O výsledku voleb rozhodne řada faktorů. Mnohé z nich mají pomíjivou podstatu. Velké množství lidí bude volit proti někomu – nejčastěji proti Andreji Babišovi. Případně budou hlasovat proti něčemu – třeba proti nevyzpytatelným Pirátům či proti pošpiněné minulosti tradičních stran. Spoustu voličů zaujme přesvědčivost a kompetentnost kandidátů na premiéra. Jiné ovlivní krajští lídři nebo kandidáti, které znají. Možná vypukne nějaký velký skandál a mnozí zůstanou doma. Pak tu ale budou voliči, kteří se navzdory všem řečem o vymizení společenských konfliktů a neexistenci reálné programové nabídky rozhodnou víceméně tradičně. Tedy na základě toho, jak postoje a programy kandidujících stran odpovídají jejich názorům a osobním či skupinovým zájmům.

Rozdíl oproti minulosti je v tom, že dříve tyto postoje přirozeně vyplývaly ze společenského postavení. Měly hluboké ukotvení v rodinách, komunitách a sociálních třídách. Dnes vnášejí velkou část témat sami politici a politická uskupení. Někdy přirozeně v reakci na vývoj ve společnosti a nově vznikající problémy, jindy zcela účelově, protože se jim to prostě hodí do krámu. To s sebou přináší bohatší programovou nabídku. Ale také větší zmatek, který mnozí voliči prostě nezvládnou rozluštit.

Západní svět je zkraje letošního podzimu na volby opravdu bohatý. Volilo se v Norsku a v Kanadě a naposledy o víkendu na Islandu a samozřejmě v sousedním Německu. Pohled na to, kdo všechno v těchto volbách uspěl, jasně ukazuje, že dominance levopravého souboje je dávno minulostí. Ani v Kanadě s volebním systémem prvního na pásce o ní nemůže být řeč. Proto se premiér Justin Trudeau snaží vlichotit kdekomu a je po právu zván politickým chameleonem.

V žádné zemi se ale nestalo, že levopravé dělení zmizelo. Odlišné pohledy na stát a trh, na rozdělování a přerozdělování bohatství, výši a strukturu daní, na ochranu práv zaměstnanců, na výši a adresnost sociálních dávek, regulace nových a nových odvětví jsou prostě věčné. Samozřejmě mohou dostat novou dimenzi tím, že se diskutuje třeba o sdíleném vlastnictví nebo zdanění neužívaného majetku.

Vytěžovaná témata

Jestliže politik nebo strana tvrdí, že levice a pravice nemají význam, neznamená to nic jiného, než že by rádi dosáhli toho, aby politice dominoval jiný konflikt. To je typické pro strany zelených nebo pirátské strany, které charakterizují takzvaná postmateriální, často generačně laděná témata spojená se životním prostředím a sociálními právy.

Ladislav Mrklas

Snaha o popření levice a pravice je vlastní i populistům, kteří se svými socioekonomickými postoji obvykle blíží středu, aby zbytečně neztratili ani hlas. Hledají nová témata, která by mohli vytěžit, jak to trefně označil italský politolog Lorenzo De Sio. Ideální je, pokud s nimi souhlasí většina společnosti a zatím je nikdo nedokázal pojmenovat. Přesně takovým tématem v českém prostředí je migrace. Ta, jak upozorňuje sociolog Lukáš Linek, až do uprchlické krize kolem roku 2015 dřímala kdesi v koutě a skoro nikoho nezajímala. K vzedmutí zájmu došlo až v souvislosti s krizí a po propojení se sílící skepsí společnosti vůči evropské integraci a unijním elitám. Vytěžit ji dokázala vznikající SPD. Významnou roli ale hrála i v posilování a změně voličského profilu ANO. Obě strany z toho těží dodnes.

Progresivní „postmaterialisté“ a „konzervativní“ populisté způsobují posilování významu osy, kterou nazvěme třeba konzervatismus versus progresivismus. Nejen v českém prostředí odráží názory na fungování demokracie, soužití s lidmi, kteří jsou nějak odlišní, na přistěhovalectví, trestněprávní otázky, záležitosti spojené s identitou. Zkrátka na témata, která před nás staví proces globalizace. S tím souvisejí i zahraničněpolitická a evropská témata.

Volební kompasy

Jak vypadalo letošní německé volební klání ve dvoudimenzionálním rozměru, ukazuje německý volební kompas. Ve srovnání s tím českým je o něco čitelnější. Šest hlavních politických stran tu „okupuje“ jen dva kvadranty. Přerozdělovací ekonomické názory se pojí s ekologickým progresivismem, zatímco vlastní odpovědnost je spojena s konzervatismem. Naprostými programovými opaky jsou postkomunistická Die Linke a Alternativa pro Německo. Zelení jsou progresivnějším a o něco levicovějším programovým klonem SPD. FDP má v obou dimenzích blízko k CDU. Na německé politické scéně zcela chybí konzervativní levice a progresivistická pravice.

To český politický kompas je komplikovanější. Všechny kvadranty tu mají své reprezentanty. Souvisí to s celkově vyšším počtem stran, kandidaturou několika koalic, jež jsou vždy určitým programovým kompromisem, ale i skutečně plastičtější formou politické soutěže v Česku. O co je kompas komplikovanější, o to je přesnější. Jeden z jeho hlavních autorů, sociolog Tomáš Dvořák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, upozorňuje na vysokou míru korelace názorů voličů s programy jejich stran. Ta podle něj není způsobena znalostí volebních programů, ale hlavně skutečnou blízkostí a intuitivností.

Bohatě je v Česku obsazena centristická pozice. ANO je jejím hlavním reprezentantem. Nemá vyhraněnou pozici ani na jedné ose. Dokonce ani soustředění se na větší nuance nepřináší žádnou jasnou profilaci. ANO je zkrátka programově naprosto průměrné. Odpovědi na některé otázky v jeho programu radši úplně chybějí. Patří sem témata z oblasti životního prostředí, ochrany práv zaměstnanců a práv LGBT+, která by Babišově straně mohla ubírat voliče. Zajímavé je však to, že ANO se nedokázalo jasně vyjádřit ani v otázce regulace přistěhovalectví.

Blízko středu nacházíme i pirátsko-starostovskou koalici, již sem přivádí socioekonomický program. Ten stojí jen lehce nalevo od středu. Jinak je koalice jednoznačně progresivistická. Tuto malou čitelnost způsobuje kompromis obou zúčastněných stran. Sami Piráti se totiž spolu s ČSSD a Zelenými programově jasně řadí do kvadrantu levicově progresivistického. Projevuje se to zejména tehdy, když se soustředíme na otázky spojené se sociální a veřejnou politikou, LGBT+ nebo životním prostředím. STAN jsou sice také progresivističtí, ekonomicky ale patří k pravému středu. Sami o sobě by tak byli soupeři TOP 09, jež je významně pravicovější a zároveň zcela hraniční z hlediska progresivismu. Obsazena je konzervativní levice, jíž nepřekvapivě dominuje KSČM.

Konzervativně pravicový kvadrant, ležící vpravo dole, má hned několik hráčů. Prvním je koalice Spolu, respektive její strany. Zatímco u celé koalice a ODS to není překvapivé, zřetelně pravicová socioekonomická pozice KDU-ČSL i její menší konzervativnost překvapily i autora kompasu Tomáše Dvořáka. Vysvětluje si je sbližováním postojů aktérů volební koalice, kterým prošly všechny tři zúčastněné strany.

Do stejného kvadrantu ovšem patří i Trikolóra–Svobodní–Soukromníci, SPD a Přísaha. První jmenované uskupení se donedávna tvářilo jako hlavní soupeř Spolu. Méně samozřejmé je to u SPD. O její orientaci v otázkách migračních, trestněprávních, evropských nebo ve vztahu k LGBT+ asi není pochyb. Zajímavější je to, že se doprava hlásí i v některých ekonomických a sociálních otázkách, čemuž jistě pomohla covidová pandemie. Rozhodně nejpřekvapivější je postavení Přísahy. Populistická a na první pohled monotematická formace se hlásí k trhu a nízkým daním daleko více, než bychom očekávali. A naopak, konzervatismus jí často chybí.

Kvalitní volební kompasy mohou být dobrými pomůckami pro tápající voliče. Pohled na ně však také může zpochybnit to, co se zdá být nezpochybnitelným. Třeba vyloučit skloňované či do hry vrátit zatracované varianty povolebního vývoje.

Volební kompasy

Volební kompas, který s odkazem na nizozemskou výzkumnou společnost Kieskompas a její metodologii vznikl na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, obsahuje třicet výroků pokrývajících důležitá témata. Testuje, nakolik korespondují názory s programy jednotlivých politických stran a koalic. Ukazuje, jak blízko k sobě mají voliči a strany v rámci pravolevého a konzervativně-progresivního spektra. První jmenované odráží program v rovině sociální a ekonomické, druhé je pestrým konglomerátem otázek spojených například s migrací, bezpečností nebo životním prostředím.

Volební kompasy se užívají v řadě zemí a odrážejí aktuální politická témata. Jejich smyslem je usnadnit voličům rozhodování. Zpětně navíc podávají informace o korelaci názorů voličů a politických stran. Jestliže politik nebo strana tvrdí, že levice a pravice nemají význam, neznamená to nic jiného, než že by rádi dosáhli toho, aby politice dominoval jiný konflikt.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.