Kdybyste se zeptali ekonomů někdy na vrcholu předposledního vzepětí globalizace, tedy před vypuknutím první světové války, které země budou za sto let nejbohatší, kdo z nich by do první desítky nezařadil třeba takovou Argentinu nebo Brazílii? A proč by také ne, když přírodních zdrojů, včetně půdy, měly habaděj. Lidí, kteří viděli v Novém světě příležitost, bylo hodně a peněz toužících po zhodnocení bylo také dost.

Zdaleka největší vývozce kapitálu té doby, imperiální Velká Británie, investoval v letech 1907 až 1913 do Argentiny 118 milionů tehdejších liber šterlinků, jinak řečeno necelou polovinu toho, co do „svého“ dominia Kanady, ale více než do celé Evropy a Ruska dohromady. Brazílie přitáhla ve stejné době 88 milio­nů liber, zhruba dvakrát tolik co carské Rusko, jemuž tehdy patřila ropná pole v okolí Baku, odkud pocházela zhruba polovina tehdejší světové těžby ropy.

Riche comme un Argentin

Někdejší Hotel de Inmigrantes, postavený v přístavu v Buenos Aires na začátku 20. století, sloužil „hladkému zpracování“ přistěhovalců, kteří pocházeli nejen ze Španělska a Itálie, ale i z východoevropských zemí se slovanským obyvatelstvem včetně několika desítek tisíc Čechů a Slováků (nejsilnější proud byl mezi válkami po přijetí protiimigračních zákonů ve Spojených státech v roce 1923). Všichni přistěhovalci po vylodění prošli pečlivou zdravotní prohlídkou na tehdy hypermoderně vybaveném středisku, a zatímco ženy a děti byly v ubytovnách s kapacitou až čtyři tisíce osob, muži chodili do zprostředkovatelny práce, rolníci se seznamovali v předváděcím středisku s tím, co budou chovat a pěstovat. Celý proces neměl od připlutí lodi do přístavu do odjezdu do nového místa trvat déle než týden. Věděli, co hledají – lepší příležitost. Argentina byla v roce 1913 bohatší než Francie nebo Německo, skoro stejně bohatá jako Kanada a nepoměrně bohatší než třeba Španělsko nebo Itálie. Ve francouzštině se ještě do třicátých let používalo rčení „riche comme un Argentin“, jako že je někdo hodně bohatý…

V prvním desetiletí vedla Argentina dva mezinárodní žebříčky – spolu s Kanadou měla nejrychlejší růst v přepočtu na obyvatele a přitom nejvyšší míru imigrace. Ekonomický rozvoj byl výsledkem zapojení všech výrobních faktorů – půdy, lidských i kapitálových zdrojů včetně tehdy nových technologií a pokroku v logistice. Třeba díky chladírenským lodím se Argentina stala vrchním dodavatelem hovězího masa do Velké Británie.

Zatímco argentinské zemědělství je dodnes jedním z nejkonkurenceschopnějších na světě, o průmyslu se to říct nedá. Příčiny relativního úpadku země, která má dnes HDP na obyvatele něco přes devět tisíc dolarů (pro srovnání, Česko má HDP na obyvatele necelých 26 tisíc amerických dolarů), leží hlavně v politické a hospodářské nestabilitě, ale také v mezinárodním obchodu, kde protekcionismus zhoršoval směnné relace.

Zčásti tedy šlo o vynucenou reakci, kdy protekcionismem postižená ekonomika začala sama razit politiku industrializace a náhrady dovozu. Když chráníte průmysl, aby se „rozvinul“, což dělají Argentinci od dob prvního prezidentského období Juana Peróna (1946), nestane se z něj mezinárodní šampion. Zahraniční investoři přicházejí, aby na celními i jinými bariérami izolovaném trhu bez konkurentů sesbírali rentu, nikoli aby pronikali se zdejší výrobou na vývoz.

Latinská Amerika tento model rozvoje opentlila po druhé světové válce příslušnými ekonomickými teoriemi a zahraniční politikou „hnutí nezúčastněných“, kteří se nechtějí přiklonit ani na jednu stranu bipolárně rozděleného světa. Potíž byla v tom, že od Mexika až po argentinskou Patagonii přinesla velmi podobné výsledky. Pokud ekonomice zrovna nefoukal vítr do plachet vysokými cenami vyvážených surovin, chronicky se nedostávalo deviz právě proto, že byla podporována industrializace nikoli pro export, ale pro soběstačnost. Deficity se lepily zadlužováním a zvrat v komoditním cyklu pak neomylně vyústil v krizi platební bilance.

Analogie s Kádárem, Titem a Gierekem

Kdo pamatuje Jugoslávii za Josipa Tita, dovede si představit, o čem to asi tak bylo, ale na čerpání zahraničních půjček byla postavená i modernizační strategie Polska za Edwarda Giereka v sedmdesátých letech minulého století a koneckonců i Kádárův „gulášový komunismus“. Pak už se všichni trápili (ne)splácením dluhů až do konce komunistických režimů.

Argentina také zažila svůj konec diktatury a velkou ekonomickou reformu, dokonce i v přibližně stejné době konce osmdesátých a začátku devadesátých let, s tím rozdílem, že populismus Perónova stylu se v politické DNA Argentiny pevně zahnízdil.

John Maynard Keynes v Ekonomických důsledcích míru (v roce 1919 to byl velký bestseller) připsal Vladimiru Iljiči Leninovi výrok, že „nejlepší způsob, jak zničit kapitalistický systém, je znehodnotit měnu“. Argentina sice nezničila ani svůj vlastní kapitalistický systém, ale vytvořila začarovaný kruh, který je pozoruhodnou případovou studií opakovaného sedání na horká kamna. Výsledky mluví samy za sebe: z první desítky na současné 96. místo na světě v HDP na obyvatele je unikát, průměrná roční míra inflace za posledních sto let byla 105 procent a měnu stihla změnit pětkrát. Do roku 1969 měla peso moneda nacional, pak v letech 1970–1983 peso ley, vystřídané pesem argentino (1985), následně australem (do roku 1991) až po současné peso convertible.

Každý trochu předvídavý Argentinec, který si to může dovolit, na tuto nestabilitu reaguje držením amerického dolaru, pokud možno někde mimo dosah těch, kteří mu úspory jednou začas znehodnotí. Kdo má kapitál, snaží se jej dostat ven, třeba prostřednictvím offshorových schránek v daňových rájích, jak potvrzují nedávno zveřejněné Pandora Papers.

S vítězstvím další gardy populistů v demokratických volbách přichází na řadu oprášení nefunkčních receptů. Zatím poslední dějství v boji proti argentinské inflaci, která se v září meziročně vyšplhala na 53 procent, spočívá v publikování seznamu regulovaných položek, který podle The Economist čítá 881 stran vládního nařízení.

Sebenaplňující proroctví

Proč píšu o Argentině? Protože nedůvěra funguje jako sebenaplňující proroctví. Když víte, že nejpozději ta přespříští vláda „to nedá“ a vrátí se zpátky k populismu a na pokrytí výdajů začne tisknout peníze, všichni hráči se přizpůsobí. To ale znamená, že i dobře odborně připravený stabilizační program se ukazuje jako málo účinný – snižování inflace není dost rychlé, pevný kurz měny vázaný na dolar je „neodvolatelný“, ale pro jistotu všichni kapitál stejně ulévají do ciziny. Ani tým vzdělaných, odhodlaných a kompetentních reformátorů nedostane dost času na to, aby se stihly změnit instituce a struktura ekonomiky. Toto ovoce nesklidíte v rámci jednoho politického cyklu, ale často až po desetiletích trpělivé práce a kultivace prostředí. Nic pro netrpělivé.

Pouze ten, kdo kapitál umísťuje efektivně jeden investiční cyklus za druhým, dovede dlouhodobě růst a bohatnout. K tomu všemu potřebujete celý ekosystém, který přitahuje lidi a firmy schopné vymýšlet v dané zemi nové věci a projekty, jež mají pozitivní návratnost po zdanění. Kdo nepromění příznivé podmínky ve výsledek, bude v lepším případě tvrdit, že zůstává zemí budoucnosti. V tom horším si ti chytřejší, s většími náklady obětované příležitosti, zahlasují nohama a nechají ty ostatní, aby si vládli sami. Opakovaně mají tendenci vybírat si lídry, kteří myslí a mluví jako oni. 

Miroslav Zámečník