Minulá vláda kvůli chaotismu a špatné komunikaci během pandemie ztratila důvěru a respekt. Proto z velké části přestaly fungovat zákazy a omezení, které mají zpomalit šíření viru čínské chřipky. Problém je, že podlomenou víru ve vládu nemusí obnovit ani výměna stráží ve Strakově akademii. „U některých lidí jde už o odpor proti systému jako takovému a je jedno, jestli je v čele vlády Andrej Babiš, nebo Petr Fiala,“ tvrdí sociolog Vojtěch Bednář. Zákazy podle něj ztrácejí smysl a poslední zbývající možností je vsadit na zodpovědnost lidí. Má to však jednu výjimku: očkování. To by podle sociologa mělo být u ohrožených skupin povinné.

Problém covidu má dvě roviny. První je odborná. Když se budeme snažit zbavit viru, jsou tady biologové, epidemiologové, imunologové, lékaři a další odborníci, kteří dají dohromady návod na věcné řešení. Musí se při tom zohlednit i další faktory, například ekonomické.

Druhá rovina spočívá v otázce, co si vůči společnosti můžete dovolit, říká se jí compliance management. Ta zkoumá, jak bude společnost reagovat na nová nařízení a zda je přijme. Nyní jsme v situaci, že i kdyby se odborníci shodli, že nejlepší proti viru je přísný lockdown, a vláda jej zavedla, je velmi pravděpodobné, že naše společnost na to nepřistoupí.

Když se k nám koronavirus před dvěma lety dostal, byla to nějaká neznámá hrůza, díky které se zvýšila míra ochoty přijmout omezení. To znamená, že i lidé, kteří by za normálních okolností vládu ignorovali, začali dělat téměř přesně to, co chtěla. Začali šít roušky, vyrábět ventilátory, pálit dezinfekci… Projevilo se to, že umíme řešit tyto situace improvizovaně.

Ano. Bylo to dáno vysokou mírou externího rizika, které v ten moment téměř nikdo nedovedl posoudit. V okamžiku, kdy cítíte ohrožení, nad kterým nemáte kontrolu a nezvládáte ho, máte tendenci obrátit se k nejbližší autoritě, kterou máte k dispozici. Znakem autority přitom není to, že zná řešení. Jsou dva znaky autority: chová se rozhodně a ukazuje směr ostatním. Pak za ní půjdete. Můžete si to vyzkoušet třeba na skupince turistů – postavte se do jejich hloučku, rázně ukažte směr a uvidíte, že vás budou následovat.

Minulá vláda postupovala i v dalších vlnách epidemie zmateně, reagovala na okolnosti nepříliš logicky. Vydávala opatření, která nejsem schopen posoudit z lékařského hlediska, ale z pohledu ochoty tato opatření přijmout byla špatně. Z hlediska komunikace a prosazení byla špatně taky.

Zaprvé nebyly stanoveny jasné cíle – ty musíte dát lidem, aby vás poslouchali. Zadruhé docházelo k rychlým a z pohledu lidí chaotickým změnám, něco se zavedlo a za dva dny to neplatilo. A za­třetí, děly se zjevné nespravedlnosti. Ty přitom mohou vzniknout i nepochopením konkrétních rozhodnutí. Typický příklad je třeba loňský prosincový zákaz vánočních trhů.

Trhy byly zakázané, ale v obchodních centrech byla hlava na hlavě, což působilo nelogicky a nespravedlivě, i když to mohlo mít z epidemiologického hlediska opodstatnění. Výsledkem podobných nelogičností a nespravedlností byla jak postupně se snižující ochota respektovat jednotlivá konkrétní opatření, tak snížená ochota respektovat jakákoli opatření.

Lze se důvodně obávat, že by opatření nerespektovalo tak velké procento lidí, že by je nebylo možné vymáhat.

Kdybychom se drželi hodně konzervativního výkladu, je to asi osm procent, když se budeme držet volnějšího, tak asi deset procent. Nejde ale jen o to, že by opatření nedodržovalo těchto osm až deset procent lidí. Už je jich tolik, že se z toho stává alternativní norma a hrozí, že kdyby se opatření snažila vymáhat státní moc, nejenže se dotyční budou zdráhat, ale lidé okolo nich se přidají na jejich stranu.

Tato taktika prosazování se používá v situaci, kdy selže nátlak. Apely na osobní zodpovědnost a benevolentnější přístup, kdy bude jen málo jasně daných opatření a zbytek budou doporučení, jsou z mého pohledu v zásadě to poslední, co zbývá a co lze udělat. Neříkám, že je to adekvátní způsob řešení pandemie, to neumím posoudit. Ale je to krok adekvátní stavu společnosti, ve kterém jsme. Má to však jeden háček.

Autorita, o níž jsem hovořil a která udává směr, je obecně stát, vláda. Ale v české společnosti máme jedno specifikum: velkou autoritu mají rovněž média, expertní sféra, tedy oni odborníci, ale také veřejně známé osobnosti. Ti dohromady tvoří autoritu systému. Pokud je situace špatná, je potřeba, aby přinejmenším po nějakou dobu tyto autority vystupovaly jednotně. Aby vláda určila směr, jasně to komunikovala a alespoň část autorit s ní tento směr držela. Ale to se moc neděje. Vláda určila směr, ale do toho zní od ostatních autorit hlasy, že to zase pokazila, že se má jít jinudy…

Což vládě zřejmě moc nepomůže.

Přesně tak.

Dnešní doba je z historického hlediska unikátní v tom, že existuje extrémní nadbytek informací, ke kterým má přístup kdokoli. Tyto informace mají různou kvalitu, často jsou protichůdné a už prakticky není možné poznat, která je platná a co je dezinformace. Kvůli tomu může dojít k něčemu, čemu se odborně říká negativní default.

Část lidí přivede stav, kdy mají nadbytek informací, v nichž se nejsou schopní orie­ntovat, k popření úplně všeho. Prostě řeknou, že žádný virus ani pandemie nejsou. To se děje i teď. Proto vozí do nemocnic lidi, kteří jsou evidentně nemocní a potřebují pomoci, nemohou dýchat. Ale oni si přesto nechtějí nechat pomoci, protože si neumějí připustit, že onemocněli covidem, který tu přece není.

Ano, když lidem nedá nějakou jistotu a jasný směr oficiální autorita, hledají jinde. Pak to dopadá tak, že lidé řeší covid sanitárními chemikáliemi, jsou schopni uvěřit i naprostým pitomostem.

Problém je, že vláda řekla, že očkování bude tečka za pandemií. Přitom ale musela vědět, že tato tečka ve skutečnosti „jen“ sníží riziko těžkého průběhu nemoci a možná o něco sníží pravděpodobnost, že někoho nakazím. Ale definitivní řešení to taky není.

Když se vláda vymění, nějaký ten prostor pro změnu stylu existuje, ale není dlouhý. Navíc se trochu obávám, že už je tento problém víc systémový. To znamená, že pro část odpůrců restriktivních opatření nebo očkování už není důležité, jestli je premiérem Babiš, Fiala, nebo někdo jiný. Zklamala autorita a je jedno, kdo tam je.

Mohlo by pomoci, kdyby vládu nahradila jiná autorita? Třeba v Portugalsku si pochvalovali, že nedůvěru se podařilo zlomit díky admirálovi, který „dokázal naočkovat“ většinu lidí.

Nějaká podobně výrazná, charismatická osobnost typu portugalského admirála by to změnit mohla. Armáda je totální instituce, kde se poslouchá na slovo, protože je to dáno vnějšími pravidly. Zároveň vyžaduje rozhodné typy, nerozhodný velitel by asi nebyl moc úspěšný. Čili tyto rozhodné typy jsou lidé, kteří přirozenou autoritu mají. Bohužel to má i negativa, tento přístup vždycky ubírá svobody. Jinými slovy, je to krok k autoritářství.

Určitě jsou tam minimálně zčásti kompetentní lidé. Ale na druhou stranu si nejsem jistý, jestli je dobře, pokud někdo, kdo nemá legitimitu, prezentuje sám sebe jako autoritu. Od toho je vláda, aby řekla, kdo je poradní orgán, jsou pro to stanovená jasná pravidla. Pokud chci státu nabízet odborná stanoviska, je to fajn, ale musím dodržovat pravidla. Nedovedu posoudit z odborného hlediska závěry MeSES, ale jakmile vláda rozhodne a určí směr, měli by to respektovat. Jistě znáte situaci, když jedete autem jako pasažér a někdo řidiči mluví do řízení. Cítíte se v takovém autě komfortně?

Cítíte ohrožení, nevíte, kam auto pojede. Když nedovedete předvídat směr, způsobuje to zmatení a strach. Je to podobné naší situaci. Je tu vláda, kterou jsme si zvolili, která určila směr, ale vedle ní sedí spousta dalších lidí, kteří jí mluví do řízení. Takže my jako pasažéři se nemůžeme cítit bezpečně. Kromě toho se někteří odborníci na určitý obor vyjadřují k věcem mimo svou kompetenci.

Vezměte si třeba Jaroslava Flegra. Jeho knížka Zamrzlá evoluce je vynikající a je evidentní, že ten člověk svému oboru rozumí naprosto špičkově. Jistě, je to excentrický člověk, ale skvělý znalec. Jenže se začal vyjadřovat k věcem mimo svůj obor. On ví, co bude dělat virus, ale neměl by říkat, co udělá společnost, protože v ten moment je mimo. Bohužel existuje věc zvaná základní autorita. Jakmile jste autoritou v jedné oblasti, lidé vás berou jako autoritu ve všem. To ale neplatí a škodí. Jaroslav Flegr neví, jak bude reagovat společnost. Nerozumí tomu, nemá s tím zkušenosti. A není to zdaleka jenom on.

Ano, teoretik mediální komunikace a filozof Denis McQuail říká, že média mají velkou amplifikační funkci, tedy že umějí výrazně zvyšovat viditelnost agendy osob, což dodává zdání důležitosti. Jinak řečeno, to, že jste často vidět, znamená, že jste důležitý. A proč jste důležitý? Protože jste často vidět.

Média potřebují lidi, kteří se jasně vyjadřují, jsou svým způsobem kontroverzní, ale na druhé straně příliš nepřekračují normy a jsou předvídatelní. Vědec, který se vyjadřuje jen k tomu, čemu opravdu rozumí, nemusí být mediálně zajímavý.

Neumí jednoduše popsat svoje složité myšlenky, neumí je předat. Jako největší problém u médií vnímám, že v nich dochází k překračování rolí.

Tedy třeba že se televizní kuchař vyjadřuje k řešení pandemie nebo evoluční biolog mluví do společenských záležitostí. Kvůli tomu jsou pak lidé zmatení – dají na formální tituly a věří odborníkům, kteří se vyjadřují k věcem, kde nejsou experti. Stávají se z nich pro ně takzvané totemy. Lidé tancují kolem totemů a vymezují se vůči konkurenčním totemům, je to jako Losna versus Mažňák.

Jsem zastáncem názoru, že by očkování pro určité vybrané skupiny mělo být povinné. Hovořil jsem o jevu zvaném negativní default. Tedy stavu, kdy má člověk tolik protichůdných informací, že ztratí schopnost rozeznat, co je pravda, a tak odmítne úplně všechno. Do tohoto stavu se dostávají lidé s omezenou kognicí, což jsou jako na potvoru přesně ty nejohroženější skupiny – tedy třeba nemocní nebo starší lidé.

Aby člověk přijal racionální argumentaci, musí mít kapacitu ji absorbovat. Je to jako zkoušet argumentovat s řvoucím dítětem u zubaře, že se má nechat ošetřit, jinak ho budou zuby bolet ještě víc. V ten moment je to k ničemu, i když jste to s dítětem doma probrali, nastavili jste odměny… Je potřeba zařvat, využít autoritu rodiče. Analogicky to znamená aplikovat formální autoritu státu, který jednoznačně a bez pochybnosti řekne, co je správně a co od lidí očekávat. Navíc těm lidem, kteří očkování odmítají, dá šanci změnit názor a neztratit při tom tvář. 

Vojtěch Bednář (42)

• Vystudoval sociologii a žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

• V poradenství v oblasti sociologie působí od roku 2007.

• Specializuje se na otázky vedení, motivování a řízení lidí (nejen) ve firmách.

• Provozuje portál Firemní sociolog, je autorem několika odborných knih.