Politická úvaha o tom, že panovník je pod hrozbou ztráty „nebeského mandátu“ povinen pečovat o blaho svých poddaných, je v Číně obvykle připisována ctnostným zakladatelům dynastie Čou, která se dostala k moci svržením svých zhýralých předchůdců. Takže možná existuje od 11. století před naším letopočtem, přinejmenším však od časů dodnes ctěného filozofa Konfucia. Jím propagovaná společenská smlouva spočívala na jedné straně v poslušnosti prostého lidu, ta však byla podmíněna kompetentním a střídmým vládnutím ve prospěch říše a jejích obyvatel na straně druhé. Nijak tedy nepřekvapí, že v Konfuciovi nachází velké zalíbení soudobí čínští komunisté v čele se soudruhem nejvyšším. A právě za Si Ťin-pchinga zažívá dovolávání se Konfucia velkou renesanci.

V úvodním dvouhodinovém projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Číny Si Ťin-pching poměřil výsledky své desetileté „nové éry budování socialismu s čínskými prvky“, přičemž neopomněl zdůraznit to, čím se liší od svých předchůdců. Kdo měl kdysi pocit, že s vedoucí úlohou Komunistické strany Číny to už není tak horké, příchod Si Ťin-pchinga jej vyvedl z omylu. Způsob, jakým se vypořádal s oponenty a jak utužil stranickou disciplínu, zametl s opozičníky v Hong­kongu a utvrdil kontrolu nad čínskou společností včetně menšin (Ujgurové by mohli vyprávět), je vskutku mimořádný.

Hlavně nebýt Gorbačovem

Při rešerších pramenů, které rozebírají důvody, jež Si Ťin-pchinga přivedly k přitvrzení poměrů, se znovu a znovu opakuje „poučení z rozpadu sovětského impéria“. Další pečlivě analyzovanou událostí je arabské jaro. Si Ťin-pching nepochybně dospěl k závěru, že režimy byly shnilé, zkorumpované skrz naskrz, bez vůle vládnout a bez vnitřní disciplíny a kontroly. Si Ťin-pchingova diagnóza čínských poměrů před jeho příchodem do nejvyšší funkce byla zjevně varovná – opakovaně dovnitř strany hlásal, že pokud se nezmění, ztratí čínští komunisté mandát vládnout.

Demokratizace vnitřních poměrů ve stylu Michaila Gorbačova nikdy nepřicházela v úvahu, naopak, Si Ťin-pching sliboval utužení kázně a žádnou kritiku vládnutí: chybu v jeho očích udělal už před více než šedesáti lety Chruščov, když zkritizoval Stalinův kult osobnosti – tam to podle čínských ideologů začalo a Gorbačov to glasností a perestrojkou dorazil.

Když toto postavíme jako hlavní cíl, pak nelze konstatovat, že jeho vládnutí bylo neúspěšné, právě naopak. Si tvrdí, že strana se důkladně vypořádala s korupcí, „pochytala tygry, rozmázla plácačkou mouchy a slovila lišky“.

Miroslav Zámečník

Opatrný, ale důsledný a institucionální tam, kde byl Mao v podstatě anarchistou, dokázal Si Ťin-pching nahromadit více moci než kdokoli před ním od smrti Maa. Osobně požívá pověsti nezkorumpovaného a z hlediska materiálních nároků skromného člověka, i když je těžké posoudit, nakolik je doopravdy oblíbený, v zemi, kde jsou lidé už pár generací opatrní na to, co a komu říkají.

V soukromí se těm Číňanům, kteří byli lockdownem postiženi, nemůže líbit „politika nulové tolerance covidu“. Čína má proočkováno přes devadesát procent populace, ale Si Ťin-pching si z této politiky udělal trademark. Je možné, že čínské vakcíny na současné mutace nezabírají, zrovna to však z politických důvodů v zemi, která pěstuje intenzivní nacionalistickou propagandu, přiznat nejde.

Občané druhé kategorie

Čína je sice už ze dvou třetin urbanizovaná, ale stále nezrušila systém „chu-kchou“, který je dědičný a spočívá v rozdělení obyvatelstva do dvou skupin. Ta městská, zejména v nejbohatších aglomeracích, má lepší přístup ke zdravotní péči, vzdělání a dalším službám než venkované a vnitřní migranti pracující ve městech, jichž je asi 200 milionů.

Skromný sociální stát se v zemi, která rychle stárne, stává retardérem sám o sobě. Strana a vláda Číny si 35 let (v letech 1980–2015) vynucovaly politiku „jednoho dítěte“ a dnes se obávají důsledků obrácené demografické pyramidy, tedy situace, kdy seniorů přibývá mnohem rychleji než lidí v produktivním věku při velmi nízké porodnosti.

Vypiplání potomka na mezinárodně konkurenceschopnou úroveň je (nejen v Číně) nákladná záležitost a boj o dobré džoby je obrovský. Skloubit přitom nákladné rodičovství s péčí o rodiče moc nejde, i když babičky často pomáhají starat se o vnoučata a filiální pieta je přímo zakotvena v zákoně. Miliarda Číňanů má dnes základní zdravotní a důchodové pojištění, což je nesmírný pokrok, ale je zapotřebí zdůraznit, že opravdu pouze základní. Za cokoli jen trochu lepšího se krvavě platí.

Beton, všude beton

Když v roce 2013 tehdy čerstvý předseda Komunistické strany Číny Si Ťin-p-ching předkládal novou vizi, mělo se za to, že junior bude po vzoru svého otce Si Čung-süna také reformátorem. Jenže šedesátibodový plán, jak méně investovat a více spotřebovávat, se v základní rovině nepodařilo realizovat. Si zůstává velmi mnoho dlužen tomu, co v ekonomice sliboval na začátku svého vládnutí: růst méně závislý na lití betonu.

Vysoké investice jsou i při tradičně přebytkovém běžném účtu platební bilance motorem čínského hospodářství. Průměrného Čecha, frustrovaného naším vskutku hlemýždím tempem při dostavbě dálniční sítě a naprostou absencí vysokorychlostních tratí, na Číně nejvíc fascinuje, jak se dokázala neuvěřitelně rychle změnit – díky mimořádné míře investic. Za posledních třicet let stihla postavit, zbourat a znovu postavit dvakrát téměř cokoli. Pro představu, ještě na počátku tisíciletí nebyly v Číně žádné vysokorychlostní tratě, dnes je jich čtyřicet tisíc kilometrů, více než ve zbytku světa dohromady.

Dokud velmi rychle roste produktivita a soukromý sektor tvoří kvalitní a dobře placené pracovní příležitosti, všechno se zvládá nepoměrně snáze než v situaci, kdy ekonomika roste pomalu (letos 3,2 procenta) a v mnoha aglomeracích se projevuje negativní majetkový efekt.

Miroslav Zámečník

Většina Číňanů totiž ukládala peníze do nemovitostí v představě, že jejich ceny mohou jen stoupnout. Jenže v sedmdesáti největších městech u bytů v novostavbách za poslední rok ceny poklesly, asi dva miliony bytů zůstávají nedokončeny. Téměř třicet procent realitních úvěrů je klasifikováno jako špatných.

To je potenciálně velmi třaskavá směs, protože Čína byla a je disproporčně závislá na stavebnictví a na všem, co souviselo s realitami. Dohromady, přímo a nepřímo, to představovalo asi čtvrtinu čínského HDP. Čína je na poměry rozvíjející se ekonomiky zatížena vysokým dluhem (veřejný sektor dluží přes sto procent HDP). Čínské úřady velmi dobře vědí, že nemohou dopustit implozi trhu, který by přes zástavy ohrozil i finanční systém. Na straně druhé už dávno bylo potřeba s tím litím betonu něco udělat.

Kdo bude vládnout?

Spojené státy si nejpozději při nástupu Donalda Trumpa připustily, co už dlouho předtím věděly: že Čína je soupeř, na kterého se budou muset soustřeďovat. Pár dnů před začátkem sjezdu v Pekingu přišel dárek v podobě zákazu vývozu technologií pro výrobu pokročilých čipů. Kdo má americké občanství nebo zelenou kartu, bude si muset vybrat, na čí straně stojí a kdo jej bude zaměstnávat. Tuto volbu budou dříve nebo později muset udělat nejen jednotlivci, ale i státy s několika málo výjimkami.

Jestli je něco nebezpečné a strašně drahé, pak tedy zkoušet, jak dojít příliš daleko. Si Ťin-pching není avanturista putinovského typu, který by chtěl zabrat Tchaj-wan tak moc, že by riskoval přímou konfrontaci se Spojenými státy. Stejně jako pečlivě studoval rozpad Sovětského svazu, hledá, co by si odnesl z Putinovy „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Těžko mu z toho vyjde něco jiného, než že si jeho ruský protějšek koleduje o ztrátu nebeského mandátu.

V Číně bude pravděpodobně vládnout, dokud toho bude fyzicky a mentálně schopen. Na nějaká dvě volební období nehraje, ale kdyby byl jinak ustrojen, mohl si udržet moc i bez toho, aby zůstal předsedou všeho.

Jeden z jeho předchůdců, Teng Siao-pching, který se zasloužil o proměnu Číny z maoistického chudobince v supervelmoc, skončil ve funkci generálního tajemníka již v roce 1987, dávno před potlačením studentských protestů na náměstí Nebeského klidu. Ve skutečnosti byl ale nejvlivnějším čínským politikem a tahal za nitky dalších skoro deset let.