Letošní fotbalový šampionát je odpudivou přehlídkou pokrytectví. Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) zase jednou potvrdila, že když se jedná o peníze, jdou v případě bafuňářů jakékoli ideály stranou. 

Už mnoho bylo napsáno o tom, že při výstavbě stadionů v blízkovýchodní zemi zemřely stovky, možná tisíce zahraničních dělníků, kteří otročili na staveništích. Stejně tak kritici poukazovali na to, že se mistrovství světa koná v zemi, jež patří mezi nejhorší porušovatele lidských práv.

Tento týden se ale potvrdilo, že když mají čelit nepříjemnostem, neváhají hodit aktivismus za hlavu nejen funkcionáři, ale i samotní – jindy tak „odvážní“ – fotbalisté. 

Kapitáni některých národních týmů už na minulém šampionátu demonstrovali svou sounáležitost se sexuálními menšinami, když během utkání nosili na paži duhovou kapitánskou pásku. Původně totéž gesto měli v plánu i na aktuálním mistrovství třeba Angličan Harry Kane, Welšan Gareth Bale a další.

Pak ale FIFA oznámila, že s ohledem na středověká pravidla katarského režimu duhové pásky zakazuje. Hráčům, kteří by zákaz porušili a s páskou i tak nastoupili, pohrozili žlutou kartou. Jinými slovy, pokud by se třeba Harry Kane pochlapil stejně jako při zápasech v Evropě, zahrál by si dva zápasy ve skupině a třetí odseděl na lavičce kvůli stopce za dvojí napomínání.

Fotbalisté zákaz FIFA nejprve ostře odsoudili. Padala slova o pohrdání, frustraci a šoku z vedení asociace. Nakonec ale kapitáni oznámili, že se vůli bafuňářů nebudou vzpěčovat a pásky nechají v šatnách.

Nejvíc frustrující je přitom právě tato zbabělost fotbalistů. Vždyť jak jinak a lépe by mohli upozornit na absurdní příkazy organizátorů akce, než kdyby se kapitáni nechali za vyjádření podpory menšinám hrdě vyloučit? Jak by pak FIFA obhajovala před fotbalovou veřejností, že kvůli ústupkům zpátečnickým, homofobním šejkům zničila turnaj i po sportovní stránce a nenechala hrát nejlepší hráče kvůli vyjádření nepohodlného názoru?

Místo toho ale nagelované primadony v kopačkách potvrdily, že z jejich strany nejde o žádný obětavý boj za znevýhodněné, ale o pouhé laciné pozérství. Troufnou si na něj jen tam, kde je porušování práv menšin nesrovnatelně menším problémem než v Kataru a nic jim za něj nehrozí. Když ale mají něco obětovat, zanadávají si a sklopí uši.