Sovětský svaz – náš mor. Před sto lety vznikl stát, jehož mocenské ambice vraždí lidi dodnes
Právě před sto lety se začala v moskevském Velkém divadle odehrávat tragédie o mnoha dějstvích. Vznikl Sovětský svaz, „žalář národů“ 20. století
Lenin se od počátku potýkal s dilematem, jak to zařídit, aby jednotlivé součásti státu byly jakoby nezávislé a přitom se daly ovládat z Kremlu. | foto Profimedia.cz
V sobotu 30. prosince 1922 se v Moskvě sešla pečlivě vybraná společnost. Celkem 2214 delegátů Prvního všesvazového sjezdu sovětů, kteří reprezentovali čtyři zakládající sovětské republiky – Ruskou, Ukrajinskou, Běloruskou a Zakavkazskou, mělo před sebou důležitý úkol: založit Sovětský svaz.
Čestným předsedou sjezdu, jenž se konal v moskevském Velkém divadle, zvolili delegáti Lenina, kterého ovšem dva týdny předtím srazila k zemi mrtvice, a tak hlavní referát přednesl Stalin, generální tajemník komunistické strany a lidový komisař (ministr) pro národnostní záležitosti k tomu. Stalin nejdříve označil onen pamětihodný den za „den vítězství nového Ruska nad Ruskem starým“, které bývávalo „četníkem Evropy“ a „katem Asie“. Dodal, že nové Rusko „rozbilo okovy národnostního státu“ a zúčtovalo s kapitalismem, a na závěr si zabásnil o tom, jak se pod rudým praporem sešikovaly všechny sovětské národy, aby se spojily v jeden mocný stát – „Svaz sovětských socialistických republik, předobraz budoucí Světové sovětské socialistické republiky“. Vše bylo dopředu domluvené, a tak delegáti bez zbytečných okolků schválili svazovou smlouvu, která upravovala práva a povinnosti republik, i deklaraci, v níž mimo jiné stálo, že jde o „dobrovolný svazek rovnoprávných národů“ a že každá republika má právo ze svazu „svobodně vystoupit“.
Byla to krásná a vznešená slova, bohužel od začátku do konce lživá. Ze Sovětského svazu nikdo nikdy až do jeho rozpadu svobodně nevystoupil. A nehledě na Stalinova slova o rozbití „okovů národnostního státu“ byl Sovětský svaz snad ještě odpornějším žalářem národů než carské Rusko: měřeno čistě počtem obětí a množstvím lidského utrpení na tom nebyla sovětská národnostní politika o nic lépe než šílené nacistické učení o nadlidech a podlidech.
Právo na rozvod neznamená rozvod
Založení Sovětského svazu (ono záhadné slovo „sovět“ neznamená nic jiného než „rada“) bylo ve skutečnosti do značné míry formální záležitostí. Sovětské Rusko existovalo od roku 1917 a už od té doby se vytvářela jeho zvláštní a složitá vnitřní struktura. Leninovi se, jak říkal, upřímně „hnusil velkoruský šovinismus“ carského impéria a svoji vlastní říši plánoval vybudovat na jiném, dobrovolném základu. Už v Deklaraci práv národů Ruska, kterou bolševici vydali v listopadu 1917, stálo, že národy mají právo na sebeurčení, a to „až do oddělení“. Jenže Leninovu osobnost obýval kromě komunistického idealisty také násilnický a pragmatický diktátor, a tak to s řečeným právem na oddělení nebylo až tak horké. Sám to ostatně dokonale vystihl bonmotem: „Právo na rozvod neznamená rozvod.“
Lenin se tak od počátku potýkal s politicko-filozofickým dilematem, jak to zařídit, aby jednotlivé součásti státu byly jakoby nezávislé a přitom se daly ovládat z Kremlu. Jedinou možností bylo poskytnout periferním oblastem říše autonomii a za to shrábnout jejich politická práva. Udílení autonomie mělo přitom několik stupňů. Úplně nahoře stály budoucí sovětské republiky (Ukrajinská či Běloruská), pod nimi autonomní republiky existující v rámci samotného Ruska (Tatarská, Krymská, Baškirská, Horská, Turkestánská, Kyrgyzská…) a docela dole národnostní okruhy a oblasti. To byla ta navenek přátelská část, ovšem nezapomínejme na Leninův pragmatismus a nic ho neilustruje lépe než okupace Gruzie v únoru 1921, která – když už je řeč o rozvodech – nebyla ničím jiným než znásilněním.
Gruzie? Neodkládat
Gruzie po pádu carského Ruska získala nezávislost a tamní menševická vláda Noeho Žordaniji byla západní nekomunistickou levicí oslavována jako první skutečně socialistická vláda na světě (Gruzii navštívil a nadšeně o ní referoval třeba budoucí britský labouristický premiér Ramsay MacDonald). Roku 1920 uzavřela se sovětským Ruskem smlouvu, v níž Kreml garantoval její nezávislost, Gruzínci se ovšem podle britského historika Orlanda Figese dopustili té zásadní neprozřetelnosti, že v tajném dodatku souhlasili se znovuobnovením bolševické strany a propuštěním stovek jejích členů z vězení.
Tato pátá kolona pak ve spolupráci s ruským velvyslanectvím podněcovala stávky a protivládní protesty, aby Moskva dostala záminku k zásahu. Lenin se zpočátku zdráhal, ale když ho začal přemlouvat Stalin a od vyslance v Tbilisi mu přišel dopis, v němž stálo, že „bez naší pomoci nebude Gruzie nikdy sovětizována“, zněla jeho odpověď jednoznačně: „Neodkládat.“ Gruzínci se útoku Rudé armády deset dní statečně bránili, ale nakonec podlehli a dalších sedmdesát let o nezávislosti jen snili.
Dodejme, že Lenin možná jednal jako cynický pragmatik, ovšem Stalin – ač rodilý Gruzínec – nebyl ničím jiným než „velkoruským šovinistou“ a nějaká práva menšin pro něj byla bzučením much kolem uší. Ostatně už roku 1918 se podle svého životopisce Roberta C. Tuckera nechal slyšet, že právo na sebeurčení „je nutné vykládat jako právo na sebeurčení pracujících mas daného národa, nikoli jeho buržoazie“. Doprovodil to poznámkou, že právo na sebeurčení „musí být prostředkem boje za socialismus“ a musí mu být podřízeno.
Lenin vs. Stalin
Přímým impulzem k hledání budoucí podoby Sovětského svazu byla Janovská konference z dubna 1922 a s ní spojená otázka, kdo bude napříště sovětské Rusko na mezinárodní scéně reprezentovat. Stalinovi se v komisi pro přípravu sovětské ústavy podařilo prosadit centralistický model: všechny svazové republiky se stanou součástí Ruska a za odměnu dostanou jistou míru autonomie.
Narazil ale na odpor gruzínských komunistů, jejichž vedení na protest proti tomu, že by měli být spolu s Armény a Ázerbájdžánci součástí Zakavkazské sovětské socialistické republiky, demonstrativně rezignovalo, a samotného Lenina, který prosazoval federativní uspořádání. Lenin byl sice už tehdy vážně nemocný, ovšem Stalin musel jeho autoritě ustoupit, a tak – jak už víme – vznikl Sovětský svaz ve Velkém moskevském divadle jako teoreticky „dobrovolný svazek rovnoprávných národů“.
Se Stalinem to na začátku roku 1923 vypadalo bledě. Lenina – zotavujícího se ze záchvatu mrtvice – do ruda rozpálil Stalinův tvrdý postup vůči Gruzíncům i jeho neomalené móresy (Stalinův pohůnek Sergo Ordžonikidze veřejně zfackoval jistého gruzínského komunistického předáka), a tak mu věnoval podstatnou část svých posledních zápisků. Stalina v nich označil za „ničemníka a despotu“, varoval před jeho „hrubostí“ i narůstající mocí a navrhoval ho sesadit z funkce generálního tajemníka strany. V březnu toho roku ale mrtvice udeřila znovu a Lenin od té doby už jen čekal na smrt. Otcem zakladatelem Sovětského svazu byl nepochybně právě on, jenže umíral a Stalinovy představy byly od těch jeho naprosto odlišné.
Národní operace NKVD
Ve dvacátých letech se menšiny Sovětského svazu těšily rozsáhlé jazykové a kulturní autonomii, jenže nemělo to být navěky. Důkazem budiž situace na severním Kavkazu. Hned v roce 1924 zrušil sovětský režim (muslimské) náboženské školy a následoval zákaz poutí do Mekky. V té době také Rusové vytvořili latinkou psané abecedy (místo arabských) pro všechny tamní jazyky a roku 1938 následoval přechod na azbuku. O rok později se výuka ruštiny stala povinnou v celém Sovětském svazu. Podobně to vypadalo na Ukrajině.
Ještě v roce 1923 sice XII. sjezd komunistické strany odsouhlasil politiku „korenizace“, tedy cestu k národním kořenům, což znamenalo ukrajinsky psané noviny a vyučování v ukrajinštině, ovšem na začátku třicátých let zavelel Stalin ke změně. Rostl počet ruských škol a ukrajinská gramatika i slovní zásoba se nuceně přibližovaly ruštině. Roku 1930 se kromě toho v charkovské opeře konal zinscenovaný proces se 45 členy neexistujícího Svazu pro osvobození Ukrajiny, což byl jen úvod do pronásledování, zavírání a střílení ukrajinských elit.
Josif Vissarionovič Stalin na dobové ilustraci
Profimedia.cz
Úplně nejhorší, co ale tenkrát Stalin Ukrajincům provedl, byl velký – uměle vyvolaný a uměle udržovaný – „holodomor“ z let 1932 až 1933. Hlad tehdy v Sovětském svazu zahubil dle relevantních odhadů čtyři až sedm milionů lidí, z toho tři až čtyři miliony Ukrajinců. Další statisíce neruských obyvatel Sovětského svazu povraždila politická policie NKVD během Velké čistky na konci třicátých let. Jasně, dá se tvrdit, že se to týkalo všech včetně Rusů, jenže například „Polská operace NKVD“ z let 1937 až 1938 měla jasně etnické pozadí. K smrti bylo tenkrát odsouzeno přes 111 tisíc „polských špionů“ a další desetitisíce skončily v gulagu.
O mnoho lépe na tom nebyly ani další menšiny, a tak vlastní „národní operace“ zažili například v Sovětském svazu žijící Litevci, Lotyši, Estonci, Řekové, Bulhaři, Korejci či Číňané. A mělo být hůř. Díky paktu Ribbentrop–Molotov obsadil Stalin v letech 1939 a 1940 východní Polsko a kompletní Pobaltí. Čistky vypukly nanovo. NKVD zatkla zhruba půl milionu Poláků a asi milion poslala do vyhnanství. Dle hrubých odhadů tehdy zemřelo dalších 150 tisíc Poláků (jen důstojníků zastřelených během katyňského masakru bylo skoro 22 tisíc). Do gulagu kromě nich putovaly desetitisíce Litevců, Lotyšů a Estonců.
Národy ve vlaku
Na úsvitu 23. února 1944 vypukla na severním Kavkazu akce Čečevica (Čočka). Příslušníci NKVD obklíčili čečenské a ingušské vesnice a veškeré jejich obyvatelstvo hnali k vlakům. Doma nesměl zůstat vůbec nikdo, a tak v transportech skončili i tamní komunističtí předáci. Celkem se jednalo o více než 490 tisíc lidí a NKVD si v jednom hlášení pochvaloval, že se mu podařilo „zhuštěním nákladu“ ušetřit 2652 vagonů, což prý umožnil fakt, že skoro polovinu vysídlenců tvořily děti. Už při cestě k vlaku zemřely (nebo byly povražděny) stovky až tisíce lidí, další tisíce – hlavně děti a staří lidé – nepřežily několikatýdenní cestu v „dobytčácích“ a po příjezdu do jejich nového domova v kazašské stepi nečekalo Čečence a Inguše nic jiného než zima a hlad. Domů se mohli vrátit až roku 1956. Kolik Čečenců tento „výlet“ do stepi nepřežilo, nelze zjistit. Ze sovětských sčítání lidu lze ale odvodit, že nepřímé ztráty (započítány jsou i děti, které se nenarodily) tvořily 170 až 200 tisíc lidí.
Proč Stalin deportaci nařídil, není jasné. Oficiální zdůvodnění, že se Čečenci spřáhli s Hitlerem, neobstojí, protože míra jejich kolaborace byla zhruba stejná jako u etnických Rusů. V době vypuknutí akce Čečevica již navíc Němci ustupovali a fronta byla od čečenských hor tisíc kilometrů daleko. Šlo tak zřejmě jen o snahu zlomit nepoddajný národ, který se už od konce 18. století, kdy jeho území dobyla carská vojska, neustále bouřil. Celkem nechal Stalin za války deportovat víc než tři miliony lidí. Nejdřív přišla na řadu německá menšina, poté v letech 1943 a 1944 šest celých národů (Čečenci, Ingušové, krymští Tataři, Karačajci, Balkaři, Kalmykové) a nakonec několik menších národnostních skupin: meschetští Turci, Kurdové a Chemšinové z Kavkazu a Řekové, Bulhaři a Arméni z Krymu.
Válkou samozřejmě nic nekončilo. Po ní zaplnila gulag nová várka Poláků, Ukrajinců a příslušníků pobaltských národů. Jen Stalinova smrt zabránila dokončit velkou protižidovskou čistku a ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech jeho pokračovatelé demonstrovali, jak krvavá může být „internacionální pomoc spřátelenému národu“: kvůli sovětskému vpádu do Afghánistánu zemřelo 600 tisíc až dva miliony tamních lidí a dalších pět až deset milionů emigrovalo.
Nezvedený sirotek
Tvrdit, že sovětská vláda nepřinesla do nejzaostalejších koutů někdejší carské říše žádný pokrok, by byla lež. Za celých sedmdesát let se ale moskevským vládcům nepodařilo své vnitřní kolonie přiblížit ruským standardům. A tak ještě za Gorbačova, jak plyne z tehdejších sovětských statistik, dosahoval tádžický HDP na obyvatele jen 46 procent ruského, Turkmenistán měl třikrát vyšší dětskou úmrtnost než Rusko, podíl zaměstnanců v moldavském zemědělství byl dvaapůlkrát vyšší než v ruském a míra státních investic na hlavu dosahovala na Ukrajině a v Gruzii jen zhruba šedesáti procent ruské úrovně.
Mezi jednotlivými sovětskými národy kromě toho nezavládla žádná zvláštní svornost ani láska. Hned jak dohled trochu povolil, začaly svazové republiky (nakonec jich bylo patnáct) usilovat o nezávislost, vypukly národnostní spory a Arméni s Ázerbájdžánci se začali navzájem vraždit.
Když na konci roku 1991 prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Bělověžském pralese Sovětský svaz slavně rozpustili, byla to snad nejlepší zpráva 20. století. Bohužel po něm zbylo osiřelé Rusko, které se dodnes nedokázalo vzdát svých koloniálních ambicí.
