España es diferente! Reklamní heslo hlásající, že „Španělsko je jiné“, razil v 60. letech 20. století tehdejší ministr informací a cestovního ruchu Manuel Fraga (1922–2012). Ač byl stoupencem Frankovy diktatury, uvědomoval si, jak nutné je otevřít zemi turistům a tím přispět k modernizaci jejího zaostalého hospodářství. Boom cestovního ruchu opravdu přispěl nejen k posílení ekonomiky, ale i k celkovým posunům ve španělské společnosti. Fraga se jako ministr informací postaral i o oslabení cenzury. Získal si tak pověst reformátora uvnitř vládnoucí garnitury.

Přes to všechno zůstalo Španělsko až do smrti „Caudilla“ Franka diktaturou, jež nesmlouvavě potírala všechny své kritiky. A svým dílem k tomu přispěl i sám Fraga, který se podílel na politických procesech s odpůrci režimu, z nichž některé skončily jejich násilnou smrtí.

Fraga však v následujících letech uplatnil svou silnou intuici. Na začátku sedmdesátých let správně pochopil, že diktatura začíná mlít z posledního. Stáhl se z nejvyšších pater politiky a věnoval se byznysu a diplomacii. To mu po smrti diktátora a během přechodu k demokracii umožnilo stát se úspěšným politikem. Nejprve byl vicepremiérem a ministrem vnitra a z této pozice i jedním ze spolutvůrců demokratické ústavy. Také založil největší středopravicovou stranu, jíž rovněž předsedal. V osmdesátých letech se stal lídrem opozice proti vládě socialisty Felipeho Gonzáleze. Od roku 1990 do roku 2005, tedy po dobu dlouhých patnácti let, předsedal vládě autonomního společenství Galicie.

Od vzorového přechodu k politickému rozvratu

Galicijský král, jak byl někdy Fraga přezdíván, se stal symbolem složitosti a proměnlivosti španělské politiky. Ta se po pádu diktatury vydala na nelehkou, nicméně úspěšnou cestu demokratizace. Jejím základním stavebním kamenem bylo usmíření dřívějších nekompromisních soků, kteří se dohodli, že už nikdy nedopustí opakování hrůz krvavé občanské války (1933–1936) a následné frankistické diktatury (1936–1975), jež připravila o život stovky občanů země na Pyrenejském poloostrově. Především díky tomu bylo Španělsko dlouho považováno za vzorový příklad úspěšné tranzice. Jako by se tu Fragovo heslo o jinakosti země opravdu ztělesnilo v cosi zvláštního a výjimečného.

Kdesi kolem roku 2004 se však idyla začala ztrácet před očima. Bombové útoky islamistických teroristů na madridské vlaky odstartovaly sérii událostí a tendencí, které zemi přivedly až do dnešního stavu. Španělsko ztratilo svou jinakost a stalo se ukázkovým příkladem hlubokých problémů západního modelu demokracie. V řadě fenoménů může dokonce sloužit jako varování pro většinu ostatních západních zemí.

Na následujících řádcích se dotkneme pěti navzájem propletených společensko-politických tendencí, které ohrožují elementární soudržnost, celistvost a funkčnost státu i samu existenci demokracie. Jsou jimi: rozsáhlá autonomie hrozící separací, obrovská partikularizace politiky, vyvolávání atmosféry strachu, málo zvládnutá integrace přistěhovalců a vědomá rezignace na konsenzus.

Krví vykoupená autonomie

Zemi na Pyrenejském poloostrově odjakživa obývají nejen Španělé, ale i spousta Katalánců, Galicijců, Basků a Astuřanů. Už na konci 19. století se značná část společnosti začala politicky vybarvovat a radikalizovat. Vedle sociálních problémů a sporů mezi republikány a monarchisty se jednou z příčin stal baskický a katalánský nacionalismus. Ten pak sehrál zásadní roli i v bratrovražedné občanské válce ve třicátých letech a v dobách diktatury.

Za demokratické tranzice byl katalánský a baskický autonomismus zdánlivě vyřešen. V atmosféře smíření byl uzavřen široký kompromis o přeměně země v silně decentralizovaný stát: sedmnáct autonomních společenství požívá různě vysokého stupně autonomie, aniž by však smělo jednostranně opustit svazek se Španělskem.

Konsenzus se začal brzy rozpadat, když si baskické, katalánské a jiné strany po každých dalších volbách uzurpovaly právo vyvzdorovat si vyšší míru samosprávy a další výhody. Tento národní sport zapříčinila závislost centrálních vlád na regionálních stranách. Pokud lidovci nebo socialisté nezískali většinu, obraceli se na ně s žádostí o podporu, kterou obvykle dostali za cenu dalších krvavých ústupků. Baskicko a Katalánsko tak postupně získaly široké daňové pravomoci, takřka nezávislý rozpočet, a dokonce i vlastní policejní jednotky.

S jídlem roste chuť

S každým dalším ústupkem centrální vlády rostl apetit autonomistů na úplnou nezávislost. Zvláště Katalánci chtěli využít svého moderního hospodářství i dobré geograficko-dopravní polohy k tomu, aby se zbavili centrální vlády a společného rozpočtu. Jsou přesvědčeni, že ekonomicky doplácejí na svou příslušnost ke Španělsku a že by se jim samostatně žilo lépe.

Úsilí vyvrcholilo referendem o nezávislosti v roce 2017. Vláda i Ústavní soud od počátku varovaly, že jednostranné vyhlášení referenda je protiústavní. Přes odpor a nesmyslně tvrdý postup policistů, který vedl ke krveprolití, se hlasování na většině míst nakonec uskutečnilo. Katalánský parlament hned poté vyhlásil nezávislost a vytvoření Katalánské republiky. Španělský parlament však mezitím schválil omezení katalánské autonomie a převzal kontrolu nad společenstvím. Situace dále eskalovala trestním stíháním katalánských činitelů, útěkem obviněného premiéra Puigdemonta a masovými protesty v ulicích Barcelony a jiných katalánských i solidárních španělských měst.

Profimedia.cz

Celá situace se po několika měsících uklidnila, nicméně vášnivá zášť velké části Katalánců vůči Madridu, a především vládnoucím lidovcům přetrvává dodnes. Když je později u moci vystřídali socialisté, opírající se o část katalánských stran, napětí poněkud polevilo. Mezitím však došlo k roztříštění katalánské i španělské politické scény, a dialog se tak stal ještě složitějším. Do tohoto stavu přišly červencové předčasné volby, jejichž faktickým vítězem jsou přes velké ztráty právě autonomisté, bez nichž si socialisté ani lidovci – slovy Jiřího Paroubka – ani neumyjí ruce.

Silná pozice či přímo závislost na regionálních, autonomistických nebo rovnou separatistických stranách však zdaleka není jen španělským specifikem. Prakticky v každé evropské zemi existuje nějaké takové hnutí se značným vyděračským potenciálem. Stačí vyslovit názvy jako Skotská národní strana, velšská Plaid Cymru, (severo)irská Sinn Féin, italská Liga či Nová vlámská unie nebo připomenout albánské strany v Makedonii, maďarské strany v Rumunsku či strany zastupující ruskou menšinu v pobaltských státech. A to je jen krátký a veskrze namátkový seznam. A skoro v každé zemi centrální vlády doufají, že autonomie vyléčí separatismus.

Po nás potopa

Stejně palčivým problémem post­moderní politiky je její obrovská partikularizace.

Přelétaví postmoderní voliči leckomu uvěří, ale málokomu věří déle než jedno či dvě volební období. Pomíjivost politické moci nutí lídry všech stran využít každé okénko příležitosti a vytřískat z něj maximální užitek, a to teď hned, neboť žádné příště už nemusí přijít. Totéž učí i voliče. Snaha o maximální vytěžení situace je tak v mnoha zemích vlastní i specifickým sociálním skupinám, jako jsou třeba penzisté, kterých přibývá a jsou stále důležitějším hráčem na cestě k moci.

Ve Španělsku se sobecký partikularismus projevuje v chování autonomistů a separatistů, kteří vycítili příležitost zakousnout nemilovaný stát.

Podobným stylem ovšem reagují i obě velké strany. Nezdráhají se vyhrabávat ze země mrtvoly z minulosti a rozbíjet tak konsenzus o neohlížení se, který stál za úspěchem cesty k demokracii. Ve jménu vládnutí jsou ochotny spojit se i s ďáblem. Do poslední chvíle, kdy ještě mají většinu, na sílu prohlasovávají kroky, o kterých vědí, že v případě volební porážky nepřežijí ani den nové vlády. Notabene kroky, které hluboce štěpí společnost a pro část lidí představují nepřekročitelná tabu (eutanazie, sňatky stejného pohlaví či brzká možnost rozhodovat o své sexuální reorientaci).

Ani v tom není Španělsko ojedinělé. Připomeňme polorozpadlou Belgii, roztříštěné Nizozemsko, kolaps všech tradičních stran ve Francii nebo kvarteto předčasných voleb v Bulharsku. Všude tam se voliči i strany snaží rychle urvat, co jen jde.

Nekončící atmosféra strachu

Strach je hybatelem dějin. Věděli to antičtí myslitelé a vědí to i současní političtí marketéři. Když nejde volby vyhrát pozitivními apely, sázejí na závist, nenávist a strach.

Ve Španělsku tak už nějakých patnáct let lidovci i socialisté na sebe navzájem kydají tuny špíny a hledají jakoukoli záminku pro dehonestaci konkurence. Jeden druhého líčí jako apokalyptickou hrozbu: socialisté obviňují lidovce, že zemi vrátí do dob diktatury, lidovci představují socialisty jako ty, kdo se neštítí spojit ani s odsouzenými teroristy. Atmosféra houstne a přinejmenším v části společnosti vidíme až existenciál­ní strach z možné vlády konkurence.

Totéž ale vidíme i jinde na Západě. V permanentní kampani se straší nástupem fašistů, komunistů, islamistů, progresivistů, neomarxistů, oligarchů, agentů a lokajů velmocí, zastánců i odpůrců imigrace, válečných štváčů a chcimírů. Zkrátka vším, co zrovna funguje. Pro příklady vůbec nemusíme chodit daleko. Celá česká politika je dnes postavena na vyvolávání strachu z kdečeho a kdekoho a na negativní volbě.

Nezvládnutá integrace

Jestliže jsme dlouze rozebírali katalánský a baskický separatismus, neměli bychom zapomenout na to, že ve Španělsku existují i problémy s přistěhovaleckými komunitami. Nejsou sice tak velké jako třeba ve Francii, v Německu, v Nizozemsku, ve Skandinávii nebo v Belgii, ale i tak spoluvytvářejí celkové naladění společnosti, kterého obratně využívají populisté – ve španělském případě především strana Vox (neboli Hlas).

Nebudeme se pouštět do podrobného rozboru imigrace. Připomeňme však, že i přistěhovalecké komunity mají své autonomistické choutky. Vede je k nim snaha uchovat si maximum ze svého tradičního životního stylu. Svou identitu často stavějí na odlišných nábožensko-kulturních základech. Většinovou společnost považují za morálně méněcennou, a proto se od ní dobrovolně separují. Někdy ji i vyloženě nenávidí, ač jim poskytuje životní standard nesrovnatelný s mateřskou zemí. Příkladem za všechny je současná Francie, jež je opakovaně svědkem řádění hord z neintegrovaných předměstí.

Většinová společnost to přistěhovalcům usnadňuje svou neschopností je integrovat. Selhává prevence v podobě motivujícího systému vzdělávání doplněného o adresnou pomoc i represe v případech, kdy přistěhovalci odmítají respektovat zákony hostitelské země. Ještě častější je ale podlézavost politických elit, které se sice zaštiťují multikulturalismem a diverzitou, ale v reálu jim jde výhradně o hlasy početného přistěhovaleckého elektorátu a na něj navázaných pracovníků a aktivistů z erárního i nestátního neziskového sektoru.

Proti takovým tendencím pochopitelně vzniká silný odpor. Vina je obvykle – a nikoli neprávem – připisována procesu globalizace a selhávání místní politické elity. Na příkladu Španělska vidíme velmi efektivní spojení odporu vůči nacionalistickému separatismu s opozicí proti nekontrolované imigraci. Opět však nejde o žádnou výjimku, neboť něco podobného najdeme třeba i ve střední Evropě na příkladu maďarského premiéra Orbána nebo slovenského expremiéra Fica.

Konec kompromisu a konsenzu

Společným rysem všech výše uvedených tendencí je rezignace valné části společnosti, politických elit a až na čestné výjimky obecně všech politických stran na utváření společenského konsenzu tím, že v zásadních otázkách vedou diskusi, která musí chtě nechtě skončit nějakým kompromisem. Shodou na nejmenším společném jmenovateli alespoň v bytostně důležitých otázkách. Ve Španělsku, jak ukazují dějiny, může mít takové nezodpovědné chování vskutku tragické následky.

Imunní vůči podobným rizikům ale není vůbec žádná západní společnost, jak dobře ukazují čerstvé zkušenosti bohatých Spojených států, Francie, Nizozemska nebo severských zemí. Všude tam stojí politika na pokraji hluboké propasti.

Bella Ciao

Tím se však dostáváme ještě k jednomu dosud nezmíněnému fenoménu, kterým jsou ekonomické a sociální důsledky globalizace. Jí způsobená dlouhodobá nezaměstnanost dopadá především na mladé lidi ve všech jihoevropských zemích. Španělsko tu soutěží o nechvalné prvenství s Řeckem. A tak se ani nelze divit, jaký úspěch slavil španělský netflixový seriál La Casa de Papel, který je ve své podstatě ultralevičáckým apelem proti globalizovanému kapitalismu.

Archetyp novodobých zbojníků, kteří berou bohatým a rozdávají sami sobě, přičemž občas padnou i nějaké drobty chudým, je pořád nesmírně silný a přitažlivý. A tak Profesorovi a jeho partě společenských vyvrhelů, kteří otřásají základy celého „prohnilého“ systému, drželi palce nejen španělští teenageři a dvacátníci, ale i půlka Evropy a západního světa.