Na střední škole dnes studenti ze sebe horko těžko dolují nějaké znalosti o T. G. Masarykovi, další osobnosti už třeba vůbec neznají. „Je to velká škoda a zřejmý nedostatek našeho vzdělávacího systému. Odkaz Karla Engliše, profesora, ministra financí a guvernéra národní banky je přitom naprosto nezpochybnitelný,“ říká historik Karel Hlaváč, kterému nyní o spoluzakladateli Československa vychází nová kniha.

Vypracoval se vlastním úsilím a pílí, nikdo mu „cestičku neumetl“, neměl žádnou protekci. Prostředí, z něhož vyšel, formovalo jeho osobnost – byl velmi empatický učitel, žákům z chudších vrstev se vždy snažil pomáhat zajistit lepší ubytování. Jeho původ silně ovlivnil způsob řešení národohospodářských problémů, nebyl mu lhostejný dopad jeho reforem na střední a nižší třídu obyvatel.

Englišův otec dal na doporučení jeho učitele faráře Böhma, a i když byla rodina chudá, tak se rozhodl poslat Karla studovat na české gymnázium v Opavě. Z větší části si musel vydělávat na živobytí v Opavě sám, protože byl chytrý a učení mu šlo snadno, doučoval za peníze své majetnější spolužáky. Od kvinty gymnázia se Engliš živil již zcela sám, musel se hodně uskromnit, bydlet v levných společných podnájmech, ale doučování mu pokrylo náklady na bydlení a stravu. Při studiu na vysoké škole už měl vybudované renomé jako schopný domácí učitel, stal se dokonce na čas preceptorem hraběte Rudolfa Czernina z Chudenic. Jeho zaměstnavatelé ho brali s sebou do společnosti, a Engliš tak získal řadu kontaktů mezi pražskou smetánkou, které později využil během své politické kariéry.

Na přelomu 19. a 20. století byla práva jedinou možností studia pro ty, kteří se chtěli věnovat národnímu hospodářství. Vysoká škola obchodní v Praze (předchůdce dnešní VŠE) byla zřízena až v roce 1919.

Jeho prvním zaměstnáním byla referentská pozice na Zemském statistickém úřadě pro Království české, tam působil od roku 1904 do roku 1908. Odtud si ho pak coby velmi schopného úředníka vyhlédli do tehdejšího hlavního města monarchie, Vídně, na ministerstvo obchodu. Engliš ale brzy začal objevovat první nedostatky spojené s každým úřadem. Sám pak o tom napsal následující: „Ve Vídni jsem sloužil v sociálněpolitické sekci ministerstva obchodu s jedním německým kolegou. Měl vědecké aspirace, ale o práci v úřadě se moc nestaral.

Napsal odborné články, ale vytýkal jsem mu bezobsažnost jeho referátu, který svědčil o tom, že ani nepročetl zákon, o němž referoval (mimo nadpisy), a že vůbec málo pracuje. Odpověděl mi: Ještě ses nevžil do ministerské služby. Nenaučil ses ještě umění nechat za sebe pracovati jiné.“ To Engliše iritovalo. Vadila mu také všudypřítomná protekce na úřadě. Uvědomoval si, že jako Čech s nízkým sociálním postavením bude mít mnohem obtížnější cestu ke služebnímu postupu, který byl spojen s lepšími finančními podmínkami. Ověřil si na vlastní kůži známou skutečnost z práce na úřadě, že i když pracuje mnohem více než jeho spolupracovníci, ve výsledku jsou na tom všichni stejně. Proto z úřadu nakonec odešel do Brna, kde začal vědeckou kariéru na tamní technice.

Engliš sám ve svých pamětech důvody ke vstupu do politiky příliš nevysvětluje. Jiné osobnosti té doby to ale dávaly do souvislosti s jeho ctižádostivostí. Například František Weyr do svých pamětí napsal: „Engliš byl vždy velice ctižádostivý a jeho snaha po vyniknutí byla značná, ale jeho ctižádostivost nebyla nikdy obyčejným kariérnictvím… Chtěl prostě uplatnit své schopnosti, jichž si byl arciť vždy velmi dobře vědom, a chtěl něco dokázat.

To se mu též podařilo a odtud pocházela spousta nepřátel a závistivců, kteří mu neprávem vytýkali, že se dere dopředu.“ Klíčové asi bylo, že v roce 1913 mohl přednášet u příležitosti padesátého výročí živnostenské jednoty na její valné hromadě. Přednáška musela mít úspěch, protože Engliš dostal nabídku kandidatury od živnostníků z Frenštátu pod Radhoštěm. Zájmy živnostenského stavu tehdy na Moravě hájila převážně lidovopokroková strana, která ho dala na svou kandidátku. Engliš si však dal podmínku, že půjde do voleb jako nezávislý kandidát. Část živnostníků ale nebyla příliš nadšena tím, že by jejich zájmy měl hájit člověk, který není živnostníkem, ale akademikem. A proto si zvolili svého kandidáta. Došlo tak k paradoxu, kdy ve stejném okrese proti sobě kandidovali člen lidovopokrokové strany, kterého ale strana nedala na svou kandidátku, a nestraník, který byl na kandidátce této strany.

Pro Engliše byla poměrně typická politická nevyhraněnost. Ta se táhla jako tenká červená nit celou jeho politickou kariérou. Jeho problémem bylo, že v kaž­dé straně našel něco, co se mu nelíbilo. Zároveň byl ale natolik schopný, že časem zaujal přední politiky své doby. A ti o jeho odborné znalosti a dovednosti měli takový zájem, že jej do významných pozic jmenovali i přesto, že nebyl reprezentantem nějaké politické strany. Karel Engliš byl ministrem hned v šesti vládách, což je něco nevídaného.

Nad tím jsme jako historici taktéž žasli. Protože v dnešní politice vidíme, že pokud je někdo nezávislý, jeho politický vliv a moc jsou ve vládě výrazně oslabeny. Člověk, který za sebou nemá silnou politickou stranu, toho příliš neprosadí. Ale to nebyl Englišův případ. Jemu se podařilo prosadit klíčové zákony a reformy. Byl jedním ze zakladatelů Československa, a přitom nebyl od roku 1925 členem žádné politické strany. Důvodem se zdají být osobní vztahy a vzájemný respekt s jinými politiky té doby, zejména s předsedou tří československých vlád Antonínem Švehlou a dále prezidentem T. G. Masarykem. Oba si Engliše velmi vážili. Masaryk dokonce natolik, že byl Engliš jedním z mála lidí, které pozval ke svému smrtelnému loži.

K tomu se váže zajímavá historka, kterou se podařilo ověřit. Na podzim roku 1925 Antonín Švehla sestavoval novou vládu a na post ministra financí se rozhodl povolat Karla Engliše. Ten však v té době byl v Brně. Švehla nezahálel, zvedl telefon a vytočil číslo. Po zvednutí sluchátka na druhé straně ani nečekal na představení a rovnou stroze oznámil: „Zde Švehla.“ Tím mírně zaskočil Engliše, který se hned zeptal: „Prosím, pane ministerský předsedo, co si račte přáti?“ Na to mu dal Švehla stručnou odpověď: „Přijďte zítra složit slib.“ Engliš se nedal odbýt a zavtipkoval: „Jaký slib, prosím? Manželský slib už jsem složil, nejsem bigamista.“ Švehla se zasmál a jejich telefonický rozhovor zakončil se slovy: „Nechte vtipů, zítra o 11. hodině vás čekám.“ Druhý den Engliš opravdu přijel do Prahy a šel se ohlásit k ministerskému předsedovi, který ho hned přijal. Na jejich rozhovor vzpomínal Karel Engliš ještě po mnoha letech: „Když jsem přišel, tázal se mne s veselým smíchem, jak bylo jeho zvykem: ‚Tak co si přejete?‘ ‚Než bych vám to, pane předsedo, vyložil, trvalo by to čtyři hodiny, než byste to vyložil partajím, trvalo by to čtyři dny, a než byste dostal odpověď, trvalo by to čtyři týdny, a vy musíte mít za dvě hodiny vládu. Mám jen jednu podmínku.‘ ‚Ta jest?‘ ‚Moje demise je vaše demise.‘ Chvíli přemýšlel a podal mi ruku. Nedal mne proto ve vládě nikdy přehlasovati, vše šlo dohodou.“

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ano. On ten výrok „Moje demise je vaše demise“ nelze brát na lehkou váhu. Toto krátké vyjádření byla vlastně smlouva mezi Englišem a Švehlou, která ale podle všeho byla dodržována. Když se Engliš například při vyjednávání o berní reformě dostal do potíží s částí agrární strany kolem Jana Malypetra a pohrozil demisí, což znamenalo nepřímo vládní krizi, byl zavolán ministerský předseda. Engliš to popisoval následovně: „Švehla přijde, směje se z dálky na celé kolo, vezme mne kolem krku. ,Co máte, člověče?‘ ,Vaše strana požaduje něco, co nemohu srovnati se svou ctí.‘ ,Co byste takhle mohl srovnati se svou ctí?‘“

Engliš mu vše vysvětlí a Antonín Švehla vše uzavře slovy: „Tak to už je, už je to hotové.“ Hned nechal svolat Osmičku. „Přišli a zasedli jsme a Švehla… Pochválil práci některých členů… Nakonec se obrátil na mne ve věci mé, jsme-li už hotovi a co ještě schází. Řekl jsem krátce stanovisko proti sobě stojící. Švehla jako by slyšel o věci poprvé, hned se přidal na mou stranu, to je moudré, a tím tedy že se završuje ohromné dílo. Když se Malypetr pokoušel hájiti své stanovisko, skončil schůzi, vytlačil rukama agrárníky přímo ze dveří a prohlásil, že jednání je hotovo. A také bylo.“

To, že nechtěl být členem konkrétní strany, se třeba v již zmíněných zemských volbách ukázalo jako slabina, kterou následně využívali jeho političtí konkurenti. O Englišovi vyšla řada očerňujících novinových článků. V jednom jste se mohl dočíst třeba to, že Engliš je vlastně so­ciálním demokratem, ale zapírá to. Toto tvrzení mělo zmást a rozkolísat voliče na Moravě. Engliš se ale snažil bránit pomocí svých článků v tisku. V tom byl mimochodem hodně silný: rád psal a reagoval. Dnes bychom tomu mohli říkat, že byl dovedný v public relations. Ale zpátky k té sociální demokracii. Engliš na článek reagoval takto: „Není pravda, že jsem svým přesvědčením sociální demokrat, ale pravdou jest, že jsem sociálním politikem, který si nepřeje sociál­ních převratů a socialistického státu.“

Větší část ekonomů v té době věřila, že trh je třeba nechat působit, aniž by do něj nějak významně vstupovala státní moc. Engliš o tom však přesvědčený nebyl. Právě s ohledem na svůj původ říkal, že stát občas musí zasáhnout a že státní moc je nejúčinnějším a prakticky nejvyšším prostředkem sociální politiky, která je pro moderní stát nezbytná. Ve své práci Sociální politika, která vyšla během války, konstatoval, že význam sociální politiky státu vidí v „posílení a povznesení společenského celku, tedy právě tak politice usilující o zvýšení výroby a produktivních sil, o zvýšení zdravotních podmínek a kulturní úrovně“. Sociální politika státu by měla být podle Engliše nivelační.

Podle něj „vyrovnává společenské nesrovnalosti a jako taková všímá si vrstev a tříd slabších, utlačených, méně majetných, těch, kterým jest uložena větší než průměrná část břemene společenské práce, ale jimž se dostává menší než průměrný podíl na plodech hmotné a duchovní kultury. Sociální politika pracuje o povznesení těchto vrstev.“ Z toho vidíme, že Engliš byl neuvěřitelně napřed. Protože to, o čem mluvil před sto lety, je dnes platným konceptem sociální politiky.

Troufám si tvrdit, že spíše ne. Engliš byl zastáncem formy podpor, nikoli nějakých dávkových systémů či dotací. Věděl například, že naprosto zásadní je pro prosperitu země zaměstnávání lidí. Dlouho se například v rodině Tomáše Bati i Karla Engliše tradovala historka, podle níž se tito dva pánové setkali a řešili nepříjemný spor. A jsem rád, že dnes mohu říct, že tu historku se nám podařilo verifikovat. Ale k tomu sporu. Tomáš Baťa byl vizionářem a známým podnikatelem, ale taktéž až chronickým neplatičem daní, což se Englišovi nelíbilo.

Ministr si tedy známého podnikatele pozval a řekl mu, že musí okamžitě splatit všechny dluhy vůči státu, že takto to dál nejde. Baťa se ale šprajcnul a řekl, že to neudělá. Engliš se tedy zamyslel a řekl: „Dobře, dejme tomu, že vám odpustím penále a další dluhy. Ale na oplátku chci, abyste mi postavil jeden výrobní závod v lokalitě se zvýšenou nezaměstnaností, kterou já sám určím.“ Baťa pár sekund přemýšlel a řekl: „Tak na to si plácneme.“ Skutečně se to stalo. Oba dosáhli úspěchu. Podnikatel něco nezaplatil, ale měl další provoz a zvýšenou výrobu. Engliš zase věděl, že spousta lidí dostane práci a to jim pomůže v jejich životech, budou dalšími plátci daně, nikoli pobírateli dávek.

Ano. Na střední škole dnes studenti ze sebe horko těžko dolují nějaké znalosti o Masarykovi, další osobnosti už třeba vůbec neznají. Je to velká škoda a zřejmý nedostatek našeho vzdělávacího systému. Komunisté se pokusili zakladatele Československa vymazat z povědomí širší veřejnosti a v případě Karla Engliše se jim to bohužel v podstatě podařilo. Ke změně dochází až po roce 1989 díky snahám Englišova žáka Františka Vencovského, který se snaží dostat osobnost svého učitele znovu do povědomí širší veřejnosti a podnítit badatelský zájem o jeho dílo. V jeho úsilí dnes pokračuje Spolek přátel Karla Engliše.

Dodnes se v rodinách potomků a i mezi příznivci Karla Engliše traduje, že kdyby se narodil ve větší zemi, než je ta naše, a napsal své práce ve světovém jazyce, mohl být známý minimálně tak jako britský ekonom John Maynard Keynes, k němuž ho přirovnávali již jeho současníci. Profesor František Vencovský soudil, že „kdyby v té době už byla ustavena Nobelova cena za ekonomii, Karel Engliš by byl jedním z vážných kandidátů“.

Podle mého názoru je i s odstupem mnoha let těžké zhodnotit, jak by celé Englišovo dílo obstálo ve své době v evropském a světovém měřítku. Ekonom Karel Půlpán v komparaci se zahraničním ekonomickým myšlením té doby konstatoval: „Nebyli jsme samozřejmě nejlepší ani nemáme svého Michała Kaleckého jako Poláci, ale kladly se otázky, na něž se definitivní odpovědi nenašly dodnes.“ Na druhé straně však dodává, že je velká škoda, jaký kurz nabraly naše dějiny po druhé světové válce: „Představme si intelektuální dobrodružství, jež bychom mohli prožívat při četbě kritiky programů i činnosti vládnoucích demokratických socialistů opozičním nezávislým profesorem.“

Poměrně velká. Odkazem Karla Engliše byla stabilní měna, vyrovnaný státní rozpočet a s tím související pořádek ve státních financích, akcent na sociální problémy a etický rozměr při rozhodování v národním zájmu. Englišovi by se nelíbilo, pokud by někdo v rozhodující funkci vnímal hospodářské problémy státu velmi úzce. Vadilo by mu, pokud by politická rozhodnutí byla dobrá jen pro jednu skupinu obyvatel. On vždy zdůrazňoval, že je nutné myslet na celý národ. Rozhodně by nesouhlasil s tím, že veřejná funkce slouží k vlastnímu obohacení nebo prospěchu nějaké skupiny. Má se brát jako služba svému národu, který tím má pozvednout bez nároku na nějakou odměnu. Je třeba říct, že v tomto šel příkladem. Když jsem studoval jeho majetek, nijak zázračně nezbohatl. Ani přes své velké úsilí a významné funkce si nenahromadil žádné značné bohatství. Ví se o něm ale, že hodně pomáhal svým blízkým i lidem v tíživé sociální situaci.

Pravděpodobně ne. Teď tu nemáme žádného Masaryka nebo Švehlu. To byli naprosto výjimeční lidé, kteří ctili dohody, i nepsané. Navíc nežijeme v unikátní době budování státu. Engliš by se necítil dobře mezi současnými populisty a demagogy. Zároveň by se mu také nelíbila neúcta ke státnímu rozpočtu, neboť ten pro něj byl naprosto klíčovým dokumentem, kterému dal strukturu a řád. A kdyby viděl v televizi rozhovory, kdy nějaký ministr oznamuje sociálněpolitická či jiná opatření, ale není schopen odpovědět na doplňující otázky, kde se na to vezme, asi by to jen tak nevydýchal, a jak bylo jeho zvykem, šel by něco napsat do novin, dnes už třeba i na sociální sítě. Nebo by o tom vedl velmi zapálené diskuse se studenty. 

Martin Hlaváč (41)

• Český historik a středoškolský učitel.

• Vystudoval historii a učitelství pro střední školy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, politologii na Vysoké škole politických a společenských věd v Kolíně a veřejnou správu a regionální rozvoj na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze.

• Dlouhodobě se badatelsky věnuje osobnosti a době Karla Engliše. Je zakládajícím členem Spolku přátel Karla Engliše.

Archiv

Karel Engliš

• Český ekonom, politik a univerzitní profesor. Narodil se v Hrabyni na Opavsku 17. 8. 1880. Po gymnáziu v Opavě vystudoval Právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze.

• Byl několikanásobným prvorepublikovým ministrem financí, guvernérem Národní banky Československé a prvním rektorem Masarykovy univerzity (1919–1920) a rektorem Univerzity Karlovy (1947–1948).