Nebylo tak velikášské jako odvážnými vizemi přetékající dílko O čem sním, když náhodou spím. Přesto si ale vládní programové prohlášení rozhodně nekladlo malé cíle. Kabinet se v červnu 2018 zavázal k mnoha důležitým reformám.

Dnes je už prakticky jisté, že drtivou většinu z nich nestihne splnit. Zatímco běžně se vlády nepouštějí do velkých akcí rok před volbami, koronavirus kabinetu premiéra Andreje Babiše ukousl ještě pár měsíců navíc. Od března jsou ministři ve vleku událostí, pro které jim času k plnění slibů už mnoho nezbývá.

Týdeník Hrot analyzoval hlavní vize vládního dokumentu. Pro první porušený slib není třeba v programovém prohlášení chodit daleko. Najdeme jej hned v prvním bodě výčtu o šesti položkách, který ministři nazvali hlavními strategickými směry.

Generace Z, na důchody zapomeňte

Na nejvyšším místě mezi prioritami stojí důchodová reforma. A hned úvodní věta odstavců musí v člověku vyvolat pobavený smích: „Chceme konkrétní kroky bez zdlouhavých a neplodných diskusí.“ Jaká byla realita?

Na začátku loňského roku představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, stejně jako v podstatě každý její předchůdce, svou vlastní důchodovou komisi. Už samotný název Komise pro spravedlivé důchody ale budil mírné obavy. Ty se potvrdily o dva měsíce později. 

Na začátku března 2019 Maláčová v rozhovoru prozradila, že si myslí, že Česko vlastně žádnou velkou penzijní reformu nepotřebuje. „Co my ale potřebujeme, tak je průběžná, kontinuální adaptace celého systému,“ upozorňovala. V jejím pojetí bylo potřeba hlavně napravovat „nespravedlnosti“, rozuměj: zvyšovat nízké důchody některým sociálním skupinám.

Žádné razantnější návrhy na úpravu systému, který i podle Národní rozpočtové rady vlády směřuje takříkajíc hlavou do zdi, ale v dalších měsících nepřišly. Na konci roku tak vstoupila do hry ministryně financí a naznačila, že už v podstatě penzijní reformu odpískala. A že kvůli nečinnosti Jany Maláčová požádala o návrh na vyšších místech – u ekonomů OECD.

Ministryně práce nakonec přece jen letos v lednu s vlastními návrhy přišla. Navrhla do systému, který nyní stojí na dvou pilířích, přidat pilíř další. Součástí návrhu byly tři varianty: spravedlivá, technická a úsporná. V nich se různě lišil základní důchod placený z nultého pilíře i zásluhová složka. Ministryně od začátku jasně naznačovala, kterou variantu podporuje: tu „spravedlivou“, tedy pochopitelně nejdražší. Odpověď z ministerstva financí přišla záhy. „Jsem z výsledků práce komise zklamaná,“ nechala se slyšet Schillerová.

Od toho momentu bylo v podstatě jasné, že s penzijní reformou je amen. A nakonec to potvrdila i sama Maláčová. Shrneme-li tedy výsledky: vláda v oblasti důchodů zdlouhavě a neplodně diskutovala, aniž by to někam vedlo. Neoddělila důchodový účet od státního rozpočtu, jak slibovala. Jediným splněným slibem zůstalo štědré zvyšování penzí v letech 2019 i 2020 a zavedení slev na jízdné ve vlacích a autobusech.

Papírové Česko

O digitalizaci státní správy se v Česku naposledy hlasitěji mluvilo na konci minulého desetiletí. Tehdejší ministr vnitra Ivan Langer společně s náměstkem Zdeňkem Zajíčkem rozjeli datové schránky a Czech Pointy. Od té doby ale na eGovernment nikdo pořádně nesáhl.

Babišův kabinet dal bodu Digitální Česku hned druhou nejvyšší prioritu. Zřídil také úřad vládního zmocněnce pro digitalizaci. Stal se jím Vladimír Dzurilla a ten například závazek zřídit centrální digitální „srdce“ státu skutečně splnil. Portál občana funguje a umí leccos. Má to ale háček. Portál zůstal spíš věcí pro IT fajnšmekry a běžní lidé jej prakticky nepoužívají. Když nedávno Andrej Babiš na sněmu Svazu průmyslu a dopravy v poněkud zmateném proudu myšlenek došel k tématu digitalizace, sám to přiznal. „Když dorazíme na setkání Asociace malých a střední podniků a zeptáme, kdo zná Portál občana... Je potřeba to i používat,“ postěžoval si premiér, že podnikatelé a živnostníci o digitálních vymoženostech vlastně ani nevědí, protože jim to nikdo neřekl.

Díky spolupráci s finančními institucemi bude od příštího roku možné se do Portálu občana přihlašovat také pomocí údajů, které lidé používají k přístupu do internetového bankovnictví. Podle zmocněnce to zpřístupní eGovernment pěti milionům lidí. Dnešní počet uživatelů – asi 1,5 milionu – by se tak měl zvyšovat.

Co vlastně „byrokratický“ portál umí? Můžete si na něm zjistit stav bodového konta řidiče, podat daňové přiznání, získat výpis z trestního rejstříku, vyřídit živnostenské oprávnění nebo vyhledat informace z katastru nemovitostí. Kvůli spoustě věcí – typicky výměně řidičáku – je ale stále potřeba chodit na úřad osobně. Vladimír Dzurilla tvrdí, že další služby budou přibývat i během pandemie. S ohledem na to, že měl na starost chytrou karanténu, je ale zřejmé, kde byly v posledních měsících jeho priority.

Přestože vládě není možné upřít jistý pokrok, jeho praktické dopady jsou minimální. Ani náhodou nemůžeme mluvit o digitálním Česku nebo zemi pro budoucnost. Ostatně fronty před úřady se zkrácenou pracovní dobou, kde si i během pandemie lidé musejí osobně stále vyřizovat většinu byrokracie, jsou nejlepším důkazem. 

Evropská ostuda

Oblíbenou disciplínou Andreje Babiše je vychloubání se jazykovými dovednostmi, a naopak posměch bývalým vrcholným politikům, kteří se podle něj v Bruselu nedomluvili. Díky tomu měl být při jednáních s evropskými státníky víc vidět a také víc vybojovat pro české občany. „Tvrdě a nekompromisně“, to bylo nakonec i hlavní heslo jeho billboardů před loňskými volbami do europarlamentu.

Zatímco doma nešetří ostrou rétorikou, na půdě institucí Evropské unie nicméně premiér ani zdaleka tak průbojný není. Ano, ve čtyři ráno sice s Viktorem Orbánem zablokovali migrační kvóty, v podstatě jediným skutečným úspěchem snah Andreje Babiše v Bruselu je nicméně prosazení jeho věčného tématu – reverse charge.

Šéf české vlády měl téma boje proti daňovým únikům za jedno z hlavních. Po urputné snaze, jíž nechybělo ani vydírání na Evropské radě, nakonec ostatní evropští šéfové vlád Babišovi na systém přenesené daňové odpovědnosti kývli. Ovšem s tím, že novinku nejprve vyzkoušíme u nás. Krvavě vybojovaná věc se ale nakonec nerealizuje ani v Česku – nestihne se to. Výjimka navíc trvá příliš krátkou dobu, aby se kvůli tomu vyplatilo sahat do české legislativy.

Kromě toho premiér sliboval v Bruselu vybojovat změny v Green Dealu, tedy plánu na boj se změnami klimatu. „Chceme i podporu pro naše záměry v rozvoji jaderné energetiky,“ sliboval – a nakonec nesplnil. Ve skutečnosti na zelené evropské návrhy kývl v podstatě bez výhrad, a to z jednoho prostého důvodu. 

Úplně nejvíc je premiér na jednáních Evropské rady totiž vidět díky svému střetu zájmů. Když si k tomu přidáme chvástání o nejlepším zvládnutí covidu, které nyní přešlo v pokorné žádosti o pomoc pro zdravotnictví mířící ke kolapsu, výsledkem není tvrdý vyjednavač s vyceněnými zuby, ale pokorný beránek se sklopenýma ušima.

Reforma státu? Větší stát!

Přestože národní investiční plán připomíná spíš sny megalomanského středověkého panovníka, s přimhouřenýma očima jde o splnění slibu. Také slibované miliardy do dálničního betonu plynou tak, jak je v programu psáno. Naopak závazek budování bytů pro mladé rodiny a seniory zůstane nesplněn. Co ale v pátém bodě o investicích vyvolává zdvižená obočí expertů, je příprava výstavby nových bloků jaderných elektráren. Ministr průmyslu Karel Havlíček o plánu na dostavbu Dukovan sice hodně mluví, kritici ale varují, že jeho propočty o cenách nových bloků jihomoravské elektrárny patří do říše snů. Kdo by měl, nebo neměl být přizván do tendru, je navíc tématem velké politické hry, a tak je budoucnost české jaderné energetiky zahalena v oparu. 

Pátá hlavní priorita – reforma státu – se pak nesplněnými sliby doslova hemží. Vyrovnané státní rozpočty ministryně Alena Schillerová nenavrhovala ani v době růstu a nyní zůstanou nejspíš snem po mnoho dalších let. 

Tragicky vypadá také reforma daní. „Prosazujeme stabilní a předvídatelné daňové prostředí,“ píše vládní prohlášení, mezi jeho další hlavní daňová opatření patří také zrušení superhrubé mzdy. Výsledek? V přímém přenosu sledujeme frašku, kdy zaměstnanci ani dva měsíce před koncem roku nevědí, kolik budou státu odvádět napřesrok. A kdy premiér a zároveň vicepremiér podávají ve sněmovně vlastní návrhy na sazby budoucí daně.

Také další důležité řezy do státního molochu už tato vláda nestihne. Sociální péče pod patronátem Jany Maláčové se zásadních změn nedozná, stejně jako zdravotnictví nebo školský systém. Ve většině těchto věcí vláda řešila akutní problémy jen sypáním peněz a nabíráním nových lidí. Jak je vidno na nepřipravenosti řady škol na používání moderních technologií a neschopnost kvalitně zvládat výuku „na dálku“. Heslo „bez kvalitního školství nemá národ budoucnost“ z prohlášení dnes zní jako krutý sarkasmus.

Symbolickou tečkou je kapitola slibující posílení české bezpečnosti. Vláda dala jasně najevo, že dvouprocentní závazek výdajů na obranu slíbený NATO nehodlá dodržet. 

O co se ale naopak vede až zarputilý boj, je posílení potravinové soběstačnosti. Přestože už jednou bylo shozeno ze stolu, letos na podzim se opět vrátilo jako bumerang díky iniciativě poslanců ANO. Na otázku, proč je zrovna toto téma hodno takové pozornosti kabinetu vedeného Andrejem Babišem, kterému už „nepatří“ největší české potravinářské a zemědělské firmy, si nejspíš každý umí odpovědět sám.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.