrobených pro Nord Stream 1 v Kanadě v roce 2009 tamní pobočkou dnešní Siemens Energy, která zajišťuje i jejich následný servis v Montrealu. Kanada vyhověla a Rusko dostalo zprávu, že nemá přestávat tlačit správným způsobem na správně citlivých bodech.

Tento scénář přitom může dojít svého naplnění už tento měsíc. Proto se upíná tolik pozornosti k datu 21. července, kdy by měla servisní odstávka Nord Streamu 1 skončit. Putin ví, že Německo a jeho ekonomické satelity včetně Česka, Slovenska, Maďarska nebo Rakouska mají velmi omezený manévrovací prostor, jak ruský plyn nahradit. Je mu také jasné, že na Viktora Orbána se může spolehnout a že Rakušané rovněž hledají díru ve zdi.

Miroslav Zámečník

Odběry ve stavu nouze budou samozřejmě nastaveny tak, aby pokud možno neomezoval dodávky pro malospotřebitele, vytápění obytných domů, škol, nemocnic, ale už samotná perspektiva přídělového systému a odstávek v průmyslu, který je ve struktuře HDP pro Německo i Česko disproporčně významný, je ztělesněním noční můry. Jistěže se dá šetřit a vláda i energetické společnosti musejí usilovně hledat náhradní zdroje plynu, ale v každém případě platí, že cenová hladina bude podstatně výše, než byli odběratelé zvyklí, a že adaptační scénáře budou drahé.

Proto je tak důležité memorandum, které český ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela podepsal s německým vicekancléřem a ministrem hospodářství Robertem Habeckem. Podle něj si obě země vzájemně vypomohou, pokud by Rusko dodávky plynu stoplo. Pro českou ekonomiku, která je již čistě z geografického hlediska na konci všech potrubí, je nesmírně důležité, aby se země v řetězci před námi byly ochotné o nedostatkovou surovinu v případě nouze podělit. V symbolické rovině je to velmi významné už teď, praktický význam memoranda otestujeme v následujících měsících. Jak říkal někdo chytrý: I hlubokou mizerii lze přežít, pokud zátěž bude vnímána jako spravedlivě sdílená.

Asymetrický zánik konkurenceschopnosti

I na české mediální scéně upoutal pozornost německý deficit obchodní bilance, tedy něco, co Německo nezažilo celou jednu generaci. Přitom německý vývoz přes všechny problémy s logistikou není ochromen: meziročně stoupl v květnu o 11,7 procenta. Obchodní schodek ve výši jedné miliardy eur za měsíc není nic, ale pro Německo, uvyklé přebytkům v západní části země, kam až paměť sahá, jde o věc, kterou zažilo naposledy v roce 1991.

Příčinou je zhoršení směnných relací vinou podstatně rychlejšího nárůstu cen dovozu oproti cenám vývozu, především vinou skokového vzestupu cen energetických surovin. Položka dovozu nerostných paliv stoupla podle Spolkového statistického úřadu za leden a květen letošního roku meziročně o 41,4 miliardy eur, v přepočtu bratru o bilion korun, a procentuálně o 120,5 procenta. Německý dovoz z Ruska stoupl o 6,7 miliardy eur (+54,5 procenta; pro srovnání, z Česka o 2,7 miliardy eur, nárůst o 17,1 procenta). Vývoz do Ruska však ve stejné době klesl o 3,4 miliardy eur, tedy o 32,2 procenta, ale v samotném květnu o 50,7 procenta. Za ropou, plynem a snahou o teritoriální diverzifikaci jde i nárůst dovozu z Norska za leden až květen o 15,4 miliardy eur, tedy o astronomických 315,6 procenta.

Německý dodavatelský řetězec, jehož je česká ekonomika součástí, snad nikdy v posledních sedmdesáti letech neprocházel větší zatěžkávací zkouškou, a to jsme teprve na začátku.

Stojící Nord Stream 1 je pro Rusy superúčinnou vyjednávací kartou, protože vědí, že se jim nabízí cesta, jak otáčením kohoutu jednoho ze čtyř hlavních plynovodů rozklížit dosud překvapivě jednotný postoj Západu při všech šesti kolech uvalování sankcí vůči Rusku.

Způsobit nepříteli pokud možno asymetrické potíže a doufat, že ruské obyvatelstvo vydrží o dost víc, protože je zvyklé a léta bylo ideologicky masírováno a domácí opozice je slaboučká, ještě neznamená, že ekonomicky nedostáváte zabrat. Rusko podle Germana Grefa, šéfa největší ruské komerční banky Sberbank, nedávno odříznuté od mezinárodního platebního systému SWIFT, letos zaznamená pád HDP o sedm procent, který bude pokračovat i příští rok. To bude o 10,3 procenta pod úrovní „předválečného“ roku 2021.

Podle Grefa oné předválečné úrovně nemusejí Rusové dosáhnout ani za deset let, pokud převládne strnulost, ruská ekonomika si nenaordinuje sérii reforem na nabídkové straně a zároveň neotočí „roury na východ“. Zatím ­podle Grefa vývoz do zemí, které uplatňují sankce, představuje 56 procent a dovoz 51 procent, takže v ohrožení je podle něj patnáct procent ruského HDP. Tato reorien­tace je daleko za hranicí vnitřních možností mobilizace kapitálu Ruska a sehnat alternativní zdroje technologií a financí lze v zásadě jen v Číně. Ta je nesrovnatelně více zapojená do globálních ekonomických řetězců než Rusko, které ve světové ekonomice funguje hlavně jako dodavatel surovin, a sekundární sankce ji mohou hodně poškodit.

Miroslav Zámečník

Na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru, které se konalo v polovině června, respektovaná guvernérka Centrální banky Ruska Elvira Nabiullinová varovala, že „vnější prostředí se změnilo na hodně dlouhou dobu, možná navždy“. Její představa je taková, že by Rusko mělo změnit svoji jednostrannou exportní závislost na surovinách a zvýšit tvorbu domácí přidané hodnoty jejich zhodnocením.

Zlatá slova, ale člověk je slýchal již za Brežněva, Andropova, Černěnka i Gorbačova blahé paměti. Jelcin měl jiné starosti. Rusku se v posledním století nikdy nepodařilo hospodářský systém a podněty v něm nastavit tak, aby doma vyprodukované finální výrobky pro civilní účely byly po technické a ekonomické stránce v mezinárodním srovnání schopné konkurence. Tehdy i teď až na vzácné výjimky šlo o znehodnocení dobré suroviny špatným zpracováním. Poslední vládce impéria, který si doopravdy myslel, že technologicky předežene Američany, byl Nikita Sergejevič Chruščov.

Největší německá strategická chyba

Nejsilnější evropská ekonomika si závislost na ruském zemním plynu upletla sama. Že je hrozba omezení či úplného zastavení dodávek zemního plynu elegantnější a účinnější zbraní než tucet obrněných divizí, věděli všichni. Když se však přímé propojení plynovody v polovině první dekády 21. století plánovalo, vypadalo to jako málo pravděpodobný scénář.

Vladimir Putin působil jako chlapík, který uklízí po svém věčně opilém předchůdci Jelcinovi. I když se dala najít podstatně kratší a investičně úspornější pozemská cesta, sponzoři projektu viděli hlavně pravidelný výdaj v podobě tranzitních poplatků, na nichž chtěli přímým podmořským propojením ušetřit. Tedy nejen Gazprom, ale i všichni jeho partneři němečtí, francouzští a nizozemští, kteří figurují jako menšinoví akcionáři v provozní společnosti Nord Stream AG, inkorporované ve švýcarském Zugu, ale majoritně z 51 procent ovládané Gazpromem. Od samého začátku šlo o záměr, jak obejít tranzitní země. Pro pořádek, ty zase navrhovaly pozemní alternativy nikoli z důvodu prozíravého vidění budoucnosti, ale hlavně kvůli penězům z tranzitu.