Mitrofanov o ruském světě: Každou chvíli může někdo přijít a všechno zničit

Koho by to zajímalo? Takto prý novinář Alexandr Mitrofanov reagoval na výzvu reportérky Adély Dražanové, zda by s ní nechtěl připravit autobiografický knižní rozhovor. Navzdory jeho skepsi kniha přece jen pod příznačným názvem Veselý Sisyfos vznikla a vyšla. A rozhodně to nebyl marný počin.

Mitrofanov v ní poutavě rekapituluje svůj život s důrazem na jeho profesní stránku a témata, jimiž se jako novinář zabýval. Líčí střet ruské a české mentality a přináší pohled insidera do zákulisí české polistopadové politiky. A i když se k řadě věcí vyjadřuje skepticky, v knize rovněž pateticky vyznává, že novinařinu vnímá jako poslání. A její funkci ve společnosti, předávání informací napříč společností, přirovnává k srdci, které uvádí do pohybu krevní oběh.

Čeho je hodna vlast

Vzpomínání začíná svým dětstvím v ruském Rostově na Donu, kde vzhledem k osudům svých pronásledovaných předků, mezi nimiž nebyli jen Rusové, ale i Poláci či Gruzíni, brzy pochopil, jaké je základní pravidlo života v Sovětském svazu: „Každou chvíli může někdo přijít a všechno nenávratně zničit.“ Snad i z toho prý u něj už brzy vyklíčilo povědomí, že do sovětské reality nepatří.

Už na základní škole se to projevilo třeba tak, že když byli jednou na výletě žáci vyzváni, aby každý svými slovy vyjádřil, jak má rád socialistickou vlast, mladý Mitrofanov pronesl, že patriotismus jako povinnou lásku k vlasti neuznává a že každý by měl svobodně posoudit, jestli je vlast hodna toho, aby ji miloval.

V Sovětském svazu pak ještě na Rostovské univerzitě vystudoval žurnalistiku, ale v roce 1979 se v SSSR oženil s Češkou, která tam studovala, a přestěhoval se s ní do Československa.

Jeho prvním dojmem byla omšelost a „disciplinovaná šeď“, zatímco sovětská omšelost měla ve své chaotičnosti v sobě občas alespoň nějakou „jiskru“. Zažíval ale i příjemná překvapení: zatímco v Sovětském svazu bylo potravin málo, takže se jídlo chápalo jako pouhý prostředek pro přežití, u nás pochopil, že jídlo může být důležitou součástí života, může kolem něj dokonce vzniknout „kult“ a člověk k němu může mít vztah. Takže brzy prý – za vydatného přispění české tchyně – přibral deset kilo, což nevadilo, protože z Rostova dorazil „vychrtlý“.

Celkově pak o Češích opakuje dobře známou a široce přijímanou tezi – již u nás rozpracovávali mnozí autoři (TGM, Alexej Kusák, Dušan Třeštík, Josef Forbelský, Jiří Pehe a další) – o tom, že jsme svým původem plebejci. S odkazem na Mikuláše Beka k tomu dodává, že plebejství může mít podobu horší, „lokajskou“, ale i lepší, svobodnou a hrdou, mající své hodnoty dosažené tvrdou prací. Představitelem té druhé je pro něj současný prezident Petr Pavel. Zatímco mentalita Rusů je podle Mitrofanova otrocká. Dodejme, že vzhledem k těmto obecným formulacím je překvapivé, jak silně se Mitrofanov v nedávném rozhovoru s Čestmírem Strakatým ohrazoval proti generalizacím: „Co je to ‚my Češi‘? Češi nejsou. Jsou jen různé skupiny v české společnosti.“

Zkušenost z fabriky

Po příchodu do ČSSR chovali Češi k Mitrofanovovi zprvu pochopitelnou nedůvěru, ale tu postupně překonal. Začal přispívat do plzeňských podnikových novin Škodovák, přičemž důkladně poznal i život prostých dělníků; 99 procent pražských novinářů takovou zkušenost postrádá, dodává k tomu Mitrofanov.

Po roce 1989 pracuje v Právu lidu, respektive Právu. Pokrývá dění v sociálnědemokratické straně a zaměřuje se na témata sociálně nižších tříd. (Upřímně přiznává, že co se v devadesátých letech dělo se střední nebo vyšší třídou, nemůže říct, protože to „neviděl“.) Obsáhle líčí i vývoj svých vztahů s hlavními politiky: Václavem Klausem, jemuž přiřazuje charakteristiku „pracovité maloměšťáctví“, ale hlavně Milošem Zemanem („talentované zlo“). Tvrdí, že jeho cílem bylo od počátku stát se prezidentem, i když to popíral. Václava Havla oceňuje za to, co udělal pro vnější reputaci ČR, ale kritizuje ho za jeho účinkování v domácí politice a za to, že svou averzí k „čecháčkovství“ založil tradici, že hlava státu může pohrdat určitou částí obyvatel země, na což pak bohatě, i když v pozměněném smyslu, navázal Zeman.

K tomu můžeme kriticky dodat, že i Mitrofanov si počíná trochu podobně ve vztahu k českému „maloměšťáctví“. Nebo když paušálně tvrdí, že se v Česku nevytvořil respekt k tomu, co „přesahuje horizont chápání průměrného člověka“. Je ovšem pravda, že je rozdíl, pokud takto ostatní posuzuje novinář a prezident. Můžeme spekulovat nad tím, nakolik Havel mluvil o „čecháčkovství“ jako skryté dimenzi či pokušení, které se týká každého, nicméně existují i jiné jeho výroky, které naznačují, že do myšlení některých vrstev obyvatel se příliš nevciťoval. Například když s odporem mluvil o „šířících se aglomeracích podivných králíkáren“, podobně jako když jeho bratr Ivan M. Havel vyjadřoval podivení nad tím, jak někteří lidé můžou marnit čas tím, že chodí z jednoho obchodu do druhého, aby našli co nejlevnější zboží.

Mitrofanov se v knize vrací i k tématu Ruska, od něhož se mentálně odstřihl, dokonce se prý snažil vytrhávat pomyslné kořeny, které v něm zanechalo. Opět se jím začal zabývat kolem roku 2011, kdy vycítil, že tamní režim začíná představovat hrozbu i pro Česko: jde mu totiž o nastolení „diktatury primitivní tuposti“ po celém světě.

Mitrofanov není prvním Rusem, který se do Česka/Československa uchýlil a hledal zde ochranu před režimem vládnoucím v jeho vlasti. Víme, že s mnohými z těch, na které dosáhla Rudá armáda v okamžiku konce druhé světové války, to vůbec nedopadlo dobře. Snad jeho varování, které obšírněji vyjádřil v knize Mrazík s pendrekem v ruce, přispěje k tomu, že jemu podobný osud hrozit nikdy nebude. 

Kleveman v knize evokuje mnohovrstevnatou tvář města, a zvláště jeho starší kulturně-historické vrstvy. Až příliš příkře ale kritizuje současné Ukrajince, že se dosud dostatečně nevypořádali s problematickými aspekty své historie, pogromy na Židy a kolaborací s nacisty. I soudobý Lvov líčí skoro jako mrtvé město, které přirovnává k antickým Pompejím: „Na obou místech je vidět život, jaký tam panoval krátce před výbuchem vulkánu.“ To je asi tak stejně přesné, jako by tvrdil, že když Praha přišla o své židovské a německé obyvatele, byla a je už nadále kulturně pustá a nic zajímavého se v ní už neděje.

Katolický kněz a entomolog Kocian v knize kriticky uvažuje o povaze vědy či o světě současných digitálních technologií a někdy poněkud zachází do krajností. Tvrdí mimo jiné, že „přírodní věda je vlastně metoda přivlastnění si skutečnosti, její znásilnění“. Hlavně ale hledá cesty, jak i v současném křesťanském myšlení najít důstojnější místo pro (ne)lidské živočichy, a snaží se čtenáře vyburcovat k zájmu o probíhající ekologickou krizi. Jeho popisy práce s hmyzem místy působí i značně neromanticky: „Přijedu na lokalitu, prosívám, hodinu jedu zpět, dvě hodiny nasypávám, prohlížím, přesypávám.“ Výsledkem této někdy úmorné práce je ovšem to, že Kocian objevil na čtyři desítky nových druhů hmyzu, které díky tomu mohl i pojmenovat, například jmény biblických postav.

Autor je spolupracovníkem redakce