Pozdě večer 1. června 1933 navštívil místního lékaře v Moravské Nové Vsi neznámý muž, který byl podle Lidových novin „zraněn střelou do pravé hýždě“. Lékaři se to zdálo podezřelé, a tak uvědomil četnictvo. Z dotyčného se vyklubal „známý zloděj“ Josef Hunkař z nedalekých Tvrdonic a krátce poté objevil kdosi v lese mrtvolu hajného Josefa Mikulíka.

Hunkař po chvíli zapírání přiznal, že ho Mikulík překvapil při pytlačení, vypukla přestřelka a hajný „klesl mrtev k zemi“. Dodejme, že přestřelka to musela být pořádná, protože podle pitvy byl „nešťastný hajný střelen osmi ranami do různých částí těla“. Hunkař dále vypověděl, že zbraň schoval u kamaráda v Tvrdonicích, ránu si obvázal, sedl na kolo a – nehledě na prostřelený zadek – vyrazil do pět kilometrů vzdálené Nové Vsi. Četnictvo poté provedlo několik domovních prohlídek, při nichž bylo v Tvrdonicích „nalezeno množství zbraní“, takže Lidové noviny mohly konstatovat, že „pytláctví provozovalo asi deset místních občanů“.

Za pytláctví otrokem

Podobných případů lze v dobových novinách najít spoustu, pytláctví je ovšem ve skutečnosti starší než všechny noviny světa. Již roku 1045 pytlačil v knížecích lesích jistý Luben z Křepenic a byl za to odsouzen k smrti. Jak ale víme z prací historika Josefa Šusty, kníže Břetislav I. se nad pytlákem smiloval a coby otroka ho daroval Břevnovskému klášteru.

S pytláky se zacházelo bez nejmenšího soucitu ještě mnoho dalších století. Tvrdě s nimi zatočil třeba slavný rybníkář a správce rožmberských panství Jakub Krčín. „Toho času někteří sedláci poddaní v krádeži zvěře shledáni byvše, nařízením Krčínovým šibenicí ztrestáni, a na ostrach Krčín okolo obory tři šibenice postaviti dal,“ zapsal k roku 1581 kronikář Václav Březan. Alespoň trochu lidsky se na pytláky začalo hledět až za osvícenství a velkou úlevu pro ně znamenal všeobecný řád honební z roku 1786.

Ve druhé polovině 19. století a za první republiky bylo zdaleka nejčastějším „pytláckým“ trestem několikaměsíční vězení. Tři měsíce dostali dle Národních listů v červenci 1935 například dělníci Anton Elznic a Josef Svoboda za to, že ve státním lese u Roztok kladli oka. Osm měsíců těžkého žaláře si pak vykoledoval tovární dělník Josef Schindler z Lipin u Šternberka, a to nehledě na skutečnost, že roku 1909 udeřil „hajného holí přes hlavu“. Zastřelení hajného bylo ovšem dál sprostou vraždou, o čemž se přesvědčil jistý Josef Cimfl, kterého v březnu 1902 odsoudila porota v Chrudimi „k smrti provazem“.

Falešný pytlácký vous

V lesích však neumírali jen hajní, ale také pytláci. Například v květnu 1925 skolil hajný u Ústí nad Labem muže, který nesl pušku a pytel se zastřeleným zajícem. „V zastřeleném muži byl zjištěn ženatý dělník 42letý Josef Chaloupka z Trmic, otec 9 dětí,“ napsal agrárnický Venkov.

Špatně skončil i notorický pytlák František Pospíšil z moravského Synalova. Za pytláctví dostal roku 1910 šest měsíců vězení, ovšem podle Venkova se uchýlil „do lesů pernštýnských“ a zvěř střílel dál. Myslivci po něm dlouho marně pásli a prozradil se až ve chvíli, kdy si pral v řece zakrvácený kabát. Před příchozím hajným skočil do řeky, ovšem ten se za ním neohroženě vrhl a „tu při zápase ve vlnách uchopil hajný neznámého muže za vous, který jsa falešný uvízl hajnému v rukou“. Demaskovanému zloduchovi se sice podařilo utéci, ovšem „v obavách před novým trestem se pak Pospíšil v polích u Křížovic v mandelu obilí zastřelil“.

Vyhubení škodné na Kokořínsku

Zjistit, jak bylo pytláctví rozšířené, kvůli neexistujícím statistikám prakticky nejde. Pokusme se proto alespoň o sondu. Podle časopisu Lovecký obzor z počátku minulého století byly lesy okolo Kokořína dlouho zanedbávány, a tak se prý škodnou jen hemžily. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy Kokořín s okolními lesy koupil poštovní magnát Václav Špaček ze Starburgu. Jen během roku 1896 bylo dle řečeného časopisu „učiněno 21 oznámení pro pytláctví“, což je na les o výměře 1120 jiter (645 hektarů) opravdu dost.

Úlovek zajíců a koroptví se pak údajně zdesateronásobil, otázkou však je, jestli kokořínským lesům nebylo lépe, když se jimi potloukali pytláci. Kromě škodné dvounohé bylo totiž třeba zatočit i s tou čtyřnohou, přičemž strychnin se prý „co nejzhoubnější zbraň osvědčil“, což na vlastní kůži pocítily „4 lišky, 37 kun, 61 tchořů a přes 500 toulavých koček a psů, pak asi 1000 vran a strak“.