„Dnešního jitra má mnohý občan jazyk a zuby porostlé mechem a v krku trní a hloží. Vlasy bolí; a chce se pojíst něčeho, já nevím čeho, ale aby to spravilo chuť. To jsou fysiologické následky oslavy Nového roku. Včera totiž každý uvědomělý občan spěchal slavit Silvestra. Povykoval po ulicích, potácel se v lokálech, burácel a hýřil, přiťukával si, hihňal se a objímal se s neznámými slečnami. Udělal značnou útratu a zkrátka užíval.“

Výše citovaný text vypadá na první pohled jako jedna z dalších otravných novoročních tirád o tom, že se na Silvestra všichni kolektivně ztřískali jako mužici, mají kocovinu a co teď s tím. Otravná novoroční tiráda to je i na druhý pohled, přece jen se ale čte o něco lépe než ty letošní, loňské, předloňské… A aby také ne. Dotyčný článek vyšel v Lidových novinách 1. ledna 1935 a jeho autorem byl Karel Poláček.

Oslavy konce roku – tedy momentu, kdy svět konečně přestává umírat a dny se poznenáhla prodlužují – jsou staré (jen s trochou přehánění) jako lidstvo samo. Tak daleko do minulosti ale tentokrát nezamíříme. Zkusme se však, s trochou škodolibosti, podívat, co na Silvestra tropili naši předkové za Rakouska-Uherska a za první republiky a jaké to pro ně mívalo následky.

Zpijte se u nás

Všechno to začínalo již před samotnou veselicí na stránkách novin, které v průběhu prosince otiskovaly inzeráty nejrůznějších hospod, hostinců, kaváren a tanečních sálů nabízejících čtenářům silvestrovské útočiště. Ukázkou budiž inzertní strana Národní politiky z 31. prosince 1896, která je silvestrovských pijatik plná odshora dolů.

„Velkorestaurace Fr. Černého“ tak například slibovala, že se u nich pořádá „na Sylvestra velká taneční zábava do rána“, Kavárna „u města Vídně“ mnohoslibně oznamovala, že „zůstane dnes za příčinou slavnosti sylvestrovské po celou noc otevřena“, na Žofíně se měl konat „velký sylvestrovský koncert“ a podnik Orfeum na Královských Vinohradech pořádal „Sylvestr!!“ s tombolou, půlnočním překvapením a pestrým humoristickým programem, jehož hvězdou měl být „italský ilusionista a prestidigitateur I. řádu“ Giovanni Nanseni, který (nebo snad která) vynikal „půvabnými produkcemi s elektromagnetismem, tancem na chůdách a cvičenými holuby“.

Co se pak v oněch inzerovaných i neinzerovaných podnicích na Silvestra dálo, si dokážeme díky páně Poláčkovu líčení živě představit. Zaměřme se proto jen na některé individuálně vynikající výkony, byť tyto se většinou odehrávaly v provozovnách méně blyštivých, než byly výše zmíněné kavárny, varieté a velkorestaurace. 

Když nejde o život…

Jedním z takových výtečníků byl dle Národních listů třiačtyřicetiletý dělník Jan Boček, který na přelomu let 1911 a 1912 „vrávoral o půlnoci z Karlína do Libně a osudnou náhodou volil cestu podél Vltavy, místo po říšské silnici“. Samozřejmě že se zapotácel a spadl do Vltavy. „Studená koupel“ prý sice „velmi osvěžujícím způsobem na jeho stav působila“ a Boček se vydrápal na břeh, byl však prý tak prostydlý, že ho dal „lékař dopraviti do všeobecné nemocnice“.

Těžko říci, jestli na tom byl lépe, či hůře než pětapadesátiletý metař Jiří Čechura, který si přibližně v té samé době, kdy Boček absolvoval novoroční koupel, uhnal „nebezpečnou opičku“. Začalo to tím, že mu hospodský v pražské Sokolské ulici už nechtěl nalít, a tak mu Čechura prohodil výkladní skříní cihlu, jež navíc „dopadla oknem na mramorovou desku, která byla rovněž poškozena“. Způsobil tím škodu ve výši 100 korun, což v té době mohl být tak zhruba měsíční metařský plat. „Po zatčení vymlouval se Čechura, že mu hospodský nedal novoročné a ještě se mu vysmíval,“ vysvětlovaly to náhlé pohnutí mysli noviny.

… a když ano

Příjemné to asi nebylo, ale vyloženě o život ani jednomu z pánů přece jen nešlo. V krčském hostinci U Čejpů bylo na konci roku 1936 daleko hůř – během hromadné silvestrovské řeže bylo zraněno zhruba padesát lidí, z toho pět vážně. Tehdejší události lze na základě dobového tisku zrekonstruovat zhruba následovně. Oslavu si v hostinci zamluvila stolní společnost „Myška“, ovšem zúčastnit se mohl kdokoli, a tak krátce po půlnoci do hospody zavítaly dvě romské rodiny – Čermákovi a Krausovi.

Brzy z toho byla hádka, pak rvačka a nakonec Romové vytáhli nože. „Domácí byli v přesile, bránili se sklenicemi, talíři a židlemi, ale neubránili se – musili vyklidit bojiště,“ popsaly první fázi boje Národní listy. Přede dveřmi se ale vyhnanci opět sešikovali a „podnikli útok na hostinec, z něhož cikány vybili“. Ani ti si to však nenechali líbit, „zaútočili na hostinec kamením, vytloukli okna, vnikli opět do místnosti a ovládli pole“. Bitvu ukončili až přivolaní četníci, ovšem „bilance homérských bojů o hostinec“ byla dle Národních listů smutná: desítky raněných, „zařízení hostince zničeno, sklenice potlučeny, talíře rozmláceny, židle polámány, okna vybitá“.

Ani u Čejpů ale nikdo neumřel. Všichni silvestrovští opilci ovšem takové štěstí neměli. V lednu 1896 například Národní politika informovala o tragickém skonu dělníka Františka Herziga z Bíliny, který popíjel na Silvestra „v různých hostincích zdejších jako o závod“. Následky na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a „na Nový rok z rána“ byl „nerozumný mladík“ nalezen na zemi: „Byl donesen do svého bytu, kdež za nedlouho skonal.“

Čaj s malinovkou

Projevů rozverného silvestrovského opilství se dají v dobových novinách najít spousty, ale my se jimi dál zabývat nebudeme. Stačí, když konstatujeme, že už před více než sto lety byl Silvestr chápán jako den, kdy se i jinak slušní lidé bezuzdně opíjejí a tropí věcí, které by jinak rozhodně netropili. Více či méně excentrické jednání bylo na Silvestra zkrátka očekáváno, akceptováno a široce tolerováno, což roku 1904 vystihl satirický časopis Šípy, když v nadsázce tvrdil, že „od příštího roku počínaje, budou zbylé vánoční stromky ponechávány na ulicích až přes Sylvestra, aby poeticky naladění pozdní chodci měli si kde zdřímnout“.

Nevázané výroční opilství má zkrátka v české společnosti hlubokou tradici. Pyšný na to nemůže být snad vůbec nikdo, autor těchto řádků je však dalek toho, aby komukoli cokoli radil, či dokonce doporučoval. Koneckonců fatalistou byl už Poláček, když roku 1935 smířeně konstatoval, že recitování básní a popíjení čaje s malinovou šťávou se o posledním dni roku jaksi neujalo, a Silvestr má proto „ustálený normalizovaný průběh“.