Knižní recenze: Věštění z meče v zádech a normalizovaná prostovlasost

Sepsat globální dějiny světa je obtížný a obsáhlý úkol, tedy pokud jej autor nepojme jako stručný satirický román typu Úprdelných dnů na úprdelný planetě. Proto u nás podobné knihy příliš často nevycházejí. Některé ale přece. Po obsáhlé, původně německé sérii Dějiny světa: Globální dějiny od počátků do 21. století, kterou vydával Vyšehrad v letech 2012 až 2019, nyní totéž nakladatelství vydalo první díl knihy Země a její národy.

Kniha je bohatě ilustrována, obsahuje mapy a také krátká shrnutí, takže má místy charakter učebnice. Její výklad ovšem nehlásá jednoznačné teze, často připouští, že předkládá jen hypotézy, i když poutavé a podložené. Jejími autory jsou tentokrát američtí historici různých specializací: kupříkladu Daniel R. Headrick se soustřeďuje na dějiny technologií a na životní prostředí, Richard W. Bulliet z Kolumbijské univerzity na roli zvířat v lidské společnosti. Už z toho je patrné, že tato kniha klade větší důraz například na interakci člověka s životním prostředím a na význam dobových technologií. Technologií přitom pro autory může být písmo, ale také ústní předávání tradičních znalostí o zdravých nebo jedovatých rostlinách z generace na generaci. Navigační technologií může být magnetický kompas, ale i těžce vydobytá znalost větru, proudů a střídání přílivu a odlivu, která polynéským námořníkům umožnila osidlovat ostrovy v Pacifiku. Veškerý vývoj technologie se odehrával v interakci s prostředím, a to jak fyzikálním, tak lidským, a následně tato prostředí ovlivnil.

Prorocké sny

Pojem „technologie“ autoři chápou značně široce a řadí k nim třeba i starověké věštění. Ač by to většina moderních lidí chápala jako pověrčivost, pro starověké národy, které věřily, že bohové mají přímou moc nad jednotlivými událostmi přirozeného světa, „věštba představovala uplatňování těchto příčinných principů na společensky prospěšnou úlohu získávání informací o budoucnosti“. Tyto techniky byly obvykle známé jen úzké třídě expertů, jimž zvláštní znalosti a dovednosti propůjčovaly vysoké společenské postavení. (I když odborný postup nám dnes může připadat někdy kuriózní a jindy drastický: v Irsku jistý specialista na rituály věštil tak, že pozřel maso čerstvě poraženého býka, ulehl ke spánku na jeho staženou kůži a měl prorocké sny. A u Keltů se údajně praktikoval rituál, při němž zaťali do zad muže zasvěceného jako obětina meč a budoucnost předpovídali z jeho smrtelných křečí.)

Autoři se také rozhodně neuchylují ke zjednodušením, že by dosažená technologická úroveň vývoj dané společnosti úzce determinovala. Naopak přiznávají, že rozhodující vliv mohl mít i aspekt duchovní. Kupříkladu k domestikaci zvířat podotýkají, že někdy je lepší vnímat je jako nezáměrný výsledek jiných procesů, například rituálních obětí: „Náboženské tradice obětování bohům málokdy využívaly, a někdy dokonce přímo zakazovaly rituální zabíjení divokých zvířat. Dá se tedy rozumně předpokládat, že praxe odchytu divokých zvířat a jejich držení jako obětin nakonec vedla ke genetickému přenosu krotkosti jako neplánovaného důsledku.“

I když autoři nepopírají různorodost lidských společností, zdůrazňují, že ve všech případech jde o variace na jisté kulturní univerzálie: „Ačkoliv s rozptýlením raných lidí do všech obyvatelných prostředí se rozvinuly nepřeberné ekonomické, společenské, politické a kulturní systémy, vykazovaly všechny společnosti analogické vzorce naplňování svých potřeb a využívání svého prostředí.“

Občas přitom poukazují na určité vzorce, které se v dějinách opakují. Například u role soli a odporu proti solní dani. Tak ve Francii byla od konce 14. století daň ze soli, známá jako gabelle, trvalou částí královských příjmů. Všichni od věku osmi let byli nuceni nakoupit každý týden minimální množství soli za cenu stanovenou vládou. Veřejný odpor proti této dani přispěl k francouzské revoluci v roce 1789. O rok později byla gabelle zrušena. V roce 1930 se zase britský monopol na výrobu soli v Indii stal hlavním tématem nenásilného protestu vedeného Mahátmou Gándhím.

Paisa umožnila cestovat

Kniha se věnuje i postupnému propojování a sjednocování světa, u kterého neponechává stranou ani námořní cesty, objevy a znalosti neevropských národů. Zdůrazňuje, jaký význam měla pro pohyb zboží, lidí i idejí mongolská říše. Kovový předmět zvaný „paisa“ (z čínského slova pro „kartu“ nebo „znak“) s nápisem v mongolštině hlásal, že cestovatel má povolení vládce cestovat danou oblastí. Tuto praxi později přijali Evropané, čímž se paisa stala předchůdcem moderních pasů.

K úloze globalizace se ale autoři dostávají i při zcela jiné příležitosti – u výkladu o pokrývkách hlavy. Právem uvádějí, že pokrývka hlavy je jedním z nejrozšířenějších kulturních rysů. Je to rovněž jeden z nejběžnějších způsobů signalizujících rozmanitými způsoby společenské postavení. Vzhledem k této dlouhé historii nošení osobitých pokrývek hlavy představuje jejich postupné opuštění v druhé polovině 20. století historicky významnou symbolickou změnu: „Na celém světě výroba kloboučnického zboží velmi poklesla. Pokud byste navštívili Čínu, Egypt, Indii, Francii nebo Brazílii, těžko byste pohledem na hlavy většiny lidí mohli identifikovat jejich společenské postavení. S výjimkou konzervativních náboženských skupin označují pokrývky hlavy většinou jen příslušnost k určité profesní skupině: vojsku, policii, dělnictvu, sportovcům atd.“

Důvody této změny nejsou podle autorů jasné. Možná souvisejí s rozšířením demokracie a úpadkem aristokracie, ale klobouky se staly méně běžnými i v diktaturách. Pravděpodobnějším důvodem je proto rozšíření fotografií, filmů a jiných obrazových médií šířících evropské zvyky: „Evropská a americká média mají tendenci považovat západní zvyky za standardní a označovat ostatní, které nepocházejí ze Západu, za ‚domorodé‘. Lidé tak na všech místech pociťovali tlak přizpůsobit se západní kultuře včetně prostovlasosti, aby zapadli do představy moderního světa.“

Civilizovaně nudní Češi

Z podobných vyjádření lze vycítit jistou lítost nad tím, že se svět až příliš unifikuje. I když na druhou stranu v knize najdeme množství zaniklých kulturních specifik, kterých jen málokdo želí. Mezi taková patří nejen zmíněné keltské věštění, ale třeba i praxe starověkých Kartáginců obětovat ve zlých časech bohům své vlastní děti. „Původní praxe vyšších tříd se po roce 400 př. n. l. rozšířila a stala se běžnější i v širší společnosti,“ upřesňuje kniha a ukazuje, že mohou existovat i horší módy či společenské trendy než hromadné odkládání pokrývek hlavy.

Dodejme, že Češi jsou z hlediska kulturních specifik pro autory tak průměrným či nudným, ale současně spořádaným a civilizovaným národem, že jim většinou ani nestojí za zmínku. Několik staletí českých dějin se tak v knize vejde do takovéhoto shrnutí: „Poláci a další Slované žijící na severu nakonec přijali římskokatolické křesťanství, tak jak je hlásali němečtí kněží a misionáři. Srbové a ostatní jižní Slované převzali víru z Konstantinopole.“ Je v ní ovšem přetištěna fotografie pražského orloje – nikoli na důkaz českých zvláštností, ale jako ilustrace toho, že Číňané zkonstruovali za éry říše Sung složité mechanické hodiny o staletí dříve než Evropané, ale „Západ byl první částí světa, kde se hodiny staly běžnou součástí městského života“. Můžeme brát jako dobrou zprávu, že nás autoři jako součást západního světa vnímají. Což ale jistě není hlavní význam knihy: ten spočívá v bohatství pohledů a akcentů, na jejichž základě je možné světové dějiny chápat a vyprávět. 

Za jeden z divů současné medicíny můžeme označit transplantace. Někteří čeští lékaři patří v tomto oboru ke světové špičce, například Jiří Froněk. A právě s ním, s jeho pacienty a několika odborníky připravila Renata Kalenská knihu rozhovorů. Ta přibližuje odborně-technické detaily přenosu orgánů, ale více se soustřeďuje spíše na aspekty psychologické, etické a spirituální. Transplantace totiž znejišťují hranici mezi dvěma lidskými těly, a pro někoho dokonce i mezi životem a smrtí. Stále pro nás může jít o něco tak nezvyklého, že to v leckom evokuje archaické/archetypální představy (o jedinci, který zemřel, aby tak zachránil ostatní; o předem dané niti života, která se dá „navázat“ na cizí; o orgánech, které se osamostatňují). Kniha zdůrazňuje, že každý den života navíc je dar, za nějž by měl být každý pacient vděčný (minimálně) lékařům, kteří složitou transplantaci provedli. 

Teolog, psycholog a bývalý katolický kněz Eugen Drewermann varuje před častým zneužíváním konceptu ďábla coby zosobněného zla, který až příliš často vede k tomu, že se naopak někdo prohlašuje za vtělení Dobra. Autor tvrdí, že pokud lidé vezmou vážně učení biblického Ježíše o lásce, důvěře a zralosti, dojde jim, že taková víra nepotřebuje strašení ďáblem ani peklem. Na což by ovšem tradiční teologové namítli tradiční diktum, že nejzáludnější ďáblovou lstí je přesvědčovat nás, že ďábel neexistuje. 

Autor je spolupracovníkem redakce