Před několika dny zemřel politolog a vysokoškolský učitel Bořivoj Hnízdo, bylo mu sedmdesát let. Patřil mezi ty, kdo po svém návratu z britské emigrace obnovovali v Česku obor politologie. A zapojil se do budování nově vznikající Fakulty sociálních věd UK.

„Bylo by neseriózní se pokusit nějak hodnotit nový, teprve rodící se systém mezinárodních vztahů. Není vůbec jisté, jak se svým ,vítězstvím‘ naloží v současnosti jediná globální velmoc světa – Spojené státy (…) Historie zatím vždy potvrzovala, že vedoucí globální mocnost vždy velmi rychle našla ‚rivaly‘ v systému mezinárodních vztahů. Při geopolitickém pohledu na současný svět nelze pominout dynamický nárůst významu zemí Dálného východu a Asie všeobecně (…) Dalším důležitým faktorem je výrazné autonomní postavení Blízkého východu a islámského světa vůbec, zformované již v období studené války.“

Tato slova napsal profesor Hnízdo ve své znamenité a průkopnické, byť vcelku útlé monografii s názvem Mezinárodní perspektivy politických regionů, která vyšla v roce 1995. Tedy v době, kdy bylo vcelku módní považovat vítězství Spojených států a Západu, ergo liberální demokracie a kapitalismu, za definitivní. Skeptický historik a politický geograf ovlivněný anglosaským prostředím byl k tomuto trendu více než rezervovaný, ostatně jako k většině módních výstřelků té i pozdější doby.

Zmíněná „zelená“ knížka (označovaná tak pro svůj obal) se stala kánonem české politické geografie a završením jeho přednáškového působení na humanitních fakultách Univerzity Karlovy. Výborně shrnuje základní podněty, které Bořek Hnízdo do české politické vědy přinesl. Těch je mnoho. Tři z nich však ční nad ostatními.

Renesance geopolitiky

Hnízdo v jedné z částí své práce píše: „Základní geopolitické teorie vlastně nezestárly, takže lze předpokládat v blízké budoucnosti i dynamický rozvoj v geopolitické teorii.“ Věta stará více než čtvrtstoletí pořád sedí, o čemž nás přesvědčují aktuální události ve všech koutech světa. Stále platí, že státy nemají přátele, ale zájmy. Přátelství snad mohou vznikat tam, kde se zájmy skloubí, často jen krátkodobě, s bližšími vazbami na úrovni kulturní, jazykové nebo historické. Kdo si to uvědomí, nebude překvapován tím, co se děje na Blízkém východě, v zemích Sahelu či Maghrebu, na Balkáně, na Ukrajině nebo ve střední Evropě.

Svou roli v tom často hrají přírodní podmínky. Kupříkladu otázka, zda jsou hranice tvořeny přirozeně po linii řek, hor či údolí, nebo kresleny od zeleného stolu. Také přístup k moři, zejména tomu, které nezamrzá, vedl v minulosti k nejedné válce. Dalšími zdroji svárů jsou pochopitelně naleziště surovin, kontrola nejrůznějších dopravních cest a uzlů, komunikačních sítí, ale také třeba vesmírného prostoru. A můžeme pokračovat spory o surovinu nejvzácnější – vodu. Její nedostatek v brzké době nevyhnutelně povede k obrovským změnám a migračním vlnám, na něž je už dnes třeba být připraven. A ještě lépe, být s to jim předcházet racionální politikou.

Fascinující svět map

Politická geografie pracuje s mapami, protože jsou fascinující, což od nepaměti věděli cestovatelé a objevitelé, mořeplavci, vojenští stratégové, architekti a stavitelé, obchodníci i hledači pokladů, zlatokopové, dobrodruzi a lapkové. Méně toho znali mnozí vládcové a diplomaté. A ještě méně se v tom orientovali leckteří vlivní sociální vědci uvěznění ve svých katedrových ulitách.

Mapy, a dnes spolu s nimi satelitní snímky, ukazují prakticky všechno, ilustrují politiku stejně jako kreslíř dětskou knížku. Přinášejí úhel pohledu, který normální smrtelník na vlastní oči neuvidí. Pohled shora, který vidí všechno: řeky a přehrady, hory a průsmyky, širý oceán a mořské úžiny, americkou Aljašku vzdálenou jen pár set kilometrů od Ruska nebo „severní“ Ostravu na jih od Prahy.

Profesor Hnízdo také upozorňoval na to, že mapy mohou orientovat, ale i dezorientovat. Uváděl přitom příklady mnoha propagandistických map, které sloužily k ospravedlnění nejhorších historických genocid. K dezorientaci ovšem může stačit i pohled na to, kde leží „pupek“ světa na evropské, americké nebo čínské mapě.

Anglosaská perspektiva

Už bylo řečeno, že Bořek Hnízdo prožil formující část života ve Spojeném království. Ačkoli zůstal přesvědčeným Evropanem, cosi se mu vrylo pod kůži. Realismus a pragmatismus, s nímž napsal třeba následující věty: „Přesto, že lze předpokládat, že na počátku 21. století ES může být složeno z dvaceti až dvaceti pěti členských zemí, bude jeho struktura stále velmi odlišná od ,modelové‘ struktury federálního státu, kterou jsou Spojené státy, a tím i velmi nevýhodná pro evropský proces integrace federálního typu (…) I co se týče vytváření jednotné politické kultury, je Evropa pouze v počátcích. Ani vyspělá technologie a informační revoluce v hromadných sdělovacích prostředcích nedokázaly překonat odlišnou historickou zkušenost a jazykovou různorodost Evropanů.“

Jak je vidno, nemýlil se. A nejen tehdy a tady. Zanechal po sobě mnoho, hlavně však zájem a zvídavost svých studentů.