Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Chtěli ohromit svět umem a pílí socialistického člověka, a tak plánovali stavby a projekty na samé hranici lidských možností. Řada zamýšlených děl Stalina a jeho kremelských následovníků ale zůstala pouze na papíře. Z dalších zbyla jen rozestavěná torza a nespočet zničených lidských osudů.
Některé záměry „rudých vládců“ Kremlu zneklidnily západní svět svým teoretickým potenciálem i ambicemi. Projděte si desítku megalomanských projektů, kterými chtěl Sovětský svaz překonat dobu.
Plány, které se často nestřetávají s realitou, a projekty na samé hranici lidských možností bývají neřestí impérií řízených doktrínou „silné ruky“. Takovou říší byl i Sovětský svaz pod vedením „rudého“ diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina. Zatímco jeho nástupnický stát, současné Rusko, se i přes neskrývané velmocenské ambice svého vůdce drží, co se velkolepých projektů týče, při zemi, SSSR Stalinově megalomanii často podléhal. Plány, které měly ohromit Západ, tak často končily jen na papíře či jako rozestavěné a rezavějící důkazy nezřízenosti šílených ambic kremelských vládců.
Leccos z megalomanských ambic SSSR popravdě „Putinovu“ Rusku zůstalo. Například nová centrála Gazpromu v Petrohradu Lachta Centr, připomínající monstrózní trn, se vypíná do ohromující výšky 462 metrů a je nejvyšším mrakodrapem Ruska i Evropy. O pomyslné „nej“ usiluje Rusko i ve vesmíru, který touží dobývat pomocí raketoplánů vybavených jadernými reaktory, či v armádní oblasti vývojem takzvaných hypersonických raket, které do výzbroje zatím zařadilo jako jediný stát na světě.
Některé výdobytky ruského zbrojního systému jako hypersonický kluzák Avangard, nesoucí jaderné hlavice, či podmořské drony Poseidon, přezdívané „torpéda posledního soudu“, ovšem dosud nikdo neviděl. Jiných mají zase Rusové málo (údajně revoluční tank T-14 Armata) či jednoduše nesplnily očekávání, například hypersonická a podle Kremlu nezastavitelná střela Kinžal, kterou měly údajně v rozletu zastavit americké Patrioty vybavené aktualizací softwaru.
Megalomanské plány mají v největší zemi světa, rozkročené mezi Asií a Evropou, dlouhou tradici. Jak ovšem ukazuje řada příkladů z historie SSSR, k jehož nástupnictví se Rusko hlásí, mnoho plánovaných veleděl nebylo dokončeno. Další pak kromě nulového výsledku přinesla i zničené lidské osudy. Projděte si desatero nejkřiklavějších příkladů, kdy měli kremelští vládci za studené války „velké oči“, ale „skutek jim utek“.
Měl být nejhonosnějším palácem světa. V roce 1931 nařídil megaloman a diktátor Josif Stalin (1878 až 1953) odstřelit největší pravoslavný kostel na světě, Chrám Krista Spasitele v Moskvě, pomocí dynamitu. Na místě sakrální stavby plánoval zbudovat kolosální Palác Sovětů. Stavba se měla tyčit do výšky 415 metrů a stát se nejvyšší budovou na Zemi. Na jejím vrcholu se měla vypínat stometrová pozlacená socha Lenina (vyšší než socha Svobody v New Yorku). Až na demolici původní památky se plán nikdy nenaplnil.
V roce 1933 se na místě sice začalo pracovat a o šest let později měla stavba hotové základy, v roce 1941 ji ale nenávratně zastavila německá invaze a materiální zdroje byly přesměrovány na válečné úsilí. Začátkem šedesátých let na místě vzniklo obrovské venkovní koupaliště Moskva, které bylo ve své době největší na světě. Vydrželo do devadesátých let, kdy jej nahradila identická kopie původního pravoslavného chrámu, kterou v místě nařídil postavit starosta Moskvy Lužkov.
Plánem na umělé propojení Baltského a Bílého moře Stalin navázal na úvahy z carských dob zabývající se myšlenkou propojit systém řek a jezer na severozápadě Ruska tak, aby se lodní doprava dala snadněji dostat do centrálních částí země. Diktátor měl ale na mysli zejména vojenské využití a usnadnění přesunů flotily mezi přístavy Leningrad (dnes Petrohrad) a Archangelsk. Stavba 227 kilometrů dlouhého průplavu si podle odhadů mohla vyžádat až 25 tisíc životů. Byla totiž jedním z prvních projektů vznikajících v SSSR za pomoci nucené práce.
Mezi lety 1931 a 1933 tu pracovalo zhruba sto tisíc politických vězňů, kteří umírali kvůli nemocem, nedostatku potravin a neuspokojivým podmínkám. Stavbu po dokončení politbyro prezentovalo jako důkaz efektivity využití nucené práce a „převýchovu“ politických nepřátel systémem. Průměrná hloubka pouhých pět metrů kanál ale neučinila využitelným pro přepravu rozměrných válečných lodí. I tak jej Sověti k přesunu armády použili sedmnáctkrát (v srpnu 1941 například k přesunu ponorek z Baltského do Bílého moře). Přestože jeho hloubka umožňuje výhradně užití pro plavidla s menším ponorem, využívá se k přepravě ropných a průmyslových produktů a ročně se jím přepraví na 500 tisíc tun nákladu.
„Mrtvá trať“ či „Stalinova železnice“, tak se přezdívá nikdy nedostavěné Selechardsko-igarské transpolární železnici, na níž se ze Stalinova rozkazu začalo pracovat v roce 1949. Trať napříč severní Sibiří měla měřit téměř 1300 kilometrů. Podle odhadů na projektu pracovalo až 120 tisíc dělníků, z nichž političtí vězni tvořili naprostou většinu. Stavbu brzdily četné problémy: v zimních měsících tuhé mrazy, všudypřítomný permafrost a výpadky dodávek potravin, v létě trápily dělníky nemoci, bažinatý terén i útoky bodavého hmyzu.
Poté, co začalo vycházet najevo, že železnice bude mít jen zanedbatelné praktické využití, se sovětští představitelé v roce 1952 rozhodli zvolnit dosavadní hektické pracovní tempo. Rok po Stalinově smrti projekt, ve kterém „utopili“ 260 milionů tehdejších rublů, ukončili.
Technologií, na kterou měl SSSR od šedesátých let de facto monopol, byl vývoj mohutných ekranoplánů: letounů na pomezí mezi letadlem, vznášedlem a lodí vznášejících se nízko nad zemí pomocí takzvaného „dynamického přízemního efektu“, kdy se mezi povrchem a krátkými nosnými plochami stroje vytváří nosný polštář. Největší sovětský ekranoplán odhalili špioni americké CIA na satelitních snímcích nedaleko ázerbájdžánského Baku v roce 1967 (snímky pořídilo nechvalně proslulé špionážní letadlo U-2).
Pod oficiálním názvem Korabl Maket jej Sověti zprovoznili o rok dříve. Američané jej překřtili na „monstrum Kaspického moře“ (Caspian Sea Monster). S rozpětím křídel 37,6 metru a délkou trupu 92 metrů se jednalo o největší a nejtěžší letoun na světě. Dokázal vyvinout rychlost až 386 kilometrů za hodinu a pojmout až 150 lidí. Jeho provoz v roce 1980 v Kaspickém moři ukončila nehoda způsobená chybou pilota.
Největší atomová bomba v historii, „Czar Bomba“, měla disponovat výkonem sto milionů tun TNT (pro srovnání, Little Boy, který na sklonku druhé světové války zničil japonskou Hirošimu, měl výkon patnáct kilotun). Vývoj „krále všech bomb“ probíhal od roku 1956. Tváří tvář varování sovětských vědců, že by mrak radioaktivního spadu mohl zamořit celou severní část SSSR, se Sověti nakonec rozhodli ozkoušet téměř o polovinu slabší variantu. „Cara“ s výkonem přes padesát megatun TNT otestovali 30. října 1961 v neobydlené oblasti Nové země.
Puma byla umístěna na speciálním 800 kilogramů vážícím padáku, který měl letounu poskytnout dostatek času na únik (vzdálenost 45 kilometrů od místa dopadu měla dát posádce pouze padesátiprocentní šanci na přežití). Exploze byla tak silná, že tlakovou vlnu zaregistrovaly sovětské letouny ve vzdálenosti 120 kilometrů od místa dopadu a bombardér Tu-95, který ji svrhl, se v letové hladině propadl o tisíc metrů. Ohnivá koule výbuchu byla viditelná ze vzdálenosti tisíc kilometrů.
Záblesk spatřili lidé v Norsku, Grónsku a na Aljašce. Na 780 kilometrů vzdáleném Dikson Islandu výbuch vymlátil okenní tabulky. Takto popsal své zážitky sovětský kameraman: „Horizont zalil mohutný záblesk. Moře světla se rozlilo pod naším letounem tak, že i mraky začaly zářit a staly se průsvitnými. Pod námi se začala objevovat obrovská oranžová zářící koule, mocná a zpupná jako Jupiter. Pomalu se kradla vzhůru, jako by se zdálo, že pohltí celou Zemi.“
Jedním z velkolepých plánů Sovětů byl nápad na otočení toku sibiřských řek a převedení jejich životodárné vláhy do oblastí Střední Asie. Cílem bylo hospodářské využití sladké vody přicházející nazmar v Severním ledovém oceánu. Plány zahrnovaly odklon toku Pečory a Severní Dviny na severu Ruska směrem k Volze. V šedesátých letech k úvahám přibyly kazašské řeky Tobol, Išim a Irtyš a Ob na západě Sibiře.
Do projektu se zapojilo 120 institucí a v sedmdesátých letech se přešlo k praxi, která měla Pečoru otočit na jihovýchod ke Kaspickému moři. Nové koryto mělo vytvořit na 250 jaderných výbuchů (ekologická zátěž prý měla být „zvládnutelná“). V roce 1971 na setkání Mezinárodní organizace pro atomovou energii ve Vídni Sověti museli přiznat, že za účelem vytvoření kanálu odpálili v oblasti trojici jaderných zařízení s výkonem patnáct kilotun.
V projektu naštěstí nepokračovali navzdory tvrzení, že množství radioaktivního spadu vytvořeného explozemi je zanedbatelné. Snahy o otočení proudu řek rezonovaly i ve Spojených státech. Zatímco někteří odborníci (například fyzik Glenn Werth z Laboratoří Lawrence Livermorea při Kalifornské univerzitě) jej považovali za „bezpečný a ekonomický“, jiní varovali před možnými ekologickými dopady, a dokonce před teoretickou klimatickou změnou v důsledku odklonu sladkovodních přítoků do Severního ledového oceánu.
Takzvaný OGAS byl od roku 1962 sovětským projektem, jehož cílem bylo vytvoření celostátní informační sítě. Skupina propojených počítačů měla sbírat a analyzovat data napříč zemí v reálném čase a navrhnout optimální postupy pro plánování centrálně řízené sovětské ekonomiky. „Sovětský internet“ počítal s registrací všech občanů a postupně i se zrušením papírových peněz a jejich nahrazením elektronickým platebním systémem. Ačkoli se na systému pracovalo ještě v osmdesátých letech, nikdy se nedočkal finalizace.
Chyběl hardware i dostatek financí, které se kvůli probíhajícím závodům ve zbrojení odkláněly do armády i na praktičtější vědecký výzkum. Přes svou těžkopádnost projekt OGAS u některých Američanů vyvolával obavy. Podle historika a zvláštního poradce prezidenta Kennedyho Arthura Schlesingera mladšího představoval pro SSSR „mohutný závazek v oblasti kybernetiky, který by komunistické velmoci oproti Západu poskytl ohromnou výhodu s ohledem na produkční technologie, fungování industriálního komplexu, zpětnou vazbu i zdokonalování počítačových technologií“.
Gigantická železná struktura z rýsovacího prkna architekta Vladimira Tatlina (1885 až 1953) z roku 1920 se měla stát Památníkem Třetí internacionály a novým sídlem sovětské vlády. Na výšku měla mít 396 metrů a její tři části, jež měly hostit jednání sovětské vlády, konference internacionalistů a rozhlasovou stanici, měly dokonce v určitých pravidelných intervalech rotovat. K výstavbě nikdy nedošlo. Spotřebovala by totiž více železa, než byl SSSR schopen vyprodukovat za celý rok.
Torzní pole představuje hypotetický koncept, který zkoumali Sověti v osmdesátých letech pod vedením fyzika Anatolije Akimova. Podle něj by teorie vzájemné kvantové rotace částic po uvedení do praxe umožnila vynález revolučního torzního motoru, nového zdroje energie i materiálů neznámých vlastností. Politbyro do projektu kromě akademiků zapojilo i tajné služby či ministerstvo obrany. Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo žádných reálných výsledků či poznatků, byl v roce 1991 program oficiálně zrušen a označen za pouhou pseudovědu.
V éře studené války si obě soupeřící velmoci pohrávaly s myšlenkou letadel vybavených jaderným reaktorem umožňujícím takřka neomezenou dobu operačního nasazení. Výsledkem sovětského vývoje v této oblasti byl experimentální Tupolev Tu-95LAL, známý jako „létající jaderná laboratoř“. S jaderným reaktorem v pumovnici stroj mezi roky 1961 a 1969 podnikl až čtyřicet letů, přičemž se testovala efektivita odstínění pomocí speciálních materiálů. Nebyla vysoká.
Experimentální projekt letadla s jaderným pohonem
Testovací piloti a osádka si odnesli nemoc z ozáření. Technik zemřel do tří let od testovacího letu. Pokračující vývoj na poli mezikontinentálních balistických střel (ICBM) nakonec myšlenku bombardéru poháněného jaderným reaktorem vyřadil ze hry a obdobný projekt Convair NB-36H „odpískaly“ i Spojené státy.
