Probuzená agresivita ruské politiky šokovala na konci února Západ a média se hemžila spekulacemi, co že se to báťuškovi Putinovi, do té doby střízlivému pragmatikovi, vlastně přihodilo. Covidová izolace a nadměrná četba ruské nacionalistické historie, zněla nejčastější diagnóza. Zase to bylo zcela chybné vidění, jímž většina lidí na Západě vnímá obří zemi rozkročenou na dvou kontinentech.
I na Západě se však našli lidé, kteří viděli a věděli, co je Rusko za zemi a co v ruském národě dřímá. Třeba poradce pro národní bezpečnost bývalého amerického prezidenta Jamese Cartera Zbigniew Brzezinski vydal v roce 1993 knihu Bez kontroly, analyzující globální politiku po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu. Když ji dnes otevřete, najdete překvapivě přesná proroctví popisující v těchto měsících objevovanou realitu.
Proroctví z roku 1993
Brzezinski viděl Rusko pohlcované po pádu komunismu státním nacionalismem jako jedinou jednotící doktrínou hrozící proměnit se v nový megamýtus. „Toto nebezpečí se ovšem pravděpodobně neobjeví v podobě oživeného komunismu, ale spíše jako nová forma fašismu. Fašismus dokáže mimořádně úspěšně využívat iracionální stránky lidské povahy, účinně apeluje na emoce, které lze aktivizovat s pomocí nacionalistických symbolů, dokáže využívat přitažlivosti síly a slávy národa a dokáže reagovat na volání po disciplíně a uniformitě,“ prorokuje Brzezinski v roce 1993, aniž by v té době tušil, že někde existuje Vladimir Vladimirovič Putin se svou vizí opět velkého a vítězného Ruska, na niž dnes překvapeně zíráme.
Nejde tedy o jednoho člověka, ba ani o nějaké hnutí, ale o cítění národa a jeho dlouhodobou identifikaci s imperiální politikou. Brzezinski byl původem Polák, a tak Rusku rozuměl lépe než mnozí jiní na Západě: „Rusové měli vždy zvláštní, pseudoreligiózní a pseudofilozofický pocit vlastního historického poslání. Představa Moskvy jako třetího Říma nebyla jen planým heslem, byl to výraz hluboce internacionalizovaného vlastního historického poslání. Právě to způsobilo, že komunistický univerzalismus padl v Rusku na úrodnou půdu: dal totiž lidem pocit, že jsou povoláni k něčemu ještě univerzálnějšímu, co překračovalo hranice staré ruské říše. Ex oriente lux – tento tak často citovaný slogan měl ve skutečnosti hluboký smysl, zvláště pro ruskou inteligenci, která měla sklon pídit se po transcendentálních formulacích, kterými by se dala definovat realita jako absolutní pravda. Rusko bylo podle jejího názoru povoláno k tomu, aby bylo nositelem ‚světla‘ a vykupitelem zkaženého Západu s jeho všeprostupující hříšností.“
Takže touha po „novém, spravedlivém světovém řádu“ osvobozeném od diktátu Západu deklarovaná nyní Putinem jako cíl ruské globální politiky, v níž je válka na Ukrajině jen první epizodou, není pro Rusko žádnou novinkou, ale prostě historicky vnímaným posláním národa, přes něž nejede vlak.