Nadcházející volby do Bundestagu a Poslanecké sněmovny jsou považovány za přelomové. V našem případě z důvodu možného účtování s Babišovou érou i zemanovskobabišovským mocenským tandemem. Německou politickou scénu pro změnu po předlouhých 16 letech kancléřství opouští nejúspěšnější evropská politička posledních dvou dekád Angela Merkelová. Zatímco Angela odchází, Andrej kandiduje a není bez šance.

Ani v jedné zemi vůbec není rozhodnuto. Uchazečů o vítězství je vícero. V Česku bude soupeřit obhajující ANO s opozičními koalicemi Spolu a Piráti a STAN. Otevřená je i situace v Německu. Tatam je dominance CDU/CSU, které ještě před několika měsíci vedly s náskokem deseti i více procent. Zelení je dohánějí, a podle posledních průzkumů dokonce předhánějí. Stačilo k tomu několik přešlapů spolkové vlády v boji s covidem a prezentace nevýrazného Armina Lascheta coby kandidáta křesťanských demokratů na post spolkového kancléře.

Příběhy lídrů

Pozoruhodnou analogii skýtá pohled na oba spolufavority voleb. Na jedné straně čeští Piráti v čele s Ivanem Bartošem, na straně druhé Zelení, kteří jako svoji kandidátku na kancléřku představili Annalenu Baerbockovou. Zelené a Piráty spojuje nejen příslušnost k nejvíce proevropské, nejvíce progresivní a nejvíce proimigrační frakci v Evropském parlamentu. Jsou si blízcí i svým důrazem na ještě zelenější „green deal“, relativizací soukromého vlastnictví, úvahami o vyšším zdaňování kdečeho či zpochybňováním transatlantické vazby a nutnosti dodržovat spojenecké závazky v rámci NATO.

Piráty a Zelené - vcelku nepřekvapivě, ale o to intenzivněji - pojí rovněž podobné politické a životní (ne)zkušenosti obou lídrů. Oba se narodili v roce 1980 a dlouho studovali včetně zahraničních univerzit. Bartošovy nulové zkušenosti s exekutivou není nutné rozvádět. Snad s výjimkou konstatování, že kromě pirátské strany nikdy nic nevedl a nemá ani zkušenosti s komunální nebo regionální politikou. Oproti Baerbockové má však aspoň nějaké, byť krátké, pracovní zkušenosti mimo politiku.

Baerbocková je neobyčejně skvělý důkaz toho, jak se Zelení zabydleli na německé politické scéně a jak se stali součástí establishmentu. Její CV neobsahuje jedinou pracovní zkušenost mimo politiku. Zato je plné zkušeností typických pro kádry odkojené stranou. K téže „socializaci“ postupně směřují naši Piráti, kteří rychle dohánějí zavedené strany, o čemž svědčí jejich nedávný „inzerát“ k výběrovému řízení na člena představenstva akciovky Nemocnice Olomouckého kraje. Přesto jsou dnes obě strany vnímány jako věrohodné alternativy k tradičním politickým stranám. V Německu Zelení vystřídali v pozici nejsilnější levicové strany sociální demokraty (SPD). Naši Piráti aspirují na hlavního vyzyvatele Babišova ANO i koalice Spolu, vedené ODS.

Když už jsme u sociálních demokratů, je dobré připomenout, jak hluboké krize prožívají německá SPD a ČSSD. Fakt, že vůbec poprvé v poválečné historii nebude SPD jednou ze dvou nejsilnějších stran, je skoro stejně drsný jako existenciální nejistota ČSSD.

Zapomeňte na selanku

Obě země vedle toho všeho spojuje nejasná perspektiva povolebního skládání vládní koalice. Tu naši asi připomínat nemusíme: dvoučlenná vládní koalice je prakticky vyloučená. V Německu snad jedině spojení CDU/CSU se Zelenými přinese šanci na dvoučlennou koalici. Má to však háček - ochotu do takové koalice vstoupit. Pozice juniorního partnera ve „velkokoaličním“ kabinetu je, jak ukazuje příklad SPD, cestou do pekel. Kdo by takovou cenu platil? V úvahu proto spíše připadá Ampelkoalition - spojení Zelených s SPD a liberální FDP. Ani do ní se ale nikdo nehrne.

Není totiž radno zapomínat na poslední analogii. Na případnou spolupráci nespojitelných alternativ budou v obou zemích čekat různí populisté a extremisté: česká SPD a komunisté nebo Alternativa pro Německo a postkomunisté z Die Linke.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.