Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Nejdřív chtěl Gorbačov zmodernizovat zaostalou sovětskou ekonomiku, pak usiloval o „výměnu kádrů“ a jaksi mimoděk se při tom stal jedním z velkých reformátorů 20. století. Přesto mu máme za co děkovat.
Vystihnout, co Michail Sergejevič Gorbačov přinesl střední Evropě, lze asi nejlépe následujícím krátkým souvětím. Disidenti si svobodu zasloužili, kdežto všichni ostatní ji dostali od Gorbačova darem. Sluší se k tomu ovšem dodat, že o něco takového Gorbačov, který minulý týden zemřel v požehnaném věku jedenadevadesáti let, ani v nejmenším nestál.
Gorbačov vůbec nestál o mnoho z toho, co z jeho kremelské pracovny vzešlo. Rozhodně nestál o pochybnou čest zničit velké Leninovo dílo – reálný socialismus, rozpustit obrovskou koloniální říši a dočasně ze Spojených států udělat hegemona světové politiky. Přesně to ale během pouhých šesti let, kdy vládl Sovětskému svazu, stihl udělat.
Když v březnu 1985 zdědil čerstvě čtyřiapadesátiletý Gorbačov po svém – o generaci starším a chronicky nemocném – předchůdci Černěnkovi otěže Sovětského svazu, nebylo mu co závidět. Sovětské zemědělství nehledě na dřívější velkohubá prohlášení, že už brzy dožene a předežene Západ, fungovalo hůř než před první světovou válkou a obilí se vozilo ze Spojených států. Centrálně plánovaný průmysl nefungoval, podpora různých „spřátelených režimů“ spolykala každoročně desítky miliard rublů, Sovětský svaz – finančně i lidsky – vysávala afghánská válka a na financování ambiciózního zbrojního programu padlo toho roku osmnáct procent rozpočtu.
Spotřeba alkoholu stoupla, jak v knize Útěk od praporů napsal historik Karel Durman, za posledních dvacet let čtyřikrát a zemi obývalo pět milionů notoriků. Korupce, rozkrádání a kriminalita svíraly celý stát a kapilárami moci vzlínaly do nejvyšších pater – za machinace s bavlnou byl odsouzen například Brežněvův zeť Jurij Čurbanov a těžko říct, odkud pocházely svazky peněz, které se našly v sejfu a pracovním stole zvěčnělého Černěnka.
Rozklad a zmar byly tak zjevné, že politbyro hlasovalo pro „mladíka“ Gorbačova jednohlasně a očekávalo od něj, že socialismu zase vrátí lesk, ale jeho podstatu nijak nezmění. Gorbačovova rodina byla kdysi těžce postižena stalinskými represemi (hladomor z třicátých let mu zabil tetu a dva strýce a Velká čistka přivedla do gulagu oba jeho dědečky), přesto si na první pohled zvolili toho pravého muže.
Nový generální tajemník v nástupnickém projevu doslova řekl, že není třeba měnit politiku, protože je to „správná, důsledně leninská“ politika: „Potřebujeme pouze zvýšit tempo, jít vpřed, odhalovat nedostatky, překonávat je, vidět jasně naši zářnou budoucnost.“ V soukromí sice mluvil o tom, že „vše je prohnilé“ a takto už „dál nelze žít“, ale přesto o socialismu nijak nepochyboval a za inspiraci i útěchu si vyvolil spisy svého milovaného Lenina (co v nich hledal, Marx suď).
V knižním rozhovoru s názvem Reformátoři nebývají šťastní, který s ním v devadesátých letech vedl jeho dávný spolužák z moskevských práv a dobrý přítel, „osmašedesátník“ Zdeněk Mlynář, Gorbačov připustil, že zpočátku mu šlo výhradně o ekonomickou reformu a „sociální jistoty“, což měla zajistit modernizace beznadějně zastaralého průmyslu: „Potřebovali jsme především urychlit technický pokrok, ten zase vyžadoval demokratizaci v hospodářské sféře, větší samostatnost podniků.“
Podobné malé cíle si Gorbačov kladl i ve vztahu k satelitům a rozhodně nemínil Sovětský svaz připravit o „vnější impérium“. Když přijel v dubnu 1987 do Prahy, vítalo generálního tajemníka – který vypadal jinak, mluvil jinak, a jehož žena se dokonce dokázala elegantně obléci – na 150 tisíc lidí a většina z nich zřejmě spontánně. Ve skrytu duše od něj očekávali, že by se třeba mohl omluvit za potlačení pražského jara, nebo se k němu dokonce přihlásit.
Gorbačov ale nic takového ani nenaznačil, což Václav Havel komentoval slovy, že „tenhle národ je nepoučitelný“, když si „snad opravdu myslí, že je sem Gorbačov přijel osvobodit od Husáka!“. V tom se ovšem budoucí prezident do značné míry pletl, protože už v prosinci onoho roku nahradil Husáka v křesle generálního tajemníka Milouš Jakeš, což ale tedy popravdě žádná výhra nebyla.
Vraťme se ale k první – technokratické – fázi Gorbačovových reforem. Sotva se o ní dá říci něco jiného, než že zkrachovala. Gorbačov byl sice protřelý aparátčík, ale nerozuměl ekonomice ani lidské psychologii a vyloženě špatný „čuch“ měl na výběr lidí. Šance na úspěch asi nejlépe zhodnotil jeden z jeho souputníků, když s odstupem času poznamenal, že Gorbačov připomínal nezkušeného řidiče, jenž se vydal „na výlet starým autobusem, který nalezl na skládce“.
Ředitelé podniků sice dostali volnou ruku, ale v situaci, kdy v zemi neexistoval skutečný trh, je to nepřimělo k tržnímu jednání, ale k hledání steziček v pokřiveném sovětském hospodářství. Masivní investice do průmyslu vyletěly komínem a spolu s různými sociálními vymoženostmi (stavbou bytů, škol, nemocnic…) torpédovaly rozpočet. Úplnou katastrofou pak byla Gorbačovova prohibice. Příjmy státu se prudce propadly (američtí historici odhadli celkové ztráty v přepočtu na sto miliard dolarů) a „homo sovieticus“ stejně pil v neztenčené míře dál: kupovaný alkohol nahradil domácí „samogon“, a tak jediným výsledkem bylo, že z obchodů zmizel cukr.
Gorbačov za tím vším viděl především odpor sovětské nomenklatury, a tak, jak řekl v již zmíněném knižním rozhovoru, došel roku 1987 „k závěru, že se bez politické reformy neobejdeme“. Chápal ji sice jen jako „výměnu kádrů“, ale to nic nemění na tom, že mělo jít o dalekosáhlé reformy a že se „perestrojka“ s „glasností“ konečně měly stát nástrojem celospolečenské změny. Najednou vycházely knihy jako Děti Arbatu a kina promítala očividně antisystémové Pokání gruzínského režiséra Abuladzeho, otevřeně se diskutovalo o zločinech stalinismu, nedostatcích socialismu a zaostávání za Západem.
Gorbačovův poradce (a člen politbyra) Alexandr Jakovlev navíc prosadil, aby se v Sovětském svazu konaly na jaře 1989 první (částečně) svobodné volby. Oficiální kandidáti v nich utrpěli drtivou porážku, když třeba úhlavní Gorbačovův nepřítel, budoucí ruský prezident Boris Jelcin, získal v Moskvě devadesát procent hlasů.
Ekonomice se dařilo čím dál hůř. Ceny letěly vzhůru a pulty obchodů zely prázdnotou. Po dlouhých letech navíc začali z děr vylézat nacionalističtí démoni. V únoru 1988 proběhl v ázerbájdžánském Sumgaitu pogrom, jehož oběťmi se staly desítky Arménů a (znásilněných) Armének, v dubnu příštího roku zmasakrovala armáda v gruzínském Tbilisi – polními lopatkami – pokojnou demonstraci, po níž zůstalo na dlažbě devatenáct mrtvých. Bouřit se začal i severní Kavkaz s Pobaltím a Litva vyhlásila v březnu 1990 nezávislost. A zdaleka nešlo jen o nacionalismus. Dosud neomylně trestající ruka se stáhla a události – stejně jako o dvacet let dříve během pražského jara – letěly vpřed nekontrolovatelnou rychlostí. Gorbačov se stále ještě držel na hřbetě tygra, ale zkrotit ho už neuměl a bylo jen otázkou času, kdy spadne na zem.
Už na konci roku 1989 odpadly od Moskvy středoevropské satelity a blížil se definitivní rozklad Sovětského svazu. V srpnu 1991 se zastánci starých pořádků – šéf KGB Vladimir Krjučkov, ministr obrany Dmitrij Jazov a ministr vnitra Boris Pugo – pokusili o operetní puč, ale Moskvané změnu nepřipustili. Hrdinou dne se stal ruský prezident Boris Jelcin. Gorbačov svým váhavým a málo hrdinským chováním přišel i o poslední příznivce. Ve skutečnosti ho už nikdo nebral vážně a 8. prosince onoho roku se v Bělověžského pralese sešli prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska a Sovětský svaz rozpustili.
Jedno ale můžeme Gorbačovovi sotva upřít. Sovětský svaz stál od svého založení na násilí a Gorbačov se ho z velké části zřekl (svůj velký vzor, Lenina, by tím nepochybně hluboce zarmoutil), což ve zmíněném rozhovoru s Mlynářem glosoval slovy, že je coby metoda „dlouhodobého řešení zásadních konfliktů nepřijatelné“.
Středoevropské satelity díky tomu dostaly šanci vymanit se ze sovětské gravitační zóny a všeobecným krveprolitím a masakrem neskončil ani rozklad Sovětského svazu, byť sovětští vojáci zabíjeli nejen v Tbilisi, ale také v litevském Vilniusu a jinde. Stokrát si můžeme říkat, že Spojené státy Sovětský svaz uzbrojily k smrti, ale stejně to nakonec byla Gorbačovova dohoda s Reaganem, díky které se stamiliony lidí na obou stranách železné opony přestaly bát jaderné války.
