Ruský diktátor Vladimir Putin dlouhodobě sní o přepsání politické mapy v Evropě. V roce 2008 napadl Gruzii, v roce 2014 anektoval Krym, letos v únoru napadl Ukrajinu s cílem svrhnout prozápadní režim v Kyjevě. Okupací a připojením nezávislé Ukrajiny by zásadně rozšířil vliv Ruska v Evropě.
Neúspěchy na frontě nicméně vedly Putina k tomu, že vyhlásil částečnou mobilizaci, první od roku 1941, kdy země čelila napadení nacistickým Německem.
Ruský vůdce mohl ještě na konci února doufat, že obnoví zašlou slávu Sovětského svazu. Po druhé světové válce se rudý moloch stal pod vedením Josifa Stalina nejobávanějším protivníkem Západu a fakticky ovládal státy celé východní a střední Evropy. Sovětské impérium se rozprostíralo od Berlína až po Vladivostok.
Zpackaná okupace Ukrajiny ale ukázala, že ruská armáda není zdaleka tak silná jako na papíře. Navíc protahování konfliktu na východě Ukrajiny povede k další erozi ruské moci v celé Eurasii. Místo silného stalinského SSSR, kterého se bojí celý svět, Putin navodil atmosféru chaosu a krvavého rozpadu „Sajúzu“ v éře Michaila Gorbačova.
Postsovětské satelity cítí šanci
Vazalské postsovětské republiky cítí šanci, že se konečně ze sféry vlivu Kremlu osvobodí, protože vedení ruského státu a armády už nebude mít sílu na větší represe. Aktuálně to ukazuje opětovný konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Baku vycítilo šanci opět získat území v Náhorním Karabachu, který se proslavil krvavými střety mezi Azery a Armény už v roce 1988.
Moskva naposledy konflikt v roce 2020 dokázala zastavit a rozmístila v regionu své mírové jednotky. I když byla Arménie poražena, díky vlivu Moskvy si udržela vliv na většině území Náhorního Karabachu.
Poslední zprávy ale naznačují, že Kreml zkušené vojáky z oblasti stáhl, protože je potřebuje na Ukrajině. Toho využily ázerbájdžánské jednotky a pronikly hluboko na území, jež dosud kontrolovali Rusové. Jerevan požádal o pomoc spojence z vojenského paktu Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), Rusko ale už nemá podle všeho sílu ani zájem konflikt urovnávat.
„Rusko není v současnosti ochotné ani schopné omezit ázerbájdžánskou agresi v regionu,“ okomentoval poslední vývoj na Kavkazu arménský politolog z Jerevanu Tigran Grigoryan. V neklidném kavkazském prostoru vzniklo mocenské vakuum, protože se Rusko vyčerpává válkou na Ukrajině. Nechce si rovněž znepřátelit Turecko, jež je tradičním spojencem Ázerbájdžánu.
Gruzínci už Rusy nechtějí
Válka na Ukrajině posiluje rovněž protiruské nálady v Gruzii. V Tbilisi nelze přehlédnout řadu ukrajinských vlajek a nápisy na zdech, jež nadávají Putinovi. Některé podniky dokonce požadují po Rusech, kteří z domoviny utekli, aby se vyhnuli vojenské službě, aby podepsali prohlášení, že nepodporují Putina.
Pětinu Gruzie totiž okupují ruské jednotky – v Abcházii a Jižní Osetii. I zde by Gruzínci rádi využili slabosti Kremlu a okupantů se zbavili. Předseda vládní strany Gruzínský sen Irakli Kobachidze vyzval k tomu, aby rodná země Stalina nechala obyvatele v referendu rozhodnout, zda zahájit druhou frontu s Ruskem, tedy zaútočit na Abcházii a Jižní Osetii. Později sice řekl, že šlo o žert, většina Gruzínců ale požaduje, aby vláda zaujala ostřejší protiruský postoj a zavedla sankce po vzoru Západu.
Rovněž Kazachstán se Moskvě vzdaluje. Tradiční spojenec Kremlu se nepřipojil k podpoře ruské akce na Ukrajině, i když tu ruské jednotky pod hlavičkou OSKB ještě v lednu potlačily protivládní protesty a udržely kazašského prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva v křesle. Sám Tokajev na červnovém petrohradském ekonomickém fóru kritizoval kvazistátní útvary na Donbasu a v Luhansku.
Kazašský prezident navíc později žádal šéfa Evropské rady Charlese Michela o zajištění energetické bezpečnosti. Rusko totiž uzavřelo černomořský ropný terminál Novorossijsk, čímž znemožnilo exportovat ropu z Kazachstánu přes Kaspické moře a dále do Evropy.
Aby toho nebylo málo, ruský exprezident Dmitrij Medveděv označil Kazachstán za umělý stát, čímž vztahům mezi Astanou a Moskvou také nepomohl. Podle místopředsedy Ruské bezpečnostní rady byly kazašské stepi původně kolonizovány Rusy.
Moldavsko míří do EU
Další z bývalých sovětských republik – Moldavsko – se také snaží vymanit z nechtěného tlaku Kremlu. Část země, Podněstří, okupuje Rusko se svými 1500 vojáky. Moldavská prezidentka Maia Sanduová požaduje, aby toto území ruské jednotky opustily. Opakovaně se zmiňovala možnost, že by vojáci mohli z jihu napadnout Ukrajinu. K tomu zatím nedošlo.
Země podporuje Ukrajinu a chce se stát také členem EU. „Nespravedlivá válka Ruska proti Ukrajině nám jasně ukazuje cenu svobody,“ řekla Sanduová. Moldavský exposlanec a ekonom Veaceslav Ioniță posměšně uvedl, že by měl Putin dostat všechny medaile za to, že chudý stát nasměroval do evropských struktur.
Odstředivé tendence vůči Rusku se objevují i ve středoasijských republikách Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Obě země se obviňují z vyvolávání násilí. Dlouhou a nepřehlednou hranici dosud garantovala Moskva. Kreml se nabídl, že poskytne řešení hraničních sporů, s tím, že má dlouhodobé zkušenosti s „demarkací hranic“.
Rusko ale i z této oblasti stáhlo patnáct stovek vojáků, které mělo na základnách v Tádžikistánu. V Kyrgyzstánu také mělo své jednotky obměnit. Podle zdrojů Rádia Svobodná Evropa je nasadilo na Ukrajině.
Aby ponížení Putina bylo dokonalé, na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci v Uzbekistánu jej kvůli válce na Ukrajině kritizovali prezident Číny Si Ťin-pching a indický premiér Naréndra Módí. Obě země dosud rétoricky vystupovaly proti západním sankcím a kupovaly od Ruska energetické suroviny s výraznou slevou.
