Dva moderní městské státy v jihovýchodní Asii mají plus minus podobnou velikost, počet obyvatel i historii, v níž prominentně figuruje Británie coby někdejší koloniální vládce. Jejich reakce na rozmach koronaviru se však lišily – a má to nečekané následky.

V půli března byl ještě Singapur pro mnoho zemí všech světadílů vzorem. Ačkoli byl první zemí, kde lékaři přítomnost viru zjistili mimo území Číny, podařilo se úřadům jeho nástup držet na uzdě. 

Vzorný příklad

Také ostatní předpoklady účinné reakci pomohly. Singapur je menší než New York City, má necelých šest milionů obyvatel a jedinou pozemní hranici s Malajsií, která je ještě k tomu krátká a relativně snadno kontrolovatelná. 

Přičtěme k tomu nezvykle (alespoň na západní poměry) autoritativní styl vlády; zkuste v hotelu nespláchnout záchod nebo na ulici rozbalit žvýkačku, přesvědčíte se rychle sami. A vezměme také v potaz, že místní obyvatelé jsou na to zvyklí a různá nařízení respektují s disciplínou v podmínkách vyspělého světa nevídanou.

Daniel Deyl

K tomu sehrálo roli i dobře fungující zdravotnictví; výsledkem bylo, že v první vlně se Singapuru podařilo udržet nejen virus v karanténě, nýbrž i ekonomiku v chodu. 

Problém je, že nikdo netušil, že jde právě a pouze o první vlnu nákazy. Ta druhá se přihlásila někdy na začátku druhé poloviny března – a od té doby je zle. Ambice udržet počet nemocných ve stovkách brzy padla; v pátek měli v Singapuru přes jedenáct tisíc nemocných, zhruba jako v Ekvádoru, ačkoli posledně zmiňovaná země má trojnásobek obyvatel. (O fungování systémů zdravotní péče v obou zemích mluví fakt, že Ekvádor již napočítal přes pět set mrtvých, kdežto Singapur dvanáct.)

Zanedbaní migranti

V Hongkongu vzaly věci docela odlišný spád. Úřady hned v únoru zavřely, co se dalo, restauracemi počínaje a školami konče. Nástup nákazy byl přitom kvantitativně podobný. Zatímco však singapurská čísla začala se zpožděním hrozivě narůstat, ta hongkongská se zvedla na kratší dobu a podstatně níže. Když v polovině dubna hlásil Singapur až tisíc nakažených denně, Hongkong měl třeba dva či čtyři.

V čem je největší rozdíl mezi oběma někdejšími britskými koloniemi? BBC přinesla možnou odpověď: v početně silných centrech nákazy v místech, kde přebývají námezdní dělníci, většinou přistěhovalci z Malajsie, o jejichž testování se nikdo nestaral.

Tím se do hry dostává nečekaný faktor: skutečnost, že jinak úzkostlivě akurátní Singapur se ke svým migrantským dělníkům chová způsobem obvyklým ve třetím, nikoli v prvním světě. Takoví dělníci žijí v pokojích po dvanácti a do práce jezdí v náklaďácích, kde jsou naskládaní „na vrstvy“ na postelích, které jim neumožňují ani postavit se, píše BBC.

Ve vlastním zájmu

Není divu, že vyhlášené singapurské zdravotnictví do těchto koutů bídy nedosáhlo. Žádný monitoring, žádná karanténa (ani ve chvíli, kdy každý, kdo do země přiletěl z koronavirem postižených oblastí, musel strávit dva týdny v přísné izolaci).

A protože Singapur nezavedl plošná omezení pohybu, stačilo málo a z těchto koutů bídy se virus mohl rozšířit mezi celou populaci – a také tak udělal, s výše popsanými následky.

Z toho plyne dvojí poučení: zaprvé, že po přechodu k normálnějšímu provozu může každý nakažený a nepodchycený člověk vrátit situaci rychle o týdny zpět. A zadruhé, že i Malajsijci (či jiná národnost v podobné situaci dle vašeho uvážení) jsou lidé a je třeba s nimi zacházet podle toho; kdyby nic jiného, tak ve vlastním zájmu.