Esej: Chlapec na raketě aneb Předzvěsti války

Jednu z nejbizarnějších zpráv loňského roku publikovalo na svém webu krátce před silvestrem ruské ministerstvo obrany. Malý Jaroslav Ťuljajev ze sirotčince ve vesnici Černcy v Ivanovské oblasti napsal velitelství raketových vojsk, že by si „chtěl prohlédnout a pokud možno se svézt na velké raketě Jars“, kterou viděl v televizi na přehlídce ke Dni vítězství.

Neuvěřitelné se brzy poté stalo skutkem. Jaroslavovi se ozval zástupce velitele ruských raketových vojsk, generálporučík Igor Fazletdinov, a jeho i další sirotky skutečně nechal povozit na mezikontinentální balistické střele RS-24 Jars – padesátitunovém monstru, které může nést až čtyři termojaderné hlavice zhruba čtyřicetkrát silnější než bomba, která zničila Hirošimu.

Což o to, dětské sny se mají plnit, ovšem popsaná historka je především jedním ze střípků mozaiky, která ukazuje, jak moc se Rusko v minulých letech militarizovalo a jak moc byla válka na spadnutí.

Nukleární tabu vydrželo téměř osmdesát let. Jak pravděpodobné je jeho prolomení?

Byl by Putin ochoten jadernou zbraň použít? Náznaky nejsou povzbudivé.

Byl by Putin ochoten jadernou zbraň použít? Náznaky nejsou povzbudivé.

Těch střípků – a často mnohem určitějších – bylo strašně moc: Putinův esej z loňského července, ve kterém otevřeně napsal, že Ukrajinci a Rusové jsou „jeden národ“ a „suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem“, překotné zvyšování rezerv ruské centrální banky, manipulace s cenou plynu dodávaného do Evropy, obrovská vojenská cvičení z loňského roku, která „nenápadně“ přivedla ruská vojska na ukrajinské hranice, podřízení si Běloruska Ruskem a samozřejmě likvidace vnitřních nepřátel v čele s Alexejem Navalným.