Ruku v ruce s tím také politici zásadně potlačili roli a vliv armády. Přestože čistě statisticky se donedávna mělo za to, že patří mezi nejsilnější v Evropě, zevnitř bundeswehru prosakovaly zprávy o katastrofálním stavu výzbroje i techniky.

Nebylo divu. Úřad s uvadající prestiží se stal bez nadsázky trafikou. Posledními třemi šéfy resortu tak byly političky, které se ukázaly jako nepříliš schopné: Ursula von der Leyenová, Annegret Krampová-Kar­renbauerová a Christine Lambrechtová.

Lambrechtová už během úřadování nepodávala oslňující výkony a poslední kapkou byl skandální silvestrovský videopozdrav, v němž si pochvalovala, že díky válce na Ukrajině potkala spoustu zajímavých lidí. Když ministryně v lednu rezignovala, přijala to (nejen německá) veřejnost s úlevou.

O to větší rozčarování přineslo jméno nástupce, sociálnědemokratického praktika Borise Pistoria. Pistorius nejenže není příliš kovaný v armádní tematice; v minulosti navíc působil ve Skupině německo-ruského přátelství. V době, kdy na Německo roste tlak, aby zvýšilo pomoc Ukrajině třeba o tanky Leopard, to nezní jako dobrá zpráva.

Ještě před rokem se mohlo zdát, že mít za souseda bývalého agresora s rozvrácenou armádou je pro Česko spíš dobrá zpráva. Ve světle války na Ukrajině se ale ukázalo, že slabé Německo v těžkých dobách spíš ostatní na kontinentu ohrožuje. A jeho roli pak musí suplovat třeba Polsko, v němž v Evropě roste nová vojenská těžká váha.