Ještě před sedmi lety byly uhelné teplárny pro své majitele zlatým dolem, který vytvářel vysoké zisky a vyplácel tučné dividendy. Příznivci je vykreslovali jako ekologicky i ekonomicky výhodný způsob výroby tepla pro více než milion českých domácností. Pohledem konzervativních energetiků to byl téměř národní poklad, o který bychom měli pečovat jako o Pražský hrad nebo Karlštejn.

Uteklo několik let a z uhelných tepláren je přítěž, koule na noze, a vlastníci hledají způsob, jak je předělat na jiné palivo, případně prodat. Deset velkých teplárenských podniků, jež spalují hlavně nebo výhradně uhlí, v součtu vykázalo za loňský rok ztrátu 215 milionů korun. Ještě v roce 2013 přitom měli v souhrnu zisk 4,8 miliardy. Naopak firmy, které topí hlavně zemním plynem nebo mají zdroje na více paliv, se zatím drží v zisku.

Tradiční teplárenství drtí řada faktorů – od úspor ve spotřebě u zákazníků přes mírné zimy až po snížení ceny zemního plynu. Rozhodující vliv však mají v posledních letech vysoké platby za emise oxidu uhličitého. Aby těch problémů nebylo málo, za dva roky začnou platit přísnější limity pro emise škodlivých látek. Dekarbonizace české energetiky tak bude podle všech signálů rychlejší, než si před pěti lety dokázali představit i ti největší optimisté.

Byznys, na němž vyrostl EPH

Důkazem, že teplárenství je dnes už více zdrojem starostí než dividend, je obrat ve strategii Energetického a průmyslového holdingu (EPH). Jeho šéf a hlavní akcionář Daniel Křetínský ještě v roli manažera investiční skupiny J&T správně odhalil nabízející se příležitost k nákupu. Jako první koupil v roce 2005 teplárnu United Energy na Mostecku, poté následovala akvizice Plzeňské energetiky, Elektráren Opatovice a postupně, v několika krocích, i Pražské teplárenské.

Teplárny v té době fungovaly jako štědrý bankomat na peníze. Například United Energy, fakticky muzejní elektrárna z 50. let minulého století, vydělávala v nejlepších letech 2008 až 2012 okolo 800 milionů korun ročně. Zisk Elektráren Opatovice běžně překonával hranici 600 milionů. Dividendy z tepláren posloužily k nastartování rychlé expanze EPH na zahraniční trhy.

Dnes se již Křetínského firemní holding z oboru částečně stahuje. Před dvěma lety došlo k fúzi Plzeňské energetiky s městem vlastněnou Plzeňskou teplárenskou. Ve sloučeném podniku má město Plzeň majoritu, EPH se spokojil s 35procentním podílem. Před dvěma týdny EPH oznámil, že prodá Pražskou teplárenskou. Kupujícím je Veolia Energie CZ, která se stane – pokud to dovolí antimonopolní dohled – největším hráčem v českém teplárenství.

Podle dobře informovaných zdrojů z teplárenské branže však úplný odchod není zatím v plánu. EPH zvažuje přechod Elektráren Opatovice a mostecké United Energy od uhlí k jiným palivům. Obě teplárny se nacházejí blízko velkých měst a jedná se tudíž o ideální lokality pro stavbu zařízení na energetické využití odpadu. Projekt na Mostecku úspěšně prošel povolovacím řízením, jeho realizaci však brzdí ekonomické faktory. Ukládání komunálního odpadu na skládky je totiž stále nejlevnějším řešením problému „kam s ním“.

Povolenky v roli hrobníka

Ještě Státní energetická koncepce z roku 2015 slibovala udržení uhelných tepláren po další tři desetiletí. Dnes vše nasvědčuje tomu, že místo pomalého odchodu nastane rychlý až zběsilý útěk od uhlí. Co se týká náhrady, jsou ve hře tří alternativy – zemní plyn, biomasa a spalování odpadu, případně jejich kombinace.

Hnědé uhlí vyřadil ze hry růst ceny emisních povolenek v systému EU ETS. Ještě před třemi lety stála povolenka k vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého sedm eur, nyní cena atakuje hranici 30 eur. Spalování biomasy a odpadu není povolenkami zatíženo, zemní plyn vytváří méně než polovinu emisí oproti uhlí. Když k tomu přidáme poměrně nízké ceny plynu díky převisu nabídky nad poptávkou, dostává se uhlí do postavení mimo hru.

Nejisté je i to, jak dlouho ještě bude hnědé uhlí z domácích zdrojů k dispozici. „Lom ČSA skončí v roce 2024, těžba na Sokolovsku v roce 2030 a v případě lomu Bílina bude úspěch, když vydrží do roku 2035,“ vypočítává výkonný ředitel Teplárenského sdružení ČR Martin Hájek. Co se týká černého uhlí, tak podle posledních zpráv má státem vlastněné OKD ukončit těžební činnost do dvou let.

Na svou příležitost číhají plynaři, kteří přešli z pozice nevítané konkurence do pozice partnera. Zástupci plynárenské a teplárenské branže podepsali na začátku července memorandum o společném postupu. Zatímco nyní využívají teplárny v Česku k výrobě zemní plyn zhruba z jedné čtvrtiny, během několika let se má jeho podíl minimálně zdvojnásobit.

Plyn, biomasa, odpadky

Taktický ústup od uhlí již v českém teplárenství nastal. Například zkrachovalou teplárnu v Příbrami loni koupili podnikatelé z firmy EnergoFuture, kteří zahájili investici do přechodu od uhlí ke spalování dřevní štěpky. Záměr platí i poté, co se loni v prosinci znovu změnil majitel a teplárna přešla do vlastnictví investiční skupiny Natland.

Uhlí za biomasu postupně nahrazují také ve Strakonicích a Písku. Jinou cestou se vydali v Náchodě, kde skupina innogy odstavila staré uhelné kotle a nahradila je novými kogeneračními jednotkami na zemní plyn. Změnu k lepšímu by měli poznat i zákazníci, a to nejen díky méně znečištěnému ovzduší. Průměrná domácnost v Náchodě ročně zaplatí za teplo o 500 korun méně.

Pro unikátní řešení problému s uhlím se rozhodli v Českých Budějovicích. Tamní teplárna bude napojena na dodávky z jaderné elektrárny Temelín. Horkovodní potrubí je již ve výstavbě, avšak plánované spuštění se nejméně o půl roku opozdí. Dodavatel stavby, brněnská firma Tenza, totiž měl problémy s deštivým létem i se zajištěním zahraničních dělníků. Zbývající hnědé uhlí chce vedení Teplárny České Budějovice nahradit spalováním komunálního odpadu.

Právě sázka na širší portfolio paliv se ukazuje jako dobrý tah. Plzeňská teplárenská nahradila v minulých letech část uhlí novými zdroji na dřevní štěpku a komunální odpad. I díky tomu si firma udržuje solidní ziskovost. Zisková je také teplárna C-Energy Planá na Táborsku, která si k původním kotlům na uhlí pořídila ještě plynové motory, spalovnu nerecyklovatelných plastů a velkokapacitní baterii.

Dravý přístup vlastníků teplárny v Plané, kterými jsou Michal Šušák a Ivo Nejdl, dokládá přetahování zákazníků, kteří byli dosud napojeni na Teplárnu Tábor. Dvě sídliště v jižní části Tábora se podle dohody uzavřené před dvěma lety napojí na teplo od C-Energy. Hlavní roli i zde hrají peníze. Teplárna Tábor totiž patří mezi nejdražší a nejméně efektivní zařízení svého druhu v tuzemsku.

Příliš drahá služba

Ceny tepla z velkých uhelných tepláren se v Česku pohybují zhruba v rozpětí 490 až 710 korun za gigajoule. Z nejnižších cen se mohou těšit obyvatelé v Plzni a Pardubicích, naopak mezi nejvyšší patří platby za jednotku dodané energie v Praze a Táboře. Domovní kotelny na zemní plyn se přitom dostávají na úrovně okolo 450 korun za gigajoule.

Tady se situace obrátila, ještě před pěti lety měly uhelné teplárny před plynovou konkurencí cenovou výhodu. Dnes se zdroje tepla spalující hnědé a černé uhlí dostávají do zóny smrti, kdy se odběratelům – což jsou hlavně lidé žijící v panelových domech – vyplatí zvážit odpojení od centrálního zdroje a pořízení vlastního zdroje tepla. Tedy kotle na zemní plyn, biomasu, případně tepelné čerpadlo.

Odchod tepláren od uhlí tak není otázkou nadšení pro ochranu životního prostředí a klimatu, ale otázkou ekonomického přežití. Německá vláda, která v minulosti tiše tolerovala nízké ceny povolenek, totiž změnila názor a prosazuje cenu blízko 30 eur za tunu. Cena na burzách se požadavku rychle přizpůsobila. Lze si vsadit, že dokud Němci budou chtít drahé platby za emise, tak drahé zůstanou.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

David Tramba