Něčemu věřit musíte. My – míněno judeo-křesťanská euroatlantická civilizace či zjednodušeně Západ – jsme si vybrali, že věříme (alespoň teoreticky) moci institucionalizovaného práva jako nejlepšímu známému principu organizace společné existence. Proti nám stojí lidé, kteří z různých důvodů věří věcem jiným; například mystickému propojení krve a země, slávě národa či prostě velikosti a síle.

Čtyřiadvacátého února uplyne rok od chvíle, kdy napětí mezi jedním a druhým způsobem uvažování přešlo v otevřený válečný konflikt. Role vlajkonoše protizápadního tábora se chopil ruský prezident Vladimir Putin (pro případ, že to někomu nebylo jasné už o čtyři roky dříve při anexi Krymu). Onen rok světem notně otřásl. Řada byla na západním společenství, aby zareagovalo. Aby dokázalo, že nechápe demokracii – coby styl vládnutí, jenž nejsnadněji dokáže nadřadit právo síle – jako pouhou existenci soustavy vyprázdněných institucí, nýbrž jako neustále obnovované odhodlání onomu setrvalému závazku dostát.

Jak jsme si vedli? Jistě lépe, než Putin čekal. „Kdyby se někdo pokoušel do ruské speciální vojenské operace na Ukrajině zasahovat, zažije něco, co dějiny ještě neviděly,“ vyhrožoval v první den války v domnění, že hrozba jaderným útokem potenciální spojence Kyjeva od poskytnutí pomoci odradí.

Z komika hrdina

Že se tak nestalo, je zásluhou mnoha aktérů, mezi nimiž není šťastná shoda okolností na posledním místě (letošní mírná zima například podstatně otupila ostří energetické mizerie, do níž se Evropa kvůli odstřižení od ruského plynu dostala). Putinovu hozenou rukavici však zvedl muž, do kterého by to do té doby nikdo neřekl – Volodymyr Zelenskyj. „Nepotřebuju někam hodit, potřebuju munici,“ odpověděl v den invaze na americkou nabídku přepravy do exilu. Televizní komik během následujících měsíců vyrostl v jednoho z vůdců Západu; nikoli ve smyslu moci, jíž disponuje, nýbrž ve smyslu zmiňovaného odhodlání dostát závazku nadřadit právo síle.

Zelenskyj do nové role zapadl rychle. Pochopil, že jeho publikem se stali západní politici, potažmo veřejnost. Herecká minulost mu usnadnila brnkat na jejich emoce přesvědčivě. Pomohlo i špičkově zvládnuté PR (například důraz na lidskost při jednání s ruskými zajatci v kontrastu s jejich vlastními zvěrstvy) a smysl pro branding (nezbytné khaki tričko). Jako důkaz příslušnosti k Západu zde fungovala forma v perfektním ladění s obsahem. Zabralo to: když v lednu Zelenskyj vystoupil v Evropském parlamentu , odpovědí na pozdrav „Slava Ukrajině!“ mu bylo mohutné „Herojam slava!“. Slzy dojetí v jeho očích byly nejspíš pravé.

Daniel Deyl

A přesto nemá ukrajinský boj zdaleka vyhráno. Peněz na vypodložení ukrajinského rozpočtu je poskrovnu. Americký prezident Joe Biden minulý týden varoval Kyjev, že republikánský Kongres mu bude nakloněn podstatně méně, než byl ten demokratický. Turecko, ač člen Severoatlantické aliance, poskytuje Rusům možnost svobodně cestovat. Rakousko coby vojensky neutrální země odmítá posílat na Ukrajinu zbraně; Maďarsko, další členská země NATO i EU, dokonce jejich dodávkám tamtéž aktivně brání. Odhodlání dostát demokratickému závazku se zobrazuje na škále šedi, nikoli jako černá a bílá.

Není divu. Západ prožil bezmála osmdesát let bez válečných konfliktů na svém území (Balkán je jiná věc). Étos vyjádřený v kostce výrazem Konec dějin, jenž před třiceti lety posloužil americkému politologovi Francisi Fukuyamovi jako název knihy o nevyhnutelnosti liberální demokracie coby všeobecně platného systému vlády, zůstal oblíbený (ačkoli názvu knihy se dnes kdekdo pošklebuje).

Tak smýšlelo na Západě mnoho slušných a rozumných lidí. Když však ruské rakety začaly devastovat Kyjev, bylo zjevné, že tato škola myšlení selhala. Bylo třeba rychle konat správným směrem právě ve chvíli, kdy kompas přestal fungovat. Následující vypjaté chvíle proto přinesly mnoho zajímavých poznatků.

Hrůza nezmizela. Kdo vnímal strašné příběhy z předcházejících válek jako závan minulosti nebo exotiky, byl vyveden z omylu. Města srovnaná se zemí, masové hroby povražděných civilistů ,důkazy o mučení dětí i raketové údery záměrně vedené proti školám, nemocnicím a kulturním zařízením lze při souběžné rétorice tónu znějícího z Kremlu obtížně považovat za něco jiného než za pokus o dokonalé zničení Ukrajiny. A kdo si myslí, že tam věci končí, mýlí se znovu: minulý týden proběhly médii zprávy, že Moskva plánuje převrat v Moldavsku, kde je u moci proevropská garnitura.

Ústřední role Berlína. Německý spolkový kancléř Olaf Scholz se během prvních dnů války napřed nechal zapřít při telefonátu Joea Bidena, a potom dokonce odmítl jeho pozvání do Washingtonu (gesto i v mírových dobách prakticky bezprecedentní). V různých etapách války byl pro spuštění plynovodu Nord Stream II; zdržoval embargo na ruskou ropu ; na Ukrajinu nechal poslat několik přileb místo relevantní pomoci; dodávky tanků Leopard komplikoval, seč to šlo.

Z tohoto zorného úhlu to může vypadat, jako by Scholze platil jeho někdejší předchůdce ve funkci, kolega sociální demokrat Gerhard Schröder, jinak Putinův kamarád a člen správních rad Rosněfti i Gazpromu. A přece to byl týž Scholz, kdo tři dny po začátku války pronesl v Bundestagu zásadní projev o ­Zeitenwende , zlomovém bodu dějin (ve smyslu nutnosti Rusům čelit). Byl to on, kdo z hodiny na hodinu razantně zvýšil německý obranný rozpočet o sto miliard eur. A nakonec odsouhlasil celkem 178 tanků Leopard, což je víc než polovina ze tří set, jež Ukrajinci požadují.

Jinými slovy, Scholz udělal více kroků správným směrem do geopolitického neznáma než kdokoli na jeho místě od sjednocení Německa. Zašel dále, než bylo lze realisticky očekávat. A přesto je to málo; vítězství Ukrajiny vyžaduje mnohem intenzivnější intervenci materiální, vojenskou i politickou.

Pokud však Scholz jednal nad očekávání dobře, a přesto nedostatečně, je chyba jinde: v onom očekávání, které nebralo řešení bezpečnostního rizika číslo jedna na zřetel a s prvním bombardováním se ocitlo mimo realitu. „Jako by nám někdo vychrstl do obličeje geopolitický kyblík ledu a brutálně nás vytrhl ze snění,“ řekl na to téma americkému deníku The Washington Post rakouský ministr zahraničí Alexander Schallenberg.

Energetická suverenita Evropy. Tady je to velice podobné: řeč o nezdravé závislosti na Rusku byla po třicet let doménou rusofobů, zajatců starého myšlení a obecně škarohlídů. Dnes již argument, že je Putin ekonomicky racionální aktér a nebude se připravovat o zisky z prodeje fosilních paliv, zaznít z bdělých úst nemůže.

Evropa poté učinila pro zrušení ruského energetického diktátu mnohé. Nejdůležitější v tom smyslu byly pátý a šestý sankční balíček . Unie rovněž uvalila embargo na dovoz ruského uhlí, které vstoupilo v platnost v srpnu 2022, a zavedla podobné opatření na vývoz ruské ropy z moře do EU. Koncem loňského roku Německo zcela zakázalo nákup ruské ropy. Společně tato opatření znamenají, že objem dodávek ropy z Ruska by měl za letošek poklesnout ve srovnání s rokem 2022 až o devadesát procent. Cenou za to je inflační forsáž. Celoevropské zdražování mohlo být pomalejší, kdyby na přelomu tisíciletí kancléř Schröder a po něm i Angela Merkelová nebyli tolik ochotní vložit veškerá energetická vejce do ruského košíku.

Jaderné vydírání. Jakýs takýs konsenzus o jistotě vzájemného zničení v případě jaderné války padl. Namísto toho se začala rýsovat jiná praxe: taková, která by dávala nezodpovědným vůdcům širokou licenci pro nepřijatelné jednání. Putinův režim vyhrožuje jaderným úderem stále otevřeněji – ať už blufuje, nebo ne.

Vnitřní situace v Rusku. Naděje, že by ruští oligarchové mohli na prezidenta Putina působit jako brzda (či že by se mohli dokonce zasadit o jeho pád), selhala. Kreml ovládly někdy vzájemně spolupracující, jindy soupeřící frakce s vlastními ozbrojenými složkami. Kromě wagnerovců v čele s Jevgenijem Prigožinem jsou na vzestupu i další: jsou tu soukromé armády ministra obrany Sergeje Šojgua (Patriot) a oligarchy Gennadije Timčenka (Redut), o ozbrojencích čečenského vůdce Ramzana Kadyrova ani nemluvě. V únoru oznámil také Gaz­prom, že zakládá vlastní vojenskou jednotku.

Dříve bylo zvykem říkat, že o vliv bojují siloviki a byznysmeni. Dnes je každý velkopodnikatel zároveň silovikem a naopak. Stejně jako v případě padlého jaderného konsenzu jde o znatelný posun k hrubé síle jako jedinému platnému argumentu veřejného života.

Ukrajina je západní země. Píší azbukou a téměř polovina jich má ruštinu za rodný jazyk, ale Ukrajinci ukázali, že jejich budoucnost (nejspíš paradoxně Putinovou zásluhou) je západní. Svědčí o tom například horizontální způsob řízení armády, jenž dává lokálním velitelům výrazně větší – ve srovnání s Rusy – autonomii vůči centrálnímu velení. Kromě toho provedl prezident Zelenskyj uprostřed války protikorupční čistku ve vlastním kabinetu a pustil se do svého někdejšího mentora, oligarchy Ihora Kolomojského. To vše signalizuje, že Ukrajina skutečně nastoupila cestu od moci založené na pouhé síle k institucionalizaci moci práva.

Česká stopa. Projednou je ne docela bezvýznamná a ne docela beznadějná. Český premiér Petr Fiala byl jedním z prvních zahraničních státníků, kteří po začátku války zamířili do Kyjeva na podporu Ukrajiny; jeho vláda patří v kontextu EU v této disciplíně k těm aktivnějším. Češi mezi sebou vybrali miliardy korun na nákup zbraní i humanitární pomoc, a dokonce pro Ukrajince sestrojili vlastní dron .

Přes nezbytné brblání se Češi ukázali jako slušní hostitelé celkem téměř půl milionu ukrajinských uprchlíků (podle ministerstva vnitra jich v půli února bylo na území Česka asi 300 tisíc). Odměnou jim bylo, že předpovědi o „záplavách uprchlíků“ a strašlivých souvisejících problémech zcela selhaly; Ukrajinci se drtivou většinou ukázali jako stejně slušní hosté. (Napomohl tomu fakt, že šlo především o ženy a děti, ale to je pro tuto chvíli vedlejší.)

Konečně, po jedenácti měsících války zvolili Češi hlavou státu člověka spojeného se Severoatlantickou aliancí důkladněji, než kdy kterýkoli jejich krajan byl. Dali tak najevo své přání být součástí západního světa rozhodněji než Slováci, o Maďarech nemluvě. 

2014

březen

• Ruští vojáci, jejich neuniformovaní kolegové a proruští separatisté získávají kontrolu nad poloostrovem Krym a částmi Luhanské a Doněcké oblasti na východě Ukrajiny.

2022

leden/únor

• Mezinárodní diplomacie selhává při pokusu vymluvit Moskvě napadení Ukrajiny.

24. února

• Ruské bombardéry útočí na Kyjev a další místa na Ukrajině.

• Pobřežní stráž na Hadím ostrově v Černém moři se odmítá vzdát ruskému křižníku Moskva.

• Balistická raketa vypálená na nemocnici ve Vuhledaru zabíjí čtyři lidi ; jen do listopadu 2022 Rusové provedli 703 útoků na zdravotnická zařízení (144 obětí).

• Prezident Volodymyr Zelenskyj odmítá americkou nabídku na odchod do exilu.

27. února

• Německý spolkový kancléř Olaf Scholz má v Bundestagu důležitý projev, v němž přijímá nutnost obrany proti ruské agresi.

únor/březen

• Ukrajinská armáda odvrací útok na Kyjev, ale Rusové získávají území na východě a jihu země.

duben

• Německo aktivně brání myšlence zákazu dovozu ruské ropy (až do začátku května).

2. dubna

• Ukrajinská armáda objevuje v osvobozeném městě Buča u Kyjeva ruské mučírny a masové hroby se stovkami těl.

7. dubna

• Nejméně 52 lidí zabila ruská kazetová bomba na vlakovém nádraží v Kramatorsku v Doněcké oblasti.

8. dubna

• EU zakazuje dovoz ruského uhlí, řeziva, cementu, mořských plodů a hnojiv.

14. dubna

• Ukrajina dvěma raketami Neptun potopila Moskvu, vlajkovou loď ruské Černomořské flotily.

18. dubna

• Ruské síly zahajují rozsáhlou ofenzivu na východní Ukrajině.

27. dubna

• Rusko přerušuje dodávky plynu do Bulharska a Polska, údajně za to, že odmítly platit za plyn v rublech.

3. května

• Italský premiér Mario Draghi v Evropskému parlamentu vyzval k „pragmatickému federalismu“, v němž by většina členských států mohla přehlasovat veta proti kolektivním akcím .

9. května

• Francouzský prezident Emmanuel Macron je pro posílení vztahů Ukrajiny s EU (což by Ukrajině umožnilo rychle využívat mnoho aspektů členství).

11. května

• Podle ukrajinské vlády poslali Rusové 460 tisíc Ukrajinců do 6500 táborů po celém Rusku.

12. května

• Finsko prohlašuje, že požádá o vstup do NATO.

15. května

• Po dvou staletích neutrality oznamuje i Švédsko záměr požádat o členství v NATO.

20. května

• Končí tříměsíční obléhání města Mariupol , kde se v ocelárně bránili příslušníci pluku Azov; Rusko hlásí ovládnutí téměř dokonale zdevastovaného města.

30. května

• Americký prezident Joe Biden posílá na Ukrajinu salvové raketové systémy HIMARS a řízené vícenásobné odpalovací raketové systémy GMLRS.

28. května

• Ukrajina zahajuje protiofenzivu v Cher-sonské oblasti, zatlačuje ruské síly do nevýhodné defenzivní pozice.

• Zelenskyj kritizuje bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera za návrh, aby Ukrajina předala Rusku své území, přirovnává to k politice appeasementu ve třicátých letech.

31. května

• Ruské síly obsazují Severodoněck .

• Ukrajinské síly zahajují protiofenzivu ve směru na město Cherson a tlačí ruské síly na východ od řeky Inhulec.

květen/červen

• Evropská unie přijímá dva balíčky sankcí, jež mají ochromit ruské příjmy z prodeje fosilních paliv .

červen

• Čeští odborníci sestavují pro ukrajinskou armádu pozorovací dron Bivoj .

24. června

• Ukrajina a Moldavsko dostávají oficiální výzvu, aby požádaly EU o členství.

27. června

• Třicetidenní lhůta odkladu úroků ve výši sto milionů dolarů způsobí, že Rusko poprvé od bolševické revoluce v roce 1917 nesplní závazky plynoucí ze státního dluhu.

29. června

• NATO písemně vyzývá Finsko a Švédsko, aby se připojily k Alianci.

3. července

• Rusko prohlašuje, že dobylo Lysyčansk; získává tak formálně kontrolu nad Luhanskou oblastí.

1. srpna

• Po dohodě o zrušení ruské blokády 22. července opouští přístav v Oděse první loď s ukrajinským obilím.

9. srpna

• První významný ukrajinský útok na ruskou leteckou základnu na Krymu zničil odhadem devět válečných letadel .

20. srpna

• Darja Duginová, dcera významného ruského ultranacionalisty Alexandra Dugina, umírá při bombovém útoku poblíž Moskvy. Ukrajina se k činu nepřiznala, ale Američané později řekli, že se na atentátu podílely její tajné služby.

7. září

• Spojené státy zdvojnásobují výrobu granátů; Pentagon hodlá každý měsíc postavit jeden nový systém HIMARS.

11. září

• Ukrajina získává plnou kontrolu nad Charkovskou oblastí; dobývá území, které Moskva obsadila hned v první den invaze.

21. září

• Putin vyhlašuje částečnou vojenskou mobilizaci s cílem rekrutovat 200 tisíc vojáků.

30. září

• Putin slavnostně vyhlašuje ruskou anexi čtyř ukrajinských regionů, Luhansku, Doněcku, Chersonu a Záporoží.

3. října

• Ukrajinské síly dosahují na jihu země největšího úspěchu od začátku války. Prolamují ruskou obranu a postupují podél řeky Dněpr, ohrožujíce ruské zásobovací linie.

8. října

• Požár neznámého původu částečně zničil krymský most v Kerčské úžině a ohrozil ruské zásobovací linky do Chersonu.

10. října

• Kyjev a několik dalších velkých měst zasáhly raketové útoky vedené na civilní cíle.

26. října

• Média zveřejňují zprávy o příslušnících afghánské armády (již nechaly Spojené státy v roce 2021 na holičkách), kteří se připojují k ruské armádě na Ukrajině.

6. listopadu

• Írán přiznal, že před invazí Moskvy na Ukrajinu dodal Rusku drony.

prosinec

• Město Bachmut se stává dějištěm bitvy mezi ruskou Wagner Group a organizací protikremelského odboje, legií Svoboda Rusku, bojující pod ukrajinským velením.

5. prosince

• Evropa zakazuje nákup ruské ropy přepravované po moři.

2023

10. ledna

• Prezidenta Zelenského vítají ovace v europar-lamentu, ale jen málo konkrétních příslibů vojenské pomoci.

20. ledna

• Zelenskyj v rámci protikorupční čistky přijal rezignaci několika členů kabinetu včetně vlivného náměstka ministra obrany Vjače-slava Šapovalova .

13. února

• Mezinárodní olympijský výbor se vyslovuje pro účast ruských sportovců na olympijských hrách napřesrok v Paříži (ačkoli bez vlastní vlajky a hymny).

14. února

• Rusko plánovalo svrhnout moldavskou prozápadní vládu, aby zabránilo integraci země do Evropské unie, řekla tamní prezidentka Maia Sanduová .

15. února

• Ukrajinští vojáci zahájili v Polsku výcvik na tancích Leopard 2.

• Ruští vojáci utrpěli v prvních dvou únorových týdnech nejvyšší ztráty od prvního týdne války: 824 padlých denně (podle ukrajinského ministerstva obrany).