Existuje kombinace, kterou by měl znát každý, kdo chce mít rozhodující slovo v hospodářské politice. (Tedy pokud to nechce jednou pořádně zmrvit.) Kecat do řemesla ministerstvu financí a centrální bance nebývá bez následků, zvlášť když si hrajete na pokořitele „nemožné trojice“.

Zkrátka jde o to, že si nemůžete libovolně pohrávat s úrokovými sazbami, přitom mít volný pohyb kapitálu a zároveň udržet stabilní kurz měny. Něco musí vždycky padnout a jsou tací, kteří nevyplní ani dva vrcholy trojúhelníku. Na konceptu „nemožné trojice“, popsaném před nějakými šedesáti roky, je pozoruhodné to, že nad ním nejde vyhrát.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan si už dlouho před pokusem o údajný státní převrat v červenci 2016 myslel něco jiného. Ani poté se „nemožné trojici“ rozhodně nepodvolil, spíše jen takticky ustoupil, když už jeho vměšování hrozilo průšvihem. Když se ale situace trochu zklidnila, vrátil se ke svému přesvědčení s novou vervou.

Kdo se mu vzpouzí, toho vymění, a ty, kdo by snad chtěli bránit kurz národní měny zvyšováním úrokových sazeb, obviní nádavkem ze zrady. A to se v Turecku poslední dobou nebere na lehkou váhu.

A tak se práce centrální bance vyloženě „daří“ – od letošního září snížila úrokové sazby o čtyři procentní body na patnáct procent, tedy na trojnásobek svého inflačního cíle. Inflace se přehoupla přes dvacet procent a v listopadu překonala s 21,3 procenta tříletý rekord. Turecká měna proráží dno se čtrnácti lirami za dolar a centrální banka intervenuje proti „nezdravé cenotvorbě“.

Sen o velmoci

Modernizace země a co nejrychlejší obnovení mocenského postavení, to byl turecký politický imperativ od dob, kdy vyšlo najevo, jak moc osmanská říše zaostala vojensky, technologicky i hospodářsky. Jenže modernizace je kapitálově náročná, zvláště když míra úspor je nízká, domácí kapitál a průmysl nerozvinuté a investiční zboží se musí dovážet. Pokud nechcete doširoka otevřít náruč přímým zahraničním investorům, tak se zadlužujete. Osmani se dostali do finančních potíží se splácením už v dobách, kdy jim ještě pořád patřilo obrovské mnohonárodnostní území od Bosny na severu po Jemen na jihu, a dopracovali to až ke zřízení velmi ponižující formy britsko-francouzské finanční kurately v roce 1881.

Turecká republika se vrhla do modernizace, ovšem Atatürkův model ekonomického rozvoje až příliš dlouho a k vlastní škodě preferoval industrializaci zaměřenou na náhradu dovozu. Velmi podobně postupovalo mnoho jiných zemí, od Latinské Ameriky po Indii, v extrémní komunistické podobě pak Čína za Maa.

Turecko jako spojenec Západu mělo možnost volby, ale k liberálnější hospodářské politice, včetně snížení dovozních bariér, konvertibility měny a privatizace, sáhlo až na začátku osmdesátých let.

Co se naopak opakovalo skoro stejně pravidelně jako roční období, byly pe­rio­dy prudkého rozvoje, financovaného převážně na dluh, střídaného platební krizí a vyjednáváním s Mezinárodním měnovým fondem o podmínkách „stabilizačních půjček“. Ty musejí – z definice – obsahovat kroky k nastolení ekonomické rovnováhy, včetně té rozpočtové, a nenávidí je jak levičáci, tak nacionalistická pravice, byť z odlišných důvodů.

Erdoğanova éra

Turecko se za posledních čtyřicet let změnilo k nepoznání a velký díl zásluh (či odpovědnosti) za to připadá Recepu Tayyipu Erdoğanovi. Istanbul má po Moskvě nejvíc mrakodrapů v Evropě, vysokorychlostní tratě vozí nejen do hlavního města Ankary pasažéry rychlostí 250 km/h, země má pár seriózně velkých globálních hráčů, do infrastruktury včetně zdravotnictví se investuje velkoryseji než kdekoli v Evropě. Turecko bylo jednou ze dvou velkých světových ekonomik (spolu s Čínou), které dokázaly i v časech pandemie udržet hospodářský růst. Jenže…

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Miroslav Zámečník

Erdoğan vstoupil do vysoké politiky coby istanbulský starosta už v roce 1994. Za tu dobu metamorfoval z umírněného muslimského demokratického politika v někoho, kdo po zvolení prezidentem a převzetí exekutivních pravomocí přerostl v nepokrytého autoritáře. Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v létě 2016 nastolil čistky, které nemají v moderních dějinách Turecka obdoby. Každého trochu podezřelého z napojení na muslimského exilového klerika Fethullaha Gülena nechal zbavit svobody i majetku, do zvláštní správy přešlo víc než tisíc firem s aktivy v hodnotě desítek miliard dolarů; počet lidí vyhozených z práce – od soudců po učitele – jde do stovek tisíc. Od zásady „nulových problémů se sousedy“ v zahraniční politice přešel k vojenským zásahům a rozhádal se s kdekým. Velkoryse přijal miliony uprchlíků, aby pak dal Evropě „ochutnat“, jaké to je, když jim umožní projít, a pak si nechal za zadržení přílivu zaplatit.

Obdobnou proměnou prošla za jeho vlád hospodářská politika, od zodpovědného přístupu k financím a měně se přiklonil k „novému ekonomickému modelu“. Nového na něm není nic, je to stará dobrá snaha „nafedrovat“ přes negativní reálné úrokové sazby a úvěrový boom ekonomiku, nařizovat centrálním bankéřům, co mají dělat, a státním rozvojovým bankám, jaké projekty financovat a komu co garantovat. Není to bez vedlejších následků – kdo může, vyhne se držení národní měny a utíká buď k dolaru, nebo k euru.

Čekání na spouštěč

Recept „půjčit si levně v cizině a financovat domácí boom“ selhal všude tam, kde vyústil v dlouhodobé deficity běžného účtu platební bilance, které nejsou kompenzovány přílivem dlouhodobého kapitálu ve formě přímých zahraničních investic. To je pak jiná, akorát se musíte smířit s tím, že jednou bude země muset strpět vysoký odliv dividend.

Když dáváte přednost budování „národních šampionů“, hodně při tom betonujete a země nabere dost zahraničního dluhu, čeká se většinou na nějaký spouštěč, nejčastěji v podobě změny ve vnímání rizika. Krátkodobý kapitál pak kouká zmizet do „bezpečných přístavů“ stejně rychle, jako přišel, přilákán úrokovými výnosy. Národní měna dlužníka prudce oslabí. Kdo je odříznut od zahraničního financování, může začít tisknout peníze ve velkém, anebo se smířit s prudkým snížením ekonomického výkonu.

Erdoğan se netváří, že by si z kolapsu liry dělal těžkou hlavu. Slabá měna pomáhá koneckonců exportérům a domácím výrobcům zboží, které se dříve dováželo. Nepříjemné vedlejší efekty slibuje řešit v rámci „nového modelu“.

Když potřebujete opticky snížit výdaje ze státního rozpočtu, můžete je zkusit zamaskovat partnerstvím veřejného a soukromého sektoru (PPP). S vládou garantovanými platbami za dostupnost se dá postavit leccos. Úvěry podnikům dovedete podpořit přes záruční fondy, za nimiž také stojí stát. Regulátor (tedy stát) se může tvářit, že ztrátový úvěr není ztrátový, ba dokonce může z úlev na splátkách udělat politickou přednost a protikrizové opatření. Však oni se klienti zase „rozplatí“, až se národní měna zase stabilizuje, a ekonomika se rozhýbe.

A ono to někdy vyjde. Recep Tayyip Erdoğan doufá, že – s boží pomocí – to vyjde i tentokrát. Prezidentské a parlamentní volby jsou nejpozději 18. června 2023, takže trochu času ještě má.