Petr Sklenička posuzoval v osmdesátých letech v rámci diplomové práce projekt odvodnění a regulace potoka u Sušice v Pošumaví. Výsledek vlastního bádání ho mírně řečeno překvapil. „Vyšlo mi, že není jediný racionální důvod pro takovou investici,“ říká. Ještě více ho však překvapilo, když zjistil, že všichni, kdo se na projektu podílejí, o nesmyslnosti svého počínání vědí.

„Bavil jsem se s projektantem, který z toho byl sám evidentně nešťastný, a ptal jsem se ho, proč to tedy dělají? Na rovinu řekl, že je to totální nesmysl, všichni to vědí a dělají to jen proto, aby měli práci. Takových lokalit byla spousta. Meliorace byly politicky zneužity k podmanění si krajiny. Odvodňovaly se pozemky, které odvodnit nepotřebovaly, narovnávaly se řeky, které dříve krásně meandrovaly. To byly ideologicky zabarvené věci a dělalo se to třeba i proto, že za socialismu musela být nulová nezaměstnanost,“ vysvětluje Sklenička, dnes rektor České zemědělské univerzity (ČZU).

S budováním drenáží se začalo už za časů předválečného Československa, teprve za bývalého režimu však dosáhla odvodňovací mánie obřích rozměrů. Nadřazený pojem meliorace, znamenající zlepšení úrodnosti pozemků jakýmkoliv způsobem, začal být postupně chápán téměř výhradně jako jejich odvodnění. Podle dat ministerstva zemědělství bylo nakonec odvodněno 15,2 procenta území současného Česka.

Ne vždy byla opatření vyloženě destruktivní. Na mnoha místech měly zásahy smysl a mají ho i dnes, kdy je snahou vodu v půdě spíše udržet. Na mnoha jiných lokalitách však šly proti zdravému rozumu.

Po roce 1989 se každopádně na obří dědictví socialistického režimu trochu zapomnělo. Až dnes v souvislosti s klimatickými změnami a suchem začíná stát řešit, jak dát stovky kilometrů drenážních trubek zase do pořádku.

Podklady se ztratily

Na ministerstvu zemědělství se nedávno zrodil nový Plán pro řešení sucha prostřednictvím pozemkových úprav v následujících deseti letech. Takzvané pozemkové úpravy, tedy uvedení vlastnických vztahů do souladu s rázem krajiny a její následné logické využití, probíhají kontinuálně už léta. V průběhu tohoto desetiletí mají spolykat celkem 34 miliard korun. Nové je, že by se při úpravách měly kvůli suchu budovat i závlahové systémy. A také řešit právě i historické drenáže.

To však vůbec nebude snadné. Podle Jana Vopravila z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy totiž po letech přehlížení obřího systému trubek chybí téměř jakákoliv dokumentace a nikdo ani neví, kde přesně se nacházejí a v jakém jsou stavu. „Třeba archiv Povodí Dyje mám doma ve sklepě,“ říká přední tuzemský odborník na půdu s tím, že dokumenty před lety našel u popelnic.

V první fázi půjde tedy o digitalizaci podkladů, které se podaří dohledat. To podle odhadů ministerstva přijde na 170 milionů korun. Na to by mělo navázat ověření, zda papíry odpovídají skutečnému stavu věcí, což je možné buď prostřednictvím klasického leteckého snímkování, nebo za pomoci dronů. Ani to nebude levné, podle propočtů státu zmonitorování každého hektaru přijde na zhruba 400 korun, celkem ministerstvo počítá se 150 miliony korun na deset let.

Těmito dvěma fázemi už prošlo několik pilotních lokalit v okolí obcí Horní Roveň, Dolní Roveň a Prachovice u Dašic. „Z pilotního projektu vzešla data o melioračních zařízeních v daných místech a budou jedněmi z mnoha podkladových materiálů, ze kterých budou vycházet případní projektanti pozemkových úprav při návrhu konkrétních opatření v krajině,“ vysvětluje Lenka Růžková, mluvčí Státního pozemkového úřadu, který má úpravy na starost.

Říct, jaká opatření to v prověřených lokalitách na Pardubicku nakonec budou, je ještě brzy. Díky leteckému průzkumu je sice zřejmé, kde se drenáže zhruba nacházejí, ale nikoliv v jakém jsou stavu a jaký vliv na krajinu mají. Po letech zanedbávání jsou totiž mnohé trubky zanesené a nefunkční, a není tak vůbec jasné, do jaké míry a zda pozemek ovlivňují.

Příkladem je někdejší mokřad u Uherčic na Břeclavsku, jehož necitlivé vysušení zemědělskou firmou si letos na jaře získalo značnou mediální pozornost a kritiku ornitologů i veřejnosti. Hnízdiště mnoha vzácných ptáků vzniklo právě kvůli zanesení odvodňovacího systému a jeho obnovení společností Zemos ono hnízdiště zase zničilo.

Zemos spadá pod holding Agrofert ze svěřenských fondů premiéra Andreje Babiše, zničený mokřad tak dostal i politický rozměr. Kritici premiéra v tom spatřovali další příklad bezohledného hospodaření firem Agrofertu. Odborníci celý případ považují spíše za názorný příklad toho, v jakém stavu jsou a jaké zmatky panují kolem historických drenáží v Česku. Že necitlivý zásah přišel tentokrát za strany Agrofertu, je spíše náhoda.

Zničit, nebo zinteligentnit

Okolí usedlosti Amálie poblíž Lán patří mezi nejsušší místa v Česku. Na zhruba 500 hektarech zde Česká zemědělská univerzita testuje takzvanou chytrou krajinu, tedy jak by mohlo vypadat celé Česko, kdyby se mělo vyrovnat se sílícími výkyvy počasí.

Jak zmiňuje rektor Sklenička, 95 procent pozemků je navíc odvodněno, jde tedy o ideální pokusný terén pro testování, jak s drenážemi naložit, až se ukáže, kde se nacházejí a v jakém jsou stavu. Zjištěními vědců se chce následně při pozemkových úpravách řídit stát.

Podle Skleničky se rýsují v zásadě tři možnosti. První z nich je znefunkčnění soustav tam, kde jsou absolutně nevhodné. To se týká niv vodních toků a pramenných oblastí, podobně jako je tomu u šumavského potoka ze Skleničkovy dipomové práce. Koneckonců právě na Šumavě už k eliminaci drenáží dochází.

Nemusí se nutně jednat o jejich vykopání, někde postačí je efektivně „ucpat“. Jak Sklenička, tak ministerstvo zemědělství však upozorňují, že jde o řešení mimořádně nákladné. Celkové náklady sice resort nevyčíslil, odhaduje však, že půjde o 70 tisíc až 150 tisíc korun na hektar.

Druhou možností je udělat z dnešních hloupých drenáží drenáže chytré. Zjednodušeně řečeno zajistit, aby voda z polí pouze neodtékala, ale v případě potřeby v trubkách i zůstala. „Drenážní soustavy jsme doplnili o další šachtice a díky systému různých šoupat dokážeme vodu ze soustavy buď v době přebytku odvést, nebo ji v době nedostatku nechat naopak nastoupat, aby se dostala odspodu ke kořenům rostlin,“ vysvětluje princip Sklenička.

Podle ministerstva lze regulační drenáže přebudovat na 450 tisících hektarech, což by mělo přijít na 4,5 miliardy až 6,5 miliardy korun. Tedy minimálně šestkrát levněji než úplná likvidace drenáží. Nejvíce takových soustav by mohlo vzniknout v Jihočeském a Středočeském kraji, dále pak na Vysočině a na Plzeňsku.

Třetí řešení je nejjednodušší a podle Skleničky bude proto zřejmě i nejčastější, i když ministerstvo rozsah a náklady nijak nedefinuje. Funkční odvodňovací systémy se jednoduše doplní o retenční nádrže tak, aby voda z krajiny zbytečně neodtékala, ale zachycovala se přímo v místě.

Soustavy je také možné doplnit třeba o umělý mokřad, který vodu vyčistí od zemědělských chemikálií, a bude ji pak možné zase využít pro závlahu pole v době, kdy srážek bude méně. „S vodou je potřeba si hrát a pracovat s ní. Ne ji rychle odvést pryč,“ uzavírá Sklenička.

Jinými slovy je tedy třeba vrátit výrazu meliorace jeho původní, širší význam.