Taky si berte, říká Filip Neusser a dává na stůl rozdělaný pytlík s čokoládovými bonbony. „Potřebuju cukr, dnešek je nějaký náročný,“ vysvětluje šéf Národní sportovní agentury (NSA). V jejím čele je od května letošního roku, kdy nahradil bývalého hokejového brankáře Milana Hniličku. Pro část sportovních bafuňářů byla tato změna velkým šokem. Podle jiných konečně přišel někdo, kdo chce změnit třicet let zaběhlé a pořádně zatuchlé pořádky. Navíc někdo, kdo se nebojí poměry otevřeně kritizovat. „Nevím, proč bych neměl mluvit otevřeně o problémech a o tom, co se mi nelíbí,“ tvrdí Neusser.

Samozřejmě mám, ale proto jsem tady, abych apeloval a vysvětlil, proč je třeba i v takové době poslat peníze do sportu. Musíme změnit myšlení národa, tedy že první, kde se může krátit, bude sport. Pokud tento národ má něčím žít, musí být hlavně fit a zdráv, ke kvalitnímu životu potřebujete správné životní návyky a musíte se hýbat.

Nemluvím o tom, že všichni musejí být vrcholoví sportovci a mistři světa, ale o tom, abychom podporovali pohybové aktivity, které jdou napříč sportovními svazy, v mateřských i základních školách, u široké veřejnosti. Musí být dán jasný signál pro politickou garnituru, aby si uvědomila, že všichni chceme zdravý a fit národ.

Použít všechny nástroje, které mám k dispozici. Všem politickým představitelům, se kterými se teď bavím, a samozřejmě i veřejnosti zdůraznit právě potřebu pohybu. To je můj nástroj, jakým způsobem apelovat na prostředí jak politické, tak sportovní.

Zároveň v NSA vypisovat programy tak, aby dávaly smysl. Třeba nový na podporu sportovních aktivit v mateřských a základních školách, který z mého pohledu může být revoluční. Zdůraznit, že tu nejsme jen pro vrcholový sport.

Buďme upřímní. Nikdy se nesjednotí, protože všichni budou tlačit svůj zájem, zejména ve sportovním prostředí.

Z několika příčin. Třeba že spousty těchto svazů jsou zcela závislé na státu. Dokonce jsou svazy, které jsou závislé ze sta procent, nedokážou si vydělat na svůj provoz. Tady se bavíme zejména o malých a středních svazech. Vyvíjejí tlak, aby finance, které dostanou, rostly, je to jejich zájem a ten budou prosazovat.

Další příčina: dvacet třicet let tady nebyla žádná koncepce, strategie pro financování sportu. Jisté vlivové skupiny si z toho udělaly svůj prostor, šedou zónu, nebyly zvyklé, aby jim stát diktoval nějakou strategii a určoval, kam ty prostředky půjdou. A na to narážím dnes a denně, některé vlivové skupiny jsou zvyklé, že nastaví ruku a berou a nikdo jim neříká, jak peníze použít.

Nejedná se o svazy, spíše o skupiny lidí, které už historicky mají své zájmy. Jmenovat je nebudu, ale mohu naznačit. Sport přišel o Sazku. Ne tím, že by o ni musel přijít, ale lhostejností sportovního prostředí k tomu, co se dělo. Jistí lidé dali přednost svému osobnímu zájmu před veřejným, sportovním.

A jsou lidé, kteří stále chtějí ze sportovního prostředí tahat prostředky do svých firem, případně navazovat peníze na své zájmy a nedávat je zpět do sportu. A to jsou skupiny kolem lidí, kteří nechali sportovnímu prostředí sebrat Sazku. Jsou to lidé, kteří byli historicky v orgánech firmy a říkali nám, sportovnímu prostředí, buďte v klidu, ano, máme problémy, dostanete jen málo peněz, ale nic nehrozí, Sazku nám sebrat nemohou. A za měsíc přišel pan Hušák a řekl, zavíráme.

A to neudělal Hušák sám. Měl spousty lidí, kteří v historii byli předsedy různých spolků a svazů, a ti jej drželi, protože sám by to Hušák nezvládl.

Ano, taky.

… nebo nábytek.

Historií, tím, že jsem ve svých názorech konzistentní. Před sedmi lety bylo velké plénum Českého olympijského výboru. Do pléna kandidovali stejní lidé, opět si do něj pan Kejval vybral svůj aparát, své místopředsedy. Volba měla být veřejná. Kandidovali třeba pánové Haník, Pelta, Šuman. Prostě stejná struktura a v době, kdy se sport ocital ve velké krizi. Běžela kauza, kdy sekretář volejbalového svazu odcizil deset milionů korun a přišlo se na to až po roce, při auditu. A pan Haník, který byl předsedou svazu, o tom nic nevěděl a měl být zvolen místopředsedou ČOV.

Jako jediný jsem tehdy vystoupil a řekl, že už je to za hranou a je načase plénum obnovit, dát mu jiný náboj. Chci, aby byla tajná volba, protože k sobě nedokážeme být upřímní. Vyvolal jsem hlasování, o dva hlasy můj návrh neprošel. Většina těchto lidí pak byla zvolena, protože si prostě v plénu veřejně nikdo nedovolí zvednout ruku, v opačném případě se ocitne na černé listině.

Mimochodem, v roce 2012 plénum Českého olympijského výboru schvalovalo nové stanovy ČOV. Ty, které se dnes ukazují jako špatné, diskriminační. Tři lidé byli tehdy proti, já byl mezi nimi. Od té doby jsem byl na černé listině.

Nikdo se se mnou nechtěl bavit, byl jsem z jejich pohledu destruktivní, kritik a škodná pro sport. Takto fungoval ČOV.

Ano, protože si dovolím kritizovat věci, které nejsou správné. ČOV argumentuje tím, nestřílejme se do nohy, sportovní prostředí musí být jednotné. Já vím, že to nedělá dobře, přece nebudeme lhostejní k věcem veřejným a špatným, které se dějí ve sportu. Tak si nechali ukrást Sazku a já už něco podobného nechci nechat ve sportu dopustit. Pokud stát, Národní sportovní agentura se mnou v čele, financuje něco, co je špatně a není v pořádku, tak ať se ti lidé – nejenom v ČOV, ale i ostatní – připraví, že je budu kritizovat, protože to jsou špatně investované prostředky. Lidé s nimi musejí zodpovědně hospodařit.

Financování ČOV je trochu složitější. Pan předseda Kejval delší dobu říká, že vlastně dlouhodobě nepotřebuje k financování stát, což je skvělé. Víme to a s tímto vědomím k tomu přistoupíme i příští rok.

Samozřejmě jedna věc jsou olympijské hry, účast na nich, to pevně financuje stát. Nikdy neohrozíme žádnou akci, která se týká reprezentantů. Jsou třeba akce, kdy stát pošle ČOV peníze a ten je zase přepošle jinam. Například zdravotní péče o sportovce.

Druhá věc je, že ČOV má svoji akciovou společnost, která je z mého pohledu úplně neprůhledná, akciovku Česká olympijská, kde se sice audituje zpráva o hospodaření, která se dává plénu ke schválení, jenže auditovaná zpráva je jedna věc, do podrobného hospodaření a vyúčtování ale nemají náhled ani lidé z výkonného výboru. Ani ti nevidí hospodaření olympijské akciové společnosti, což asi není zcela správné.

Jsou tam prostředky, které inkasují za logo, největší marketingovou značku, což jsou olympijské kruhy. V olympijském cyklu tato společnost podle výroční zprávy inkasovala až stovky milionů korun ročně. Ano, je pravda, že některé věci, asi ze čtyřiceti procent, jsou bartery – s Českou televizí, rozhlasem a tak dále –, které se musí vyčíslit. V České olympijské je ale poměrně velký kapitál, s nímž ČOV hospodaří, který z mého pohledu má jít zpět do sportovního prostředí. Mají platit svazy, přípravu sportovců a tak dále. ČOV říká: Ne, tak to není, my tu máme akciovou společnost, řádově stovky milionů korun, když jsou silné ročníky, a my to dáme na marketing. Partnerům, kteří nám dávají peníze, potřebujeme dávat nějaké plnění, budeme olympijské kruhy prosazovat v rámci kampaní a současně tam budeme dělat reklamu těmto firmám. Z mého pohledu tyto firmy mají podporovat sport bez toho, aby jejich peníze byly použity na jejich podporu.

Když se podíváte ve výroční zprávě na marketingové aktivity, zjistíte, že na ně jde osmdesát milionů za rok. Vždyť to přece může jít sportovcům. A to je náš hlavní spor.

Nemyslím si, pan předseda Kejval si je jist touto strukturou, myslí si, že je to správné, na rozdíl ode mě.

To je role NSA, která má říkat, ano, dáme vám prostředky, třeba na reprezentaci, ale zároveň od vás chceme koncepci, jak budete pracovat s reprezentací, jaké jsou cíle. Splňte je a dostanete. Tímto směrem jdeme, prioritizací sportu. Není možné nadále podporovat to, co tady bylo historicky, 125 svazů. Dávat všechno všem není udržitelné.

Musíte určit pravidla a nějakou mez, kde ano a kde ne. Když si ji určí nějaký Neusser tady u stolu, samozřejmě jej za to všichni zlynčují. Musíme nastavit pravidla, která dávají třeba nějaké mezinárodní autority. Rozhodli jsme se jít směrem, naprosto logicky, olympijských a neolympijských sportů. To znamená, že v rámci prioritizace uděláme čáru a zároveň olympijské sporty rozdělíme na individuální a kolektivní. Každý má jinou metodiku a zcela jiné financování. Dodnes byl kolektivní sport na stejné rovině jako individuální, a to nelze. Když máte tým třiceti lidí, je to několikanásobně náročnější než individuální příprava.

A pak tu jsou neolympijské sporty, některé s celorepublikovou, jiné jen s lokální působností. A mezi ně ještě budeme rozdělovat finance s pomocí daného koeficientu. To je jasné pravidlo, které už ale sportovní prostředí očekává, protože ví, že současný systém je neudržitelný.

Ne, pozor. Národní svazy podporujeme ve dvou programech. Prvním je reprezentace a talentovaná mládež. Stát by měl vědět, jakým způsobem a koho podporovat, aby nás reprezentoval ve světě.

Druhým je organizace sportu, a to je na národním svazu podle toho, jak velkou má základnu, počet soutěží a tak dále.

Necelých šest miliard korun na neinvestiční prostředky, tedy mimo jiné na programy Můj klub, Provoz a údržba, Organizace sportu a Reprezentace. Něco přes čtyři miliardy korun pak na investiční prostředky, které byly rozděleny na velké a malé regiony, nadregionální infrastrukturu a tak dále. Toto všechno bylo nastaveno mým předchůdcem. Do konce roku chceme rozdělit prostředky, které přesáhnou deset miliard korun.

Vše bude záležet na nové politické garnituře, v jaké podobě bude schválen rozpočet. Na začátku září jsme s ministryní financí Alenou Schillerovou vyjednali na příští rok pro Národní sportovní agenturu základ 7,5 miliardy korun. Dle mne je to minimum, se kterým by měla příští rok NSA hospodařit, tuto částku budu obhajovat. Pokud bude nižší, bude v ohrožení koncepční práce, kterou rozjíždíme.

Přirozeně se o tom bavíme s předsedy svazů, případně jiných organizací. Jejich úkolem je získat co nejvíce prostředků, nejen od státu, ale i ze soukromé sféry. Ano, je pravda, že chodí, představují svá sportovní odvětví, vize, plány, a kolik by potřebovali financí. K tomu to patří. Nedělal byste svoji práci dobře, kdybyste byl třeba předseda svazu, nepřišel a neřekl, podívejte, máme takové plány a potřebuju takové finance.

To je asi v pořádku, pak záleží na NSA, jak to nastaví a kterým půjde směrem, to je pak i politické téma.

Momentálně ze sportovního prostředí zas tak zásadní tlak necítím, i proto, že sportovní prostředí vyčkává, jaký bude další vývoj.

Ozývá se spousta hlasů, která samozřejmě není spokojena s mojí prací, protože to jsou třeba lidé, kteří nesouhlasí s tím, že kritizuji ČOV nebo jak jsme nastavili pravidla pro investiční akce. Chápu je, snažím se po třiceti bezkoncepčních letech dát sportu alespoň nějakou koncepční činnost, říkám, co bude a jakou mám představu. To samozřejmě obnáší i nepopulární kroky.

Třeba prioritizace sportu měla být už dávno, a ještě ji nikdo neudělal. Možná i proto, že se bál, že začnou všichni řvát. Já ji zavádím, protože si myslím, že je to správné. A to samozřejmě bude obnášet i velký tlak, nejen ze sportovního, ale i z politického prostředí.

Filip Neusser (40)

• Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Ještě jako hráč, v letech 2007–2013, vykonával funkci místopředsedy Českého svazu pozemního hokeje.

• V roce 2014 kandidoval do zastupitel-stva městské části Praha 3 za uskupení Žižkov (nejen) sobě, vedené Matějem Stropnickým. Byl zvolen a stal se zastupitelem.

• Od roku 2015 je předsedou představen-stva společnosti 4-Energetická. Je spoluzakladatelem značky sportovního oblečení FNBrand.

• Od roku 2012 zastupuje pozemní hokej v plénu Českého olympijského výboru. Sedmnáctého května 2021 jmenovala vláda Filipa Neussera předsedou Národní sportovní agentury. Stalo se tak ve stejný den, kdy svou rezignaci na tuto funkci oznámil jeho předchůdce Milan Hnilička.