V chudých zemích by mělo platit – ještě mnohem víc než v těch bohatých –, že cesta k lepší životní úrovni vede přes vzdělání. Ekonomické důvody jsou zcela srozumitelné: rozvojové země mají nižší zásobu kapitálu, včetně toho lidského, a tím i vyšší výnosy z investic do vzdělání, včetně těch soukromých. Ne že by příjem nebo životní úroveň vysokoškolsky vzdělaných lidí s reálnou kvalifikací v sektoru byly srovnatelné s jejich protějšky ve vyspělých zemích, ale typicky berou mnohonásobek toho, co sotva gramotný námezdní dělník, neřkuli feláh okopávající půlhektar propachtovaného políčka. A jestliže má smysl investice soukromá, ještě robustnější je potom obhajoba veřejných výdajů na vzdělávání. Od mateřských škol až po úplné středoškolské.

Státem organizovaný a financovaný monopol na vzdělání ovšem trpí neduhy, od nízké motivace přes zastaralé metody výuky sázející na biflování po nedostatečnou kvalifikaci personálu, zejména ve využití digitálních technologií ve výuce.

Typickým důvodem, proč rodiče posílají svoje děti do „soukromých“ škol, bývá nespokojenost s úrovní vzdělání, které bývá poskytováno ve veřejném školství. To se děje v mnoha zemích bez ohledu na HDP na obyvatele. I velmi chudí lidé – namátkou z Keni, Ugandy nebo Indie – jsou ochotni za vzdělání svých dětí platit a posílat je do nestátních škol v očekávání, že ráno se tam alespoň objeví učitel a skutečně se pokusí předat jim nějaké znalosti.

Vezměme si příklady dvou naprosto odlišných zemí, které se pokoušejí zlepšit úroveň vzdělávací soustavy a nelitují veřejných prostředků, aby toho dosáhly. Často s velmi nepřesvědčivými výsledky.

Závlahová pedagogika

Údaje z indických vládních statistik (UDISE+ 2019–2020) o školních zařízeních od nultého (preschool) ročníku až po vyšší střední (odpovídá našim středním s maturitou) jsou fascinující čtení. Například jen 22,3 procenta indických škol má přístup k internetu (2019–2020), ovšem před deseti lety to bylo dokonce jen 6,2 procenta. Elektrifikace pokročila – jen 16,6 procenta indických škol ji nemá, před deseti lety to byla téměř polovina. Indická vláda vychází z přesvědčení, že poklesne-li počet žáků na učitele, přinese to s sebou podstatné zlepšení výuky, a tak najímá nové učitele: v roce 2019 jich přibylo čtvrt milionu a pedagogický sbor (ročníky 0–12) dosáhl téměř 9,7 milionu učitelů. Potíž je v tom, že podle výzkumů profesorky Džíty Gándhí Kingdonové z nejlepší pedagogické školy na světě (Institute of Education, součásti University College of London), která se ekonomií vzdělávání zabývá profesně celý život, mezinárodní průzkumy nepotvrzují v podstatě žádnou korelaci mezi výsledky při výuce přírodních věd a matematiky a velikostí třídy, tedy alespoň v našlapaných učebnách, v pásmu 27 až 40 žáků ve třídě.

Miroslav Zámečník

Jinak řečeno, snižování počtu žáků na učitele a vynakládání peněz na platy dodatečně přijímaných učitelů nelze považovat za investici s pozitivním výnosem v podobě výsledků vzdělávání. Naopak jde o nehospodárně vynaložené peníze, jakkoli si školské odbory všude na světě myslí něco jiného.

Jak uvádí Kingdonová ve své výzkumné zprávě, akademické výsledky žáků se v Indii v letech 2010–2015 zhoršily, ačkoli ve stejném období zároveň klesl počet žáků na učitele a snížila se velikost tříd. Z toho jako by vyplývala zcela nechtěná perverzní korelace, ale naštěstí „neexistuje žádná studie, která by prokazovala kauzalitu“, tedy příčinnou souvislost mezi oběma fenomény, uklidňuje Kingdonová. V kaž­dém případě by se lepšího výsledku dalo dosáhnout vyššími platy pro lepší a motivovanější učitele v kombinaci s lepšími učebními pomůckami, včetně internetu a počítačů do tříd.

Česko, pokud nepojme svoji reformu vzdělávání jako orientovanou na výsledek, se může dožít i s početnější a mnohem lépe placenou armádou pedagogů úplně stejně útrpného zjištění. Nebude to poprvé, kdy se o subjektech ve veřejném sektoru řekne, že jsou „overstaffed, undermanaged“.

Švédské očekávání „svobodných škol“

Švédsko je považováno za vzorný příklad skandinávského modelu státu blahobytu založeného na vysokém přerozdělování. Méně už v českém prostředí vnímáme, do jaké míry se zároveň jedná o zemi, která je ochotna experimentovat, protože si na vlastní kůži vyzkoušela, co znamená drahý a nepříliš efektivní sociální stát. Jako přišli Švédové s velmi nápaditou penzijní reformou, tak již před třiceti lety zavedli školskou reformu, která jako by z oka vypadla ponaučení, že je jedno, jakou barvu kočka má, ale záleží na tom, zda chytí myši.

V Česku je obtížně představitelné nejen to, že peníze by striktně vzato měly jít jenom za žákem bez ohledu na to, kdo provozuje školu. A přitom právě to je přesně princip švédské školské reformy. Ta měla za cíl vnést do vzdělávání prvky trhu a konkurence včetně vytěsňování „loserů“, ale zároveň umožnit výběr školy bez ohledu na socioekonomické poměry žáka a jeho rodiny. Jinými slovy, dostupnost („ekvita“) měla být zachována, efektivnost a orientace na výsledek a reálné potřeby zásadně zvýšeny. Vycházelo se přitom ze svobodné volby a přesvědčení, že rodiče to v zásadě myslí se svými potomky dobře, a pokud nejsou finančními tlaky ve výběru školy omezováni, snaží se vybrat tu, která je podle jejich názoru pro jejich dítě ta nejlepší. 

Miroslav Zámečník

Reforma vedla ke vzniku soukromých neziskových, ale většinou na ekonomický výsledek zaměřených „svobodných škol“ (švédsky friskola), ve kterých se neplatí školné a které jsou povinny dodržovat vzdělávací osnovy a standardy a podléhají inspekci. Na burze jsou obchodovány společnosti, jež se provozováním friskol zabývají. Privátních škol vybírajících školné zůstalo ve Švédsku jen velmi málo.

Ve školním roce měly friskoly na počtu škol poskytujících základní povinné vzdělání (0.–9. třída) tržní podíl 17 a 16 procent studentů. Na vyšším středním stupni byl jejich podíl vyšší, neboť nezávislý status mělo 35 procent škol, na které docházelo 29 procent žáků.

Na kontrole kvality záleží. Ve Švédsku je 7500 škol, jejich školní inspekce zvládne tisíc vizitací ročně, kde se kontroluje, zda školy bez ohledu na formu vlastnictví dodržují zákonné požadavky. Zároveň však zvládne jen asi 200 kva­litativních auditů zaměřených na specifické oblasti, jako jsou úroveň výuky jednotlivých předmětů nebo řízení školy jejím ředitelem.

Sešup a pozvolný vzestup

Reformy se mají dělat pro dosažení nějakého měřitelného výsledku a svoboda volby a konkurence mezi školami různých zřizovatelů měly ve Švédsku vést k tomu, že studenti přecházejí do škol, které jim dají lepší vzdělání. Už samotný termín „lepší vzdělání“ je předmětem sporů, nicméně je tady mezinárodní metrika v podobě srovnávacích testů v čtení a porozumění textu, matematice a přírodních vědách, takzvaná PISA.

Jak vyplývá z grafů, od začátku tisíciletí zažilo ve skóre PISA Švédsko sešup, který trval až do roku 2012, od té doby se začaly výsledky opět zlepšovat a jsou zase okolo průměru členských zemí OECD. Mezitím se reforma stihla reformovat (2011), zpřísnily se zejména formální kvalifikační požadavky na učitele, zavedly se nové povinné osnovy a začaly se dělat srovnávací národní testy (třetí, šestý a devátý ročník). Pro férovost je třeba přiznat, že Švédsko zažilo silnou migrační vlnu a při stejné struktuře testovaných žáků by byly výsledky lepší, neboť žáci z rodin přistěhovalců mají ze zcela pochopitelných důvodů potíže při vnímání látky.

Tvrdit, že friskoly mohou za výše popsaný vývoj, jednoduše nejde, a to ani v jednom, ani ve druhém směru. Je to velmi intelektuálně zajímavý reformní záměr (trh a konkurence bez diskriminace podle příjmů), ale zatím dost nejednoznačný výsledek.

V Česku byl dlouho problém s platy učitelů: těžko očekávat, že přitáhnete k učitelství talent, když jste hluboko pod průměrem. Alespoň v chudších regionech dnes není toto povolání na žebříčku ohodnoceno špatně, takže první předpoklad – mít z čeho vybírat – by mohl být naplněn. Všichni si unisono stěžují na českou byrokracii, takže redukovat papírování a přejít do digitální éry je v českých poměrech imperativ. Pro dobré školy potřebujete nejen schopné a motivované učitele, ale možná ještě více manažerský talent, ředitele, kteří dostanou ekonomicko-administrativní podporu, uvolní si ruce od vyplňování tabulek a plně se soustředí nikoli na proces, ale na výsledek.