Subjektivní a Neúplná anatomie komunismu

Autobiografie se dají psát různě. Dnes jsou módní takzvané autofikce, v nichž se biografický materiál částečně transformuje na román. Existují ale i jiné způsoby. Zcela originální cestu zvolil politolog, sociolog a prognostik Martin Potůček ve své knize Anatomie komunismu: Skutečný příběh jedné rodiny.

Jde o velmi specifickou montáž sestávající z dobových úředních dokumentů a soukromých dopisů, které autor ze soudobého hlediska komentuje. Vzniká tak jakési mnohohlasí, v němž je osobní rodinná historie vyprávěna formou dopisů jako drama (či místy melodrama) odehrávající se na pokračování po několik desetiletí.

Základem knihy jsou osudy tří lidí – autora a jeho rodičů, Františka Potůčka a Jarmily Taussigové-Potůč­kové. Autorova matka Jarmila Taus­sigová-Potůčková (1914–2011) byla významnou komunistickou političkou a poúnorovou poslankyní Národního shromáždění ČSR, která ale byla v takzvaném procesu s krajskými tajemníky (navazujícím na Slánského proces) v padesátých letech odsouzena a mnoho let vězněna. Už před uvězněním se ovšem manželství rodičů roz­padlo, i když František Potůček, který už měl v oné době jinou partnerku, o rozvod požádal až po odsouzení manželky. Taussigová-Potůčková totiž ke vztahům přistupovala v té době nekonvenčním, uvolněným způsobem, údajně si ani nebyla jistá, jestli skutečným otcem jejího dítěte (tedy autora knihy) byl František Potůček, nebo komunistický ideolog Gustav Bareš. K jejím intimním přátelům ostatně později možná patřil i samotný Rudolf Slánský.

Náhražka nebyla

Martin Potůček rekonstruuje, jak se s těmito událostmi všichni tři zmínění, případně i jeho prarodiče, emočně vyrovnávali a co to vše znamenalo pro jeho osobní život. Přičemž spory následovaly i po matčině amnestování a propuštění z vězení. Většina nedorozumění, která doprovázela autorův pozdější vztah s matkou, prý vyplývala nejspíš z toho, že jí „nechtěl a ani nemohl nabídnout náhražku toho, čeho jí osud dopřál jako šafránu: plnohodnotného vztahu s jiným mužem“.

Autor cituje oficiální dokumenty, ale především soukromé a často i intimní dopisy. Z těch vybral emocionálně silně exponované momenty a pasáže, takže místy kniha působí jako nepřerušovaný sled patetických vyznání, ujišťování o vzájemné lásce, ale i obviňování. Například když Taussigová-Potůčková psala svému bývalému muži z vězení: „Mne jsi obvinil z rozvratu manželství v době, kdy jsi již čekal dítě s jinou ženou, abys mi odňal mé jediné dítě! (…) Nyní, když se ukázalo celé Tvé dosavadní jednání v pravém světle, neváhal jsi provést další věc, s níž jako Martinova matka nemohu v žádném směru souhlasit. Přivedl jsi do našeho bytu novou ženu, která bude mít nebo už má s Tebou dítě.“ Místy to vytváří dojem melodramatičnosti, pro někoho možná snad až telenovely, i když všichni zúčastnění jsou intelektuálové vyjadřující se na stylisticky vysoké úrovni. Jak autor sám připouští: byl jako dítě v situaci, kdy se stal předmětem jejich „sice kultivovaného, ale o to urputnějšího soupeření“.

Autor se ovšem vyjadřuje smírně k oběma rodičům, i když mezi nimi už k „normalizaci vztahů nedošlo, a dojít snad ani nemohlo“. Pak je ovšem jeho vyjadřování natolik obecné, až začíná hraničit s banalitou: „Co měli společného, a co se jim dařilo ve mně rozeznívat a opětovat, byla jejich láska ke mně. Přicházely ovšem i chvíle, kdy jsme si nerozuměli, kdy jsme se jeden druhému vzdalovali…“

Polemika s Pernesem a Kunderou

Texty doprovázejí autorovy chronologické tabulky, které probírané události přesněji časově zařazují. Jako by se autor snažil bolestné spory a rozhárané citové poměry, o kterých dopisy vypovídají, zpětně harmonizovat a vyřešit i tím, že do nich alespoň vnese řád a přesnost.

Autor se snaží uvádět na pravou míru to, co bylo o jeho matce, případně o něm a jeho vztahu s matkou, napsáno jinde. Tak polemizuje s Jiřím Pernesem a jeho obrazem Taussigové-Potůčkové v kapitole Strážkyně čistoty strany v knize Komunistky s fanatismem v srdci (Brána, 2006). A dokonce i s Milanem Kunderou, který údajně zachytil jednu vypjatou scénu autorova sporu s matkou, jíž byl osobně přítomen, ve svém L’Art du roman.

Poslední část knihy líčí autorovu akademickou kariéru, kdy se věnoval především sociální politice; působil mimo jiné jako poradce ministrů práce a so­ciálních věcí a šéf „důchodové komise“. A v tom spatřoval návaznost na odkaz svých rodičů: u zrodu jeho rozhodování o tom, čím bude, stála „uhlířská víra“ jeho rodičů, že komunismus přinese všem lidem lepší život. „Nepřinesl, ani jim samotným.“ Ovšem zmíněnou víru od nich převzal, zprvu v naivně důvěřivé podobě. (Když se měla matka vrátit z vězení, jeho hlavním dětským přáním bylo, aby se co nejdříve prokázala její nevina a aby byla přijata zpět do strany.) A právě v tom podle autora jeho rodiče uspěli: vštípili mu přesvědčení, že „usilovat o spravedlivější uspořádání lidských záležitostí je možné“.

Neúplné vyústění

Z textu se dozvídáme, že i on měl rodinný život, manželky a děti, ale jejich životy do knihy zahrnuty nejsou. Text je konstruován tak, že když už byl osobní život rodičů narušen, alespoň synovo úsilí o sociální spravedlnost pro ně znamená smysluplné (posmrtné) naplnění. Co konkrétního se Potůčkovi v sociální politice podařilo prosadit, je otázkou. Do Senátu každopádně kandidoval neúspěšně.

Existuje množství starších románových kronik, memoárů a biografických próz, ve kterých je život vypravěče pojat jako výslednice dvou odlišných rodinných tradic, které se v jeho osobě prolnuly, jako třeba v Jedličkově knize Krev není voda. („Jsme výsledkem vývoje, předcházelo nás nespočet osudů a cest, obyčejných, dramatických, zvláštních i tajemných, dovršených i zmarněných, ale vždy nezastupitelných a svébytně jedinečných,“ shrnul její poselství Jiří Zizler). Případně v dalších publikacích se děti musí vyrovnávat s traumaty svých rodičů, protože některá jsou tak strašná a hluboká, že na jejich zpracování a vyléčení možná jedna jediná generace nestačí, jako v knize Anny Fodorové Lenka (Labyrint, 2020). V porovnání s nimi je vyústění Potůčkovy knihy poněkud neúplné a ne zcela uvěřitelné. Kniha obsahuje jistou „anatomii komunismu“, ale opět jen částečně a subjektivně.

Celkově kniha působí jako svérázný pokus o „ego-dokument“, v němž Potůček o rodičích vyzrazuje téměř vše, o sobě však v jistém smyslu málo. Vnímat ji můžeme jako zprávu z dob, kdy si lidé ještě psali několikastránkové srdceryvné dopisy, jejichž prostřednictvím autorovi rodiče sice nadále komunikovali, ale smír mezi nimi to nepřineslo. Zůstalo jistě silné svědectví, u kterého ale těžko můžeme říct, že by v něm šlo o obyčejné lidi „drcené koly“ velkých dějin. Jeho hrdinové (v případě autorových rodičů) tato kola sami roztáčeli. 

Katolický kněz a bývalý šéfredaktor nakladatelství Portál Zdeněk Jančařík vede dialog se dvěma historiky, Stanislavem Balíkem a Jaroslavem Šebkem, o různých projevech religiozity napříč českými dějinami. Té tradiční i té nekonvenční. Balík je mimo jiné aktivním skautem a v knize se zamýšlí nad zdejšími útěky z civilizace (jako je tramping nebo chalupaření), v nichž vidí projevy panteismu. A Jančařík vzpomíná, jak po roce 1989 vlna ezoteriky a léčitelství ovlivňovala i dění v salesiánském noviciátu: konkrétně tam prý mnozí uvěřili, že se dá jakákoli nemoc léčit cibulí. (A na dálku si nechali určovat diagnózu podle barvy košile nebo podle data narození.) Publikaci doplňují inspirativní rozhovory například s novinářem Jiřím Peňásem nebo filozofkou Terezou Matějčkovou, která prozrazuje, jak se stalo, že nuceně podstoupila křest.

Chovat se při nákupu potravin eticky uvědoměle a zároveň racionálně je obtížnější, než si umíte představit, vyplývá z knihy Mýty na talíři. Výklad ústí v řadu paradoxů: neměli bychom příliš konzumovat jídlo průmyslově zpracované, ale kupříkladu „baked beans“, fazole v plechovce, autor doporučuje. A novou možností, jak snížit negativní dopady na životní prostředí bez nutnosti vzdát se burgerů, je podle něj konzumovat laboratorně vypěstované maso z kmenových buněk. Čili produkt hypertechnologie a průmyslu.

Autor je spolupracovníkem redakce