Každý, kdo sleduje ruskou agresi na Ukrajině, si do jisté míry spojuje úspěchy ukrajinských obránců se zapojením bojových bezpilotních prostředků (UCAV) Bayraktar TB2 turecké výroby. Ukrajina si jich už před třemi lety objednala dvě desítky a dá se předpokládat, že tyto dodávky jsou dále navyšovány a mají podporu NATO.

Stejně tak můžeme vidět, jak na pozadí těchto dodávek a díky válce na Ukrajině do vesmírných výšin roste valuace společnosti Baykar, výrobce výše uvedených dronů. V případě Baykaru se nejedná o běžnou tureckou firmu, pro tureckého vládce Erdoğana má rodinný přesah, protože hlavní tváří Baykaru není nikdo jiný než Erdoğanův zeť a držitel prospěchového stipendia na prestižní americké MIT Selçuk Bayraktar. Společnost Baykar se také stala pevnou součástí turecké zahraniční politiky. Tolik ta pozitivní část příběhu.

Kde oligarchům nic nehrozí

Druhou stranou mince je skutečnost, že ačkoli je Bayraktar na Ukrajině oslavován, a dokonce má firma Baykar s Ukrajinci společný podnik na dodávku motorů pro nové typy bezpilotních letadel (bůh ví, co s ním teď bude), Turecko zůstává jediným členským státem NATO, který se nepřipojil k sankcím proti zločineckému ruskému režimu. Taktéž můžeme takřka v přímém přenosu sledovat, jak ruští oligarchové prchají se svými jachtami do bezpečných tureckých přístavů, kde jim zatím nehrozí konfiskace majetku.

Zde nastává přirozená otázka, jak je to s neotřesitelností spojeneckého závazku Turecka vůči NATO, neboť náš partner z Malé Asie umí nosit dvě tváře jako málokdo jiný. Současné chování vůči Rusku je pouze jedním z mnoha příkladů problematického jednání Turecka, které od konce studené války často pouze s obtížemi nachází společnou řeč nejen s NATO, ale se Západem jako celkem, což dobře poznala i Evropská unie.

EU na jednu stranu už od padesátých let koketuje s tureckým vstupem, a v roce 2005 dokonce zahájila přístupové rozhovory (které ovšem poslal k ledu další politický vývoj v Turecku), ale na stranu druhou také vede s Tureckem řadu nepříjemných sporů. Vojenskými manévry kolem těžby ve Středozemním moři počínaje a faktickým vydíráním migrační kartou konče.

NATO zase Turci neumožnili používat své letecké základny, a alianční síly operující v regionu byly proto nuceny využívat infrastrukturu Kataru, Spojených arabských emirátů či Jordánska. Relativně čerstvý je potom turecký nákup ruského protileteckého a protiraketového systému S-400. Proč tedy navzdory tomu všemu NATO neuvažuje o vyloučení Turecka a EU rozhodně neplánuje zcela spálit „diplomatické mosty“ se zemí, jejíž hodnotový rámec se od zbytku Západu v mnohém odchyluje?

Silná armáda, strategická poloha

Z vojenského hlediska je turecká armáda serverem GlobalFirePower hodnocena jako pátá nejsilnější v NATO (za Itálií, Británií, Francií a samozřejmě USA) a s přibližně 425 tisíci aktivních vojáků druhá nejpočetnější.

Dle informací dostupných z otevřených zdrojů disponuje přibližně 205 bojovými letouny, 107 útočnými vrtulníky, třemi tisíci tanky, šestnácti fregatami a dvanácti ponorkami, a to rozhodně není veškerá vojenská technika, která by stála za zmínku. Turecko je zároveň poměrně aktivním přispěvatelem do aliančních operací – své vojáky vyslalo do misí na Balkáně i do Afghánistánu.

Není to ale jen vojenská síla, co činí z Turecka nepostradatelného spojence. Významným faktorem je i jeho strategická poloha. Turecké území na pomezí Malé Asie a jihovýchodní Evropy bylo historicky místem, kde docházelo ke střetu západního a východního civilizačního vlivu, a proto je přes výše zmíněné potíže stále do určité míry pro NATO bránou na Blízký východ a zároveň garantem bezpečnosti jihovýchodní hranice Aliance.

Nenahraditelná je i turecká role mediátora mírového procesu v daném regionu. Posledním, ale nikoli nejméně důležitým faktorem zřejmě do značné míry je i pragmatický kalkul – je výrazně lepší mít Turecko jako nejistého partnera než jako jistého protivníka.

Jak se zachová?

Leckterý politik či voják zemí NATO si teď nejspíš láme hlavu nad tím, jak by se Turecko zachovalo v případě největšího možného vyostření vztahů mezi NATO a Ruskem. Co by Turci udělali, kdyby došlo na otevřenou vojenskou konfrontaci? Vyslali by v případě aktivace článku 5 své vojáky k ochraně aliančního území?

V odpovědi si pomůžu dvěma termíny z vojenského plánování – tzv. MPCOA (Most Probable Course of Action) a MDCOA (Most Dangerous Course of Action). A ano, nehledě na události posledních let věřím, že nejpravděpodobnější variantou je, že v případě opravdové krize představující pro Alianci existenční hrozbu ustoupí žabomyší války stranou a Turecko nejen z hodnotových, ale i pragmatických důvodů dostojí svým závazkům. A jestli je tou nejnebezpečnější variantou, že Turecko zůstane neu­trální a nepomůže ani jedné straně konfliktu, je to pořád dost dobrý důvod držet si jej blízko.