Nejdiskutovanějšími kulinářskými požitky minulého týdne byly beze sporu meruňkové buchty a vinná klobása s bramborovou kaší. Tedy jídla, která si údajně na ARO jisté pražské nemocnice poručil prezident. O zdravotním stavu Miloše Zemana nevíme – kvůli smyšlenkám a tajnůstkářství jeho „dvorské kamarily“ – prakticky nic, ačkoli bez těchto informací nejsme schopni rozklíčovat tak důležité věci, jako jestli budeme mít ode dneška za rok vládu podloženou sněmovní většinou či kdo bude tou dobou naším premiérem a prezidentem.

Je velmi pravděpodobné, že pokud Zeman nejmenuje v dohledné době premiérem Petra Fialu, odebere mu parlament kvůli tomu, že není schopen vykonávat své povinnosti, všechny pravomoci, a stejně tak je možné, že se prezident (nebo lidé, kteří za ním stojí) poté obrátí na Ústavní soud a my budeme svědky dosud nevídaného politického divadla s nejasným koncem. Prezident může rovněž v budoucnu čelit ústavní žalobě nebo kompetenčnímu sporu se Sněmovnou. Možné je zkrátka prakticky cokoli. Je to mrzuté, ale měli bychom si uvědomit, že skoro všechno už tu jednou (nebo víckrát) bylo, a že pokud my Češi dodržujeme nějakou politickou tradici, pak je to mít čas od času nemohoucího prezidenta, který objektivně není schopen zastávat svůj úřad.

Česká politická tradice

Zkusme si to vyčíslit. Když započítáme Zemana, šest z jedenácti našich prezidentů nebylo kvůli zdraví schopno nějakou dobu zastávat úřad. Jako prvního to potkalo Masaryka (jediný ze zdravotních důvodů rezignoval), po něm Háchu (z Hradu putoval rovnou do vězeňské cely, kde o pár dní později zemřel), Gottwalda (zemřel ve funkci), Svobodu (jako jediný byl odvolán parlamentem) a nakonec Havla. Pokud by se všechna tato období prezidentské nemohoucnosti sečetla, zabralo by to minimálně šest let, což je za ani ne 103 let samostatného státu slušný výkon. Přidejme k tomu, že zjevný duševní úpadek způsobený nemocí postihl i Beneše (několik mrtvic) s Husákem (dvě mrtvice, rakovina), Zápotockého sklátil v prezidentském křesle infarkt a dva již zmínění pánové – Gottwald a Zeman – vykazovali či stále ještě vykazují jasné známky notorického alkoholismu. Není to veselý obrázek, tím víc, že zmíněné prezidentské neduhy měly na naši historii konkrétní dopady.

Nebýt například toho, že Masaryk v roce 1921 málem zemřel, sotva by kdy vznikla „Pětka“, tedy neformální – mimo ústavu stojící – orgán sestávající z předáků nejdůležitějších stran, který zásadně ovlivňoval prvorepublikovou politiku. Mnohem tragičtější dopad měly zdravotní obtíže Edvarda Beneše, který nebyl v rozhodujících měsících před 25. únorem 1948 schopen čelit nástupu komunistické totality. Co by Hácha s Gottwaldem svedli, byť i na vrcholu sil, s tlakem Hitlera a Stalina, je sice otázka, ale uvažovat tímto směrem je lákavé.

Příběhy prezidentské nemohoucnosti jsou různé a my bychom si z nich měli vzít poučení, protože vybrat tu pravou cestu je těžké a po obou stranách hoří ohně. Nejhorší možností je, že na Hradě budou jménem bezmocného prezidenta vládnout nikým nezvolení lidé z jeho okolí, a skoro stejně špatné by bylo – řádně zvoleného – Zemana poslat na odpočinek z čistě politických důvodů. Obojí by do budoucna bylo pro demokracii hrozným precedentem.

Dva Masarykové

Nejlepším historickým studijním materiálem je v tomto ohledu Masaryk, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé byl – na rozdíl od Háchy, Gottwalda i Svobody – prezidentem demokratického státu a zadruhé se mu to, co nyní Zemanovi, přihodilo hned dvakrát, přičemž pokaždé věci nabraly úplně jiný směr.

Poprvé Masaryk málem zemřel – na začátku roku 1921. Nejdřív to přitom vypadalo jako banalita. Tehdy sedmdesátiletý prezident se nastydl a nemoc nabrala rychlý spád. Historik a diplomat Kamil Krofta později vzpomínal, jak ho na konci ledna Masaryk přijal na Hradě v „jakémsi županu“ a řekl mu, že Beneš po něm převezme prezidentství a on – Krofta – nahradí Beneše na ministerstvu zahraničí: „Cítil jsem, že mluví, jak říkával, sub speciae aeternitatis, že dělá takřka poslední pořízení.“ Skutečná krize ovšem měla teprve přijít. Lékařské zprávy ze začátku února se hemží slovy jako zápal plic, žilní zánět nohou, sepse… Na Hradě se v té době sešli předáci politických stran, kteří podle novináře Ferdinanda Peroutky rokovali „téměř u lože Masarykova“ o tom, kdo by ho mohl nahradit. Masaryk měl ale koňskou náturu a z nemoci se vylízal. Trvalo to však dlouho. Sám svou nemoc ohraničoval 9. lednem a 5. květnem, a krátce poté se navíc odjel zotavit na ostrov Capri, odkud se vrátil až v srpnu.

Při zpětném pohledu je jasné, že se Masaryk skoro dvě třetiny roku 1921 svému prezidentství moc nevěnoval (v době telegrafů a parních lokomotiv šlo z Capri sotva vykonávat všechny státnické povinnosti), když se však vrátil, uchopil otěže moci zase pevně do rukou a dalších třináct let byl nezpochybnitelným hegemonem domácí politiky. Tento Masarykův návrat z náručí smrti je ale ojedinělá zkušenost, které se podobají pouze dvě komplikované operace Václava Havla v letech 1996 a 1998 (z té první se zotavoval skoro čtyři měsíce), ve všech ostatních případech byla prognóza nemohoucích prezidentů naprosto beznadějná.

Podruhé Masaryka zradilo zdraví na jaře 1934, když ho pouhý měsíc před květnovými prezidentskými volbami srazila mrtvice. Do prezidentského klání šel jen kvůli tomu, aby dal Benešovi čas uspět ve volbách příštích. Vyhrál, ale žádná důstojnost v tom nebyla: pravou ruku měl ochrnutou a prakticky neviděl, prezidentský slib se proto naučil zpaměti, jenže mu stejně museli napovídat. Hrad prezidentovo onemocnění bagatelizoval a zdůrazňoval každý drobný pokrok, ovšem s Masarykem to šlo reálně od desíti k pěti. „Skutečně útrapou“ pro něj byly podle jeho okolí podpisy, když se strašným vypětím sil dokázal zvládnout sotva dva až tři denně. V červenci proto dostal podpisové razítko, což je sice obyčejný mechanický prostředek, ovšem s ústavou si zrovna nerozumí. Při psaní se vyloženě trápil – a zdaleka přitom nešlo jen o postiženou ruku. Historik Antonín Klimek například zjistil, že když chtěl Masaryk napsat „Havlíčkovy spisy“ vyšly mu z toho „Hválckovy psysi“. Na konci roku 1934 se jeho stav sice trochu zlepšil, a dokonce přijímal soukromé návštěvy, ovšem například diplomaty už k němu nepouštěli, protože v přítomnosti cizích lidí mlčel; když v dubnu 1935 navštívil Prahu britský ministr zahraničí Anthony Eden, Masaryk se s ním vůbec nesetkal.

Zatímco v roce 1921 byla prognóza Masarykovy nemoci sice nejistá, ale dávala šanci na plné uzdravení, ve třicátých letech byla naprosto beznadějná, ovšem bezmocný Masaryk i jeho okolí se stejně drželi úřadu zuby nehty. Jsou to dvě krajnosti, jejichž optikou bychom měli hledět i na případ Miloše Zemana.

Route 66

Fakta a varianty jsou následující. Zeman podle zdrojů Deníku N trpí jaterní encefalopatií, což je odborný název pro zatemnění mozku způsobené selháním jater. Projevy jsou různé – od zmatené mluvy až po kóma. Tyto projevy jsou sice vratné, jenže oficiální lékařskou diagnózu neznáme a lékaři ani prezidentská kancelář zatím neodhalili ani prognózu, a tak nevíme, jaké má Zeman vyhlídky do budoucna. Netušíme například, jak vážně jsou prezidentova játra poškozena, ani to, jestli Zeman netrpí počínající alkoholovou demencí. Naopak jasný je sled důležitých státnických aktů, který na Zemana čeká. Nejdřív musí svolat novou Sněmovnu. Když toho nebude schopen, Sněmovna se automaticky sejde třicátý den po volbách, tedy 9. listopadu. Jinak řečeno, nesvolání Sněmovny chod věcí nijak zásadně nenaruší.

Skutečný test přijde o něco později. Prezident by měl přijmout demisi Babišovy vlády a jmenovat nového premiéra. Pokud tyto akty nedokáže vykonat a prognóza jeho onemocnění (předseda Senátu Miloš Vystrčil oznámil, že o ni požádá hradního kancléře) nebude připouštět zlepšení, není na co čekat. V takovém případě by se měl okamžitě aktivovat článek 66 ústavy a parlament by hlasoval (stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců i senátorů) o tom, zda mají prezidentské pravomoci přejít na předsedu Sněmovny a premiéra. Zeman by byl dál formálně prezidentem, ale bez pravomocí a nový prezident by se volil až v řádném termínu, tedy v lednu 2023. Kdyby se Zemanův stav později zlepšil, mohl by si vyžádat od parlamentu odňaté pravomoci zpět, případně se obrátit na Ústavní soud, aby mu je vrátil. Ústavní soud by v takovém případě musel rozhodnout do patnácti dní. Naprosto netušíme, jestli je Zeman takového náhledu schopen, ale variantou by samozřejmě byla abdikace, po níž by okamžitě (do devadesáti dní) následovaly nové prezidentské volby.

Václav Drchal

Pokud by prognóza naopak slibovala zlepšení zdravotního stavu, bylo by určitě fér nějakou dobu čekat – koneckonců Masaryk i Havel se dokázali po mnohaměsíčním výpadku vrátit. Co ale dělat, když Hrad žádnou prognózu neposkytne? Nejspíš hlasovat o článku 66 ústavy s tím, že se prezident může kdykoli později obrátit na Ústavní soud. Zajímavá by byla varianta, ve které by se Zeman zmíněných povinností zhostil písemnou formou. Ústava mu v tom sice nebrání, ale například jmenování premiéra zatím pokaždé provázel oficiální ceremoniál. Podle ústavního právníka Jana Kysely by v takovém případě bylo namístě žádat věrohodný důkaz, že jde skutečně o prezidentovu vůli, a nikoli o pokoutní akci hradní kamarily. Bez jasného důkazu by byl zřejmě jedinou možností opět článek 66. Koneckonců z naší nedávné historie známe případ extrémního zneužívání prezidenta jeho okolím. Gottwald byl v terminálním stadiu svého alkoholismu (kromě něj ho trápila výduť aorty způsobená neléčenou syfilidou) svolný takřka ke všemu, čehož bohatě využíval hlavně jeho zeť, ministr spravedlnosti a sovětský exponent Alexej Čepička. „Gottwald se ještě vzpíral, ale Čepička přinesl v aktovce lahev koňaku nebo lahev vodky, zpil ho a dostal podpis na všechno,“ popsal o desetiletí později tyto praktiky náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger.

Stále Route 66

Otázkou samozřejmě je, co by se stalo, pokud by se Zeman nějakým způsobem zotavil a jmenoval – třeba i opakovaně – premiérem Babiše, ačkoli nedisponuje parlamentní většinou. Tady by byly namístě velká opatrnost a vyčkávání, protože něco takového ústava prezidentovi nezakazuje. Pokud by ovšem Babišova vláda nezískala ve Sněmovně důvěru (musí o ni požádat do třiceti dnů po jmenování) a Zeman ji nechal příliš dlouho vládnout v demisi, ačkoli by měl předseda ODS Petr Fiala v ruce sněmovní většinu, opět by to podle Kysely skončilo s velkou pravděpodobností článkem 66: „Ve vzduchu by trvale visela řada různých otazníků, pochyb a stínů, ve kterých by šlo o to, že sice pan prezident už neleží v nemocnici, ale zda je to skutečně jeho mysl, co vede jeho ruku, a zda je to vůbec jeho ruka, která ty dokumenty podepisuje.“

Variantou by byla ústavní žaloba na prezidenta kvůli dlouhodobému porušování ústavy, kompetenční spor Sněmovny s prezidentem, popřípadě neformální politický tlak na Babiše či Zemanovo okolí.

Konečně volný

Ať už se z výše popsaných variant uplatní kterákoli, nějaká jejich kombinace, nebo žádná z nich (vše může například rychle vyřešit smrt), nezbývá než Zemanovi popřát, aby byla závěrečná fáze jeho prezidentství radostnější než u některých jeho předchůdců. Z knihy historika Tomáše Pasáka například víme, že tělesně i duševně totálně zdevastovaný Hácha opakovaně žádal svého lékaře o jed, aby to mohl už celé skončit.

Nevýslovně trpěl i Masaryk, kterému se podle Klimka vedlo lépe jen ve chvílích, kdy nemusel nic podepisovat, s nikým se setkávat a mohl nechat své prezidentské povinnosti stranou. Z jeho rok a půl dlouhého soukromého očistce ho vysvobodil až Beneš, který mu v listopadu 1935 konečně oznámil, že může abdikovat, protože sehnal pro svoji prezidentskou volbu většinu. Když se tak měsíc nato stalo, poznamenal Masaryk během ceremoniálu jazykem své dávno mrtvé ženy: „So I am free.“ A o chvíli později, když lidé v jeho okolí pokývli, dodal: „Fine.“