Pro všechny ty, kteří chtěli studovat, podnikat, psát, hrát, mluvit, a nemohli, bude každé výročí 17. listopadu 1989 tím největším svátkem. Nenásilná revoluce, která tehdy proběhla, jim umožnila svobodně žít. Nejsem sociolog, abych dokázal stanovit, jaké části lidí šlo tehdy (i dnes) hlavně o svobodu, jaké o úroveň konzumu „jako na Západě“ a jaká část chtěla obojí.

Mezi těmito póly je nepochybně mnoho přechodových fází. Žádnou z těchto aspirací ovšem starý režim dílem nechtěl, dílem nemohl nebo nedokázal saturovat. 

Poté, co Gorbačov rozhodl, že nehodlá zachraňovat geriatrické východoevropské věrchušky, a názorně to předvedl ve východním Německu, se čekalo, kdy se něco stane i v Praze. Ve Varšavě se už komunisté dohodli na dělení moci s opozicí a v Maďarsku to raději „soudruzi“ vzdali sami, aby si lépe připravili pozice budovatelů kapitalismu.

Rada vzájemné hospodářské odpomoci

Michail Sergejevič totiž do zemí sovětského bloku vzkázal i něco jiného, co k smrti vyděsilo všechny ty, kteří měli co dělat s tehdejší ekonomikou: za ropu, plyn a konvertibilní suroviny bude napříště chtít dolary a pak si – pokud tedy bude cena a kvalita odpovídat – u nás a v ostatních zemích Rady vzájemné hospodářské pomoci (možná) něco koupí. 

Československo bylo již několik let před listopadem 1989 v nezáviděníhodné pozici jednoho z největších obchodních věřitelů Sovětského svazu, který sice ještě zboží odebíral, ale za mnohé z převzatého už nikdy nezaplatil. (O mnoho let později se dluh prodal přes prostředníky s velkým diskontem.)

Úvěrování největšího impéria, jaké kdy svět poznal (carská říše byla ve skutečnosti ještě o chloupek větší), bylo zcela dobrovolné, neboť bez něj by se zhroutila výroba v mnoha největších československých firmách, tehdy i dnes nostalgiky označovaných za rodinné stříbro. Docela dobře si pamatuji, že ještě na začátku roku 1991 se o mnohé z nich zajímaly západní koncerny. A to s vidinou, že po určitém vylepšení produktu, nasazení modernějších výrobních technologií a přenesení know-how se přes zavedené československé značky dobře uchytí v Sovětském svazu. 

Jenže po jeho rozpadu se nejen Rusko, ale v podstatě všechny postsovětské republiky (s čestnou výjimkou Pobaltí) ponořily do takového hospodářského marasmu, že o někdejší atraktivní akviziční cíle nikdo nestál a obezřetné západní firmy nechtěly naše podniky ani za symbolickou korunu plus převzetí trhu. Škodovka byla výjimkou, protože měla auto, které se dalo prodat na Západě, na rozdíl třeba od nákladních vozů Tatra – sice výborných, ale pro Sibiř.

Proplouvání transformační soutěskou

Koho tohle potkalo, skončil bez kapitálu, bez technologií a většinou bez konkurenceschopného produktu v kuponové privatizaci nebo v rukou manažerů a „národních kapitalistů“. Podniky nabíraly dluhy a na přelomu století prošly buď soudním vyrovnáním, konkurzem, nebo rozprodejem životaschopných částí. Ty, které přežily, se musely přizpůsobit a dnes typicky zaměstnávají nesrovnatelně méně lidí než v dobách slávy.

Je dnes módou říkat, že se na věc mělo jít jinak, lépe. Jenže v dobových reáliích byl počet alternativ omezený a je otázka, zda by dopadly lépe. 

Pro fajnšmekry připomínám, jak strašným průšvihem s vysokým závěrečným účtem skončil „Treuhand“, který převzal východoněmecké podniky a většinu z nich brzy zakopal na hřbitově. Slovinsko – bohatší než Česko, jehož elity mohly cestovat po světě v době, kdy náš obzor končil u ostnatých drátů v hraničním pásmu – se sice dlouho tvářilo, že transformační soutěskou propluje bez ztráty kytičky, ale dopadlo to jako obvykle. 

Pachuť „devadesátek“

Zkuste se dnes mladé generace zeptat, s čím si spojuje „devadesátky“ a jejich protagonisty. Nic hezkého to není. Pachuť a špatná pověst zůstaly. Vzpomínám na jednu německou studii, která konstatovala, že kdo si koupil v třetí tranši privatizace Deutsche Telekomu akcie za zvýhodněnou cenu 66,5 eura a obratem je se ziskem neprodal, udělal životní chybu. 

Miroslav Zámečník

Ani po téměř čtvrtstoletí není na svém a zklamání ze ztráty přenesl i na příští generaci. Stejné rozčarování zažili mnohdy i Češi. A vzhledem k tomu, že na rozpálená kamna sáhne podruhé jen málokdo, zapsalo se to do jejich kolektivní paměti – a paměti jejich (našich) dětí, ba i vnuků.

Léta nenaplněné sny

Dnes Česká republika neprochází zrovna hospodářsky šťastným obdobím. Ekonomika po jedenácti letech znovu opisuje w-křivku a je v recesi. Česko je jedinou členskou ekonomikou Unie, která se ještě nedostala nad úroveň posledního normálního roku 2019, a reálné mzdy jsou dokonce znatelně pod ní. 

V duchu české paradoxní logiky sice všichni nadávají, ale nikdo se nebouří, protože všichni mají práci. Nezaměstnanost je v Česku tradičně nejnižší v Unii. V podstatě ale u nás zároveň nenajdete nikoho, kdo by necítil, že se ocitáme na dějinném rozhraní: plní pochybností a bez funkčního kompasu v neklidné době. Navíc jsme unaveni, nespokojeni a mnozí velmi rozčarováni. 

„Ta situace se rýsuje již dlouho – sny o zlepšování životního a pracovního cyklu člověka, o zkrácené pracovní době, vyrovnání mezd v Evropské unii, bohatém sociálním zázemí, jako jsou jesle, mateřské školy, skvělé školy, nemocnice a nakonec i seniorské domovy, to vše mizí v dáli,“ popisuje duševní rozpoložení průměrného občana odborářský týdeník Škodovácký odborář. „Jezdíme stále po rozbitých silnicích, mnohý z nás se nedožije výstavby ani deseti kilometrů dálnice. Prostě naštvanost v lidech roste.“

Vysoká literatura to sice není, ale jinak zmíněný zdroj popisuje duševní rozpoložení průměrného občana docela dobře. A vzhledem k významu boleslavské automobilky pro českou ekonomiku jej bez ironie považuji za neocenitelný zdroj informací o tom, jak to v největší firmě nejdůležitějšího českého průmyslového odvětví funguje. 

Škodovácké odbory proti vládě

Škodovácký odborářský předák Jaroslav Povšík (tuzemské provedení Shawna Faina z americké centrály United Auto Workers) nemá momentálně vůbec žádnou ambici bojovat s managementem o platy. Místo toho organizuje politickou výstražnou stávku proti vládě.

Na rozdíl od Faina, který sérií chytře vedených stávek a tvrdého vyjednávání vyždímal z detroitských automobilek podmínky, o jakých se nikomu ani nesnilo, Povšík povede 27. listopadu mladoboleslavskou organizaci svazu KOVO do hodinové výstražné stávky, která vůbec nebude namířena proti zaměstnavateli. „Ten poskytne součinnost tak, aby byla zabezpečena všechna důležitá pracoviště a bezpečnost. Protest se nebude konat na území společnosti Škoda,“ zdůrazňuje odborářský boss. 

Není se co divit, když Povšík ze všeho nejvíc touží po tom, udržet zaměstnanost v nejlépe platící firmě českého průmyslu, která navíc zahrnovala zaměstnance benefity, o nichž se jinde lidem ani nezdálo – a jejichž daňové zvýhodnění vláda omezila. A tak nyní úkoluje vládu, že „musí udělat pro lidi přijatelné ceny elektřiny, přijatelné daně, nebude nakupovat ty nejdražší zbraně a rozdávat všude na potkání peníze, které sama nevydělala“.

Velké firemní kvílení

Firmy jsou nespokojené i kvůli tomu, že se na ně přenesou plné náklady na energie, včetně poplatku za obnovitelné zdroje a systémové služby. Zejména v kontrastu s Německem, které v rozporu se zásadami hospodářské soutěže hodlá dotovat elektřinu velkým firmám, aby je udrželo v chodu. A čeští průmyslníci – spolu se všemi, kteří na to nemají finance a jimž se toto narušování čtyř svobod společného trhu příčí – nevyzývají Fialovu vládu k tomu, aby tuto nekalost v Bruselu zatrhla. Po české vládě ve skutečnosti chtějí, aby udělala totéž: dotovala je.

Čeští statistici potvrzují zázračnou schopnost velkého byznysu přivolávat zisky usedavým naříkáním na špatné ekonomické podmínky a tvrzením, že jim bez pomoci státu s určitostí hrozí brzký kolaps. Loni ovšem byla míra zisku českých firem velmi dobrá a v letošním druhém čtvrtletí dosahovala u nefinančních podniků 49 procent (o 2,1 procentního bodu více než před rokem). Málo se to navíc ví, ale v tomto století české firmy v míře zisku vždycky s pohodlnou rezervou překonávaly ty německé, takže loudění nevzbuzuje sympatie, ale averzi.

Jak říkal nejcílevědomější premiér v ruských dějinách Pjotr Arkaďjevič Stolypin, když v květnu 1907 obhajoval pozemkovou reformu, jež v zaostalém Rusku dala vzniknout vrstvě samostatných sedláků, hospodařících na vlastní půdě: „Sázím na schopné a pracovité, ne na lenochy a opilce.“ Vůle a schopnosti mu nechyběly, čas ano, protože byl už v září 1911 zavražděn v kyjevské opeře. 

Jenže už o rok později vyvezlo Rusko – díky schopným a pracovitým – o třetinu obilí víc než Argentina, Kanada a Spojené státy dohromady.