Rychlí mužové v alejích a vstupenky na popravu
hlavní analytik
Nechci v v úvodníku týdeníku Hrot napodobovat vzývání matky země a otce slunce, od toho jsou jiní kofři, nicméně slunovrat je za námi a já si v novém čísle našeho týdeníku labužnicky pročítám esej o tom, jak se změnilo pojetí času.
Každý ho vnímal jinak, z vynálezu železnice byl takový Hans Christian Andersen nadšen, jak ve vagonu sviští s větrem o závod, naopak Johann Goethe hořekoval, že opájení se vůní švestek je díky cestování ve vlaku totam. Ve století páry možná, ale subtilní vůně najde ten, kdo umí hledat, vždycky – jako jeden můj známý, který zrovna tento čas zbožňuje, neboť kdy jindy se může přivést do stavu blízkého nirváně pomalounkou jízdou v kabrioletu nočními alejemi, když jsou lípy v plném květu. Tam a zase zpátky, dokud nepadne chlad.
Ne všechno je libé k čichu, ale i o tom je třeba v Hrotu psát. Čas dovede plavat jak sumec v aspiku, alespoň v případě těch, kteří tvrdí, že včera bylo pozdě. Jsou to více než tři měsíce, kdy se Smartwings, držící kdysi slavnou „národní“ značku ČSA, začaly dožadovat státní pomoci a počínaly si přitom velice hřmotně, včetně placení inzerátů. Vyrojilo se mnoho otázek.
Je to vůbec firma strategická? A koho záchrana Smartwings/ČSA nejvíc potěší, když ne naše k moři létající seniory, kteří se k ní ve všech průzkumech nejvíc hlásí? Ryanair se už nemůže dočkat, až si zatančí na někdejších přistávacích slotech, ale pozor, jeho palubní personál jistě neumí česky.
Jestli aerolinky Smartwings nakonec na státní záruky nedosáhnou, vstoupí do dějin jako další příklad potvrzující prastaré moudro, že „čím víc chceš, tím míň to jde“. Ale poučný je jejich příběh už teď.
Není na tomto světě spravedlnosti, a nejhůř bývalo, když ji chtěly urychlit lidové procesy. Považujeme se za civilizovaný národ, a přece nás dělí pouhých pětasedmdesát let od veřejné popravy jakéhosi kolaboranta, kdy se lidé prali o místa s dobrým výhledem na šibenici a dav, s bohatým zastoupením dětí, mládeže i stařenek, se dožadoval, aby popraveného „zhoupli ještě jednou“. Za zdí omamně voněly lípy, a řekl bych, že popravčí přání lidu vyhověl.