Recept na neštěstí nebyl nikdy tak jednoduchý. Vezměte kus země, jež z jedné strany sousedí s velikou bezskrupulózní zemí s velmocenskými ambicemi a z druhé strany, inu, s velikou bezskrupulózní zemí s velmocenskými ambicemi. Přidejte tam hranici etnickou, civilizační a náboženskou a vše zalijte řádným množstvím ropy. Nechte dusit dle libosti; výsledek bude zaručeně pikantní.

Právě tak je tomu v koutě světa, jehož jméno se stalo synonymem bezvýchodného, neustále doutnajícího konfliktu bez dobrého řešení, v Náhorním Karabachu. Od pádu železné opony se stalo zvykem mluvit o arménské enklávě v Ázerbájdžánu jako o dějišti neustálých, více či méně krvavých ozbrojených střetů. Tento zvyk dal do jisté míry zapomenout na fakt, že původ takového stavu věcí je umělý a má konkrétního autora: Josifa Stalina.

Když v roce 1918 ruské impérium vydechlo naposled, země v jeho nejjižnější části – Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie – okamžitě vytvořily Transkavkazskou demokratickou federativní republiku; vydrželo to zhruba měsíc, od dubna do května. O dva roky později přišla Rudá armáda a udělala se sebeurčením zakavkazských národů pěkně po sovětsku krátký proces. Následující rok dostal celý region na starost mladý sovětský komisař pro národnosti, nadějný kádr Stalin.

Zeměpisný guláš

Zkrušen kritikou Trockého a Lenina za průšvihy ve válce v Polsku, pustil se Stalin do nápravy vlastní reputace. Byl to on, kdo vyřešil územní spory arménských křesťanů a azerských muslimů o oblast se smíšeným obyvatelstvem poblíž hranice dnešního Íránu tak, že od té doby v něm má Moskva chtě nechtě hlavní roli. 

Namísto logického včlenění Náhorního Karabachu (viz mapa) do arménského území (a vedení koridoru z původně perského Nachičevanu do vlastního Ázerbájdžánu) vyrobil Stalin geografický a mocenský guláš: z Armény obydleného Náhorního Karabachu se stala autonomní oblast uvnitř Ázerbájdžánu a Nachičevan se stal azerskou exklávou.

Daniel Deyl

Existuje výklad, že Stalin tím chtěl vyjít vstříc Turecku, o němž se domníval, že by mohlo být další zemí, v níž se moci chopí komunisté. Nejméně stejně pravděpodobná však je jiná představa: že si Stalin byl dobře vědom míry, do níž budou Jerevan i Baku závislé na centrální moci při udržení Karabachu, respektive Nachičevanu. (A to mají Kavkazané ještě v podstatě štěstí; Stalin mohl stejně dobře rozhodnout, že všichni pojedou osidlovat kazašskou step.) 

Tímto uspořádáním věcí je zaděláno na věčný svár. Jeho dynamika funguje dodnes, jen Azeři našli po pádu SSSR svého mocného spojence v Ankaře namísto Moskvy. Než se tak však stalo, zabrali Arméni – kteří se celkem logicky cítili Stalinovým systémem poškozeni – území Náhorního Karabachu de facto pro sebe. 

Ona válka trvala sedm let, než v roce 1994 zprostředkovala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě její jakés takés zchlazení. Zakonzervovala se tak mimořádně nepřehledná situace: území, jež se plus minus shoduje s geografickým vyznačením Náhorního Karabachu, de iure patří stále Ázerbájdžánu. Spojení se světem mu však zajišťuje dálnice z hlavního města Stěpanakertu do Arménie, platí se v něm arménským dramem a jeho obyvatelé mluví arménsky. Sami sebe však považují pouze za blízkého spojence Arménie a říkají si Republika Arcach. Že její existenci neuznává ani Baku, ani Jerevan, je trápí jen málo. Její hranice přitom bizarně střeží azerští vojáci, ačkoli oficiální verze Baku uznává onu čáru pouze jako hranici autonomní oblasti uvnitř vlastního státu.

Ropa, ropa, ropa

Sázka na sílu se tedy Arménům krátkodobě vyplatila (pokud jako výhru vnímáme boj o chudé území, které je třeba neustále dotovat). Připravila je však o účast na ropovodu a plynovodu, které z Ázerbájdžánu proudí přes turecký přístav Ceyhan Středozemním mořem na mezinárodní, především evropský trh (viz mapa) včetně České republiky. 

Trasa ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan nedává zeměpisně smysl. Jeho původní plán také počítal s tranzitem přes Arménii; válečný stav a vidina neustálých střetů mezi producentskou a tranzitní zemí přiměla investory (dvanáct firem včetně například britské BP, amerického Chevronu, francouzského Totalu a italské Eni) zvážit delší a dražší, ale klidnější cestu přes sousední Gruzii.

Zhruba takto jsou rozdány karty. Proč se však konflikt, po léta u ledu, rozhořel zrovna letos? Již na jaře hlásili Azeři, že Arméni napadají právě plynovod (v místě, kde jimi ovládané území dělí od stavby jen stovky metrů). Nezávislé zdroje, jichž je v kraji poskrovnu, útok z Arménie nepotvrdily. Naopak „prezident“ Náhorního Karabachu Arajik Harutjunjan na facebooku řekl, že jeho síly napadly azerskou základnu ve městě Ganja (pro příznivce THC: slovo vzniklo z novoperského výrazu pro poklad), ale pak si to rozmyslely, aby nepozabíjely civilisty.

Daniel Deyl

Vše nasvědčuje tomu, že Jerevan nemá eskalací konfliktu co získat. Obvyklý důvod – vyhledání vnějšího nepřítele za účelem odvrácení pozornosti od domácích trablů – zde nefunguje. Vláda premiéra Nikola Pašinjana, vzešlá z „barevné revoluce“ roku 2018, má stále k dispozici jistý rezervoár dobré vůle. 

K tomu je třeba přičíst fakt, že ropné příjmy dovolily Azerům pořádně napumpovat vojenské výdaje. Tamní prezident (a zasloužilý kleptokrat) Ilham Alijev se loni chlubil, že rozpočet jeho ministerstva obrany je větší než celý státní rozpočet arménský. 

Sultán i car

Tady může být motivace věrohodnější. Prodej ropy tvoří téměř polovinu veškeré ázerbájdžánské ekonomiky. Po pádu ropných cen v roce 2014 se tamní HDP smrskl na polovinu. Alijev je krutě neoblíbený a rozfoukat konflikt, jenž by na to dal zapomenout, by se mu mohlo hodit. 

A konečně je tu skutečnost, že nad Baku drží ochrannou ruku turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Důvodů je několik; od ochrany ropného obchodu přes sdílený odpor k Arménům až po společnou muslimskou víru, což je karta, již Erdoğan hraje stále častěji. „Jsem přesvědčený, že Náhorní Karabach se navrátí do původních rukou, tedy do Ázerbájdžánu,“ podpořil ankarský boss Alijeva a spol. minulý týden.

A konečně je tu zájem Moskvy. Ten je podobný, jako byl před sto lety: na Karabachu samotném nezáleží prezidentovi Vladimiru Putinovi o nic víc než Stalinovi; Moskva například dodává zbraně oběma stranám. Zato projekce ruské moci v blízkém pohraničí je disciplína, kterou má Putin velmi v oblibě. I proto se na jeho pomoc může Jerevan – jenž je navíc členem jeho Euroasijské ekonomické unie – spolehnout. 

Celkem vzato tedy nikdo o otevřenou, naplno vedenou válku pod Kavkazem nestojí. Ale trochu přiložit pod kotel přichází tamním velkým hráčům vhod.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl