Na první pohled se může zdát, že nám čistě pragmaticky válka mezi Ázerbájdžánci a Armény o zapadlý hornatý kus země, známý pod názvem Náhorní Karabach, může být lhostejná. Není to pravda. Ázerbájdžán je druhým největším dodavatelem ropy do Česka se zhruba třicetiprocentním podílem. Jen loni jsme z této země dovezli surovinu v hodnotě více než 25 miliard korun. 

Naopak Čechům se na tamní trh nedaří příliš pronikat, vývoz byl loni 19krát menší než dovoz. Velké zakázky, které české společnosti získaly při modernizaci tamní železniční a silniční sítě, skončily po pádu cen ropy a zhroucení kurzu ázerbájdžánské měny. Na rozdíl třeba od Gruzie se v Ázerbájdžánu neodehrály ani žádné zásadní investice ze strany českých firem a miliardářů.

Otázkou je i to, jak se válečný konflikt podepíše na česko-arménských obchodních vztazích. Český export do této země za poslední čtyři roky vzrostl více než dvojnásobně. Malá Arménie však může těžko konkurovat Ázerbájdžánu s jeho ropným bohatstvím a miliardami dolarů zahraničních investic. Zřejmě zde leží důvod, proč evropské země k válečnému konfliktu taktně mlčí. 

Ropa zatím teče

Stoprocentní závislosti na ruské ropě se Česká republika zbavila již v 90. letech minulého století, tedy po spuštění ropovodu IKL a zahájení dovozu přes přístav v Terstu. Zatímco větší ropná rafinerie v Litvínově dál zpracovává sirnatou ropu z Ruska, druhá rafinerie v Kralupech nad Vltavou se zaměřila na lehkou ropu. Nejvíc jí k nám dodává Ázerbájdžán a Kazachstán, s odstupem následují Spojené státy americké, Saúdská Arábie a další producentské země.

Potrubí s ázerbájdžánskou ropou přitom vedou pouhých 30 kilometrů od frontové linie na severu Karabachu. Dále míří přes Gruzii a Turecko do přístavu Ceyhan. Lze si představit řadu divokých scénářů. Ropovod (náhodně? úmyslně?) zasáhne arménská raketa, odehraje se zde sabotáž nebo exploze sporného původu. Mimochodem, podobnou zápletku měla již bondovka Jeden svět nestačí z roku 1999.

David Tramba

Ázerbájdžán na konci sovětské éry produkoval pouze 13 milionů tun ropy, po získání nezávislosti dokázal s pomocí západních ropných koncernů těžbu navýšit trojnásobně. Loni tak vytěžil 38 milionů tun, z toho 2,2 milionu zamířilo do českých rafinerií. To je už docela významné množství, jež by se ne zrovna snadno nahrazovalo z jiných zdrojů.

Díky miliardám dolarů, které do průzkumu a nových vrtů investovaly ropné koncerny v čele s BP, výrazně vzrostla také těžba zemního plynu. Před deseti lety byl ve hře projekt, jenž měl dovést ázerbájdžánský plyn až k českým zákazníkům. Ambiciózní projekt Nabucco, za kterým stály společnosti RWE, MOL a OMV, mohl snížit závislost střední Evropy na ruském plynu. Byla to hezká myšlenka, ale ztroskotala na ekonomické nevýhodnosti. Přednost dostal konkurenční plynovod TAP, který propojí Ázerbájdžán přes Turecko a Řecko s Itálií; spuštěn bude na konci letošního roku.

ČEB půjčí, EGAP pojistí

Kde se těží ropa a plyn, tam je hodně dolarů. Ty zákonitě přitahují pozornost exportérů, zbrojařů, developerů a stavebních firem. Nevelký Ázerbájdžán se propracoval do první trojice zemí, ve kterých se při podpoře vývozu nejvíce angažovala Česká exportní banka a státní pojišťovna EGAP. Jejich služeb využila například stavební společnost OHL ŽS, která se účastnila rekonstrukce tamní silniční sítě. Firemní skupina Moravia Steel s podporou EGAP dodala nové koleje pro modernizovanou železniční trať Baku–Tbilisi.

Jak pojišťovna EGAP přiznala v poslední výroční zprávě, největší angažovanost měla ke konci loňského roku právě na území Ázerbájdžánu; až za ním následovaly velké země jako Rusko a Turecko. Válečný konflikt se zatím na platební morálce neprojevil. „Pojišťovna EGAP i Česká exportní banka situaci dlouhodobě monitorují. Nezaplacené pohledávky ani jiné problémy týkající se jejich obchodních případů neevidují,“ uvedl mluvčí obou institucí Jan Černý.

David Tramba

České obchodní zájmy v zemi pod Kavkazem podpořili politici. Jen během posledních šesti let navštívil hlavní město Baku prezident Miloš Zeman, ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková a dva šéfové Poslanecké sněmovny. „Oficiální návštěvu Ázerbájdžánu jsem zahájil jednáním s prezidentem Ilhamem Alijevem. Ocenil jsem ekonomické reformy, které Ázerbájdžán uskutečňuje, v žebříčku Doing Business se propracovali na 25. místo,“ rozplýval se po loňské návštěvě předseda sněmovny Radek Vondráček (ANO).

Kritici ázerbájdžánského režimu upozorňují na politiku „kaviárové diplomacie“, kdy vládnoucí garnitura v Baku získává různými dárečky přízeň evropských politiků. Občas se jedná o bohapustou korupci. Například německému poslanci Eduardu Lintnerovi (CSU) přitekly od režimu v Baku během let 2008 až 2016 na offshorové účty čtyři miliony eur, část přerozdělil mezi další úplatné politiky. Za ázerbájdžánskou vládu a její zájmy doslova lobboval, kudy chodil.

Tatrovky s raketometem

Raději se vraťme zpět k byznysu. Poměrně aktivní je na ázerbájdžánském trhu zbrojařské a strojírenské impérium Czechoslovak Group (CSG) rodiny Strnadových. Na základě dohody uzavřené na konci roku 2017 začal lokální partner ve druhém největším městě Gjandža montovat nákladní auta značky Tatra. Realita zřejmě moc slavná nebude. Podle zprávy na gruzínském zpravodajském webu ifact.ge automobilka v Gjandže téměř nevyrábí a stát musí její provoz dotovat; podobně prý na tom jsou i další strojírenské podniky v Ázerbájdžánu.

Není to jediná vazba zbrojařské rodiny Strnadových na ázerbájdžánský trh. CSG se v minulých letech „proslavilo“ také dodávkou raketometů a děl. Stalo se tak navzdory nezávaznému, avšak obecně dodržovanému embargu na vývoz zbraní, které na Ázerbájdžán uvalila Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Složitou kauzu před rokem zmapoval web Investigace.cz, podle kterého se vše odehrálo zhruba takto.

Vývoz zbraní podléhá souhlasu ministerstva průmyslu a obchodu, vyjadřují se k němu také ministerstva zahraničí, vnitra a obrany. Firma ze skupiny CSG proto požádala o povolení vývozu 54 tatrovek s obrněnou kabinou – a v únoru 2017 je získala. Ještě vstřícnější bylo slovenské ministerstvo hospodářství, které udělilo souhlas k vývozu samohybných houfnic a raketometů na podvozku Tatra – avšak formálně do Izraele.

Následně proběhla akce „kulový blesk“, kdy nákladní letadla převezla techniku z Česka do Izraele, pak na Slovensko, kde ve Strnadově zbrojovce MSM přimontovali výzbroj, a v dalším kroku znovu do Izraele. Tam se tatrovky dlouho neohřály, následoval přelet ke konečnému uživateli v Ázerbájdžánu. Kauza se provalila poté, co se tamní režim novou výzbrojí pochlubil. 

Je celkem pravděpodobné, že česko-slovenské bojové tatrovky hrají roli při znovudobývání Náhorního Karabachu. Cynik by dodal, že značka Made in Czechia může v regionu zanechat nesmazatelnou stopu.

Obchodní vztahy s Českem

Hlavní vazbu mezi Českem a kavkazským regionem představuje ropa. Dovoz z Ázerbájdžánu se v posledních letech pohyboval okolo 26 miliard korun ročně, ropa z něj činí skoro 100 procent. Drobný zbytek tvoří například lískové ořechy a pytle z umělých tkanin.

Vývoz na ázerbájdžánský trh od roku 2013 postupně klesá, z původní hodnoty 3,3 miliardy korun se loni dostal na pouhých 1,36 miliardy korun. Příčina je zřejmá: před sedmi lety se začala hroutit cena ropy a Ázerbájdžánci si museli utáhnout opasky. Mezi významné položky českého vývozu na tamní trh patří počítače a notebooky, osobní auta, telefony, přepravníky či kosmetika.

Oproti tomu český vývoz na arménský trh v posledních letech rostl. V loňském roce dosáhl hodnoty přes 1,2 miliardy korun. Tvoří jej hlavně tradiční produkce českých montoven (mobilní telefony a počítače), dále elektrické generátory, kosmetika, přístroje do nemocnic a měřicí či kontrolní přístroje.

Také v tomto případě je obchodní výměna silně nevyrovnaná, tentokrát však ve prospěch České republiky. Arménské firmy k nám loni dodaly zboží v hodnotě 161 milionů korun. Mezi hlavní položky zde patří feroslitiny, oděvy a alkoholické nápoje, tedy slavné arménské koňaky.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

David Tramba