Vzhledem k šoku, který působí ceny energií, se těžko můžeme divit, že zastřešující podnikatelské svazy požadují „zastropování“ ceny elektřiny a plynu, kurzarbeit a výjimky pro poskytování veřejné podpory. Nejlépe na evropské, ale bude-li to nezbytné, i na národní úrovni.

Svaz průmyslu a dopravy upozorňuje, že jinak „dojde k omezení či zastavení provozu řady firem s dopady na celou ekonomiku v rámci výrobních řetězců, k poškození firem v mnoha oborech, nedostatku některých výrobků a služeb, dalšímu zdražování pro občany, propouštění a růstu sociálního napětí“. Hospodářská komora dodává, že „EU už v březnu umožnila členským státům podporovat společnosti a odvětví, které jsou vážně zasažené současným geopolitickým vývojem.

Takzvaný dočasný rámec umožňuje zemím EU podpořit likviditu podniků přímo či nepřímo postižených krizí, zejména energeticky náročných spotřebitelů. A to právě kompenzací části jejich zvýšených nákladů na energie v důsledku cenového šoku od ruské invaze“. 

Zisk je můj, o ztráty se podělíme

U pomoci sociálně slabším domácnostem se v podstatě od vzniku západního státu blahobytu nevede debata o principu, ale spíše o míře, zacílení a formách. Naproti tomu podnikový „welfare“ je mnohem kontroverznější téma, a to z dobrých důvodů. Soukromý byznys byl donedávna podporován nepřímými nástroji, všichni se shodli na potřebě vytvoření podmínek, které podněcovaly k investování, inovacím a zakládání nových firem, a podpory malých a středních podniků.

Ale „socializace ztrát“ a „privatizace zisků“ byly v zemích s tržním hospodářstvím obtížně přijatelné. Jak si pamětníci jistě vzpomenou, dokonce i v dobách, kdy premiéroval Miloš Zeman a v budově ministerstva průmyslu v ulici Na Františku třímal otěže Miroslav Grégr, bylo podmínkou vládní pomoci velkým průmyslovým podnikům to, že jejich vlastníci vládě odprodají akcie za symbolickou cenu.

Když po pádu Lehman Brothers přišli v listopadu 2008 šéfové „velké trojky“ z Detroitu na kongresové slyšení do Washingtonu, kde žádali o finanční podporu, odešli s nepořízenou. O pár měsíců později Barack Obama podmínil pomoc General Motors tím, že jejich tehdejší šéf Rick Wagoner odstoupí a největší automobilka ve Spojených státech s víc než devadesáti tisíci zaměstnanců projde „předpřipravenou reorganizací“.

Není potřeba vědět o „Chapter 11“ podle amerického bankrotového zákona víc než to, že vlastníci nemohou dostat nic, pokud nejsou věřitelé o stupínek nad nimi uspokojeni ze sta procent. Princip záchrany systémově důležitých bank je dnes stejný v USA i v Evropské unii – zájmy daňového poplatníka se legislativa snaží šetřit.

Už za covidu se karta obrátila, ale v časech pandemie, kdy vláda přímo zakazovala podnikové sféře činnost, najdete pro výplatu kompenzačních peněz státem docela snadnou obhajobu. Úplně jiná věc je, že peníze pobíraly i firmy, které zdaleka nebyly ve finanční tísni. Na „antivirus“, masivní dotace na udržení zaměstnanosti v zemi s dlouhodobě nejnižší nezaměstnaností v Evropě (to nevymyslíte), dosáhly i podniky, které si zároveň vyplatily v tomtéž roce vysoké dividendy. Jak známo, v Česku v této kategorii přesvědčivě vyhrála boleslavská Škoda.

Miroslav Zámečník

Úplně jiná věc je, že Babišova vláda vzhledem k blížícím se volbám rozdávala hlava nehlava. Výsledkem je velmi rychlé tempo růstu zadluženosti státu, byť z relativně nízkého základu, především vinou rychlého nárůstu běžných výdajů.

Její představitelé z toho zpětně dělají svoji největší přednost, jakkoli šlo o mizerně zacílené transfery a daňové úlevy. Peníze přijaté beneficienty zvedly bankovní úložky obyvatelstva a podniků na rekordní úrovně. Meziročně do konce července 2022 stouply vklady firem o 99 miliard.

České veřejné finance vstoupily do éry šokujícího nárůstu cen energií ve stavu, kdy běžné příjmy v podstatě nejsou schopny pokrýt běžné výdaje, o nějakém vytvoření prostoru pro strategické investice ani nemluvě. Pro odstranění strukturální nerovnováhy jsou krátkodobě mimořádné daně k ničemu – mají pokrýt mimořádné výdaje.

Když umřít, tak rychle

V případě firem je to ovšem o dost složitější. Dát jim přesně to, po čem volají, tedy ceny „zastropované“ na dostatečně nízké úrovni, aby přežily i energeticky náročné podniky, by bylo obscénně drahé. Navíc zatímco u domácí elektřiny můžete dojednat tarify s jejími tuzemskými producenty, u dováženého zemního plynu, který představuje drtivou většinu tuzemské spotřeby, si nějakou kreativitou typu „jedny zdanit a zastropovat, druhým rozdat“ nepomůžete.

Miroslav Zámečník

Kompenzace energeticky náročným velkým podnikům (živnostníci se svezou se stropem pro obyvatelstvo) je docela těžké nastavit nějakým inteligentním způsobem, pokud má jít o formu nevratné pomoci. Vždy riskujete, že se o ni přihlásí i ti, kteří ji buď nepotřebují a chtějí si jen přilepšit, anebo sice pomáháte doopravdy ztrátovým firmám, které ovšem nakonec stejně nezachráníte.

Ať se zeptáte na cenový vývoj v budoucnosti kteréhokoli z odborníků na energetiku, nikdo vám neřekne, že by se dal realisticky očekávat návrat na ceny, na nichž byla ekonomika spousty provozů založená. Jak mi kdysi říkal jeden důstojník britských zvláštních jednotek: „If you gonna die, die quickly.“ Když umřít, tak rychle.

Drahé prodlužování agonie znamená, že zaměstnanci takového podniku promarní šanci, aby si našli perspektivnější práci, aktiva firmy nejsou „recyklována“ tak, aby rychle našla lepší využití tam, kde jejich provozování nepálí hotovost jako tryskáč, a věřitelé nebudou vystaveni pokušení předbíhat ve frontě.

Pomůžeme, ale ty peníze vrátíte

Bohužel chybí úplně jasná řeč směrem k firmám, která by vysvětlila, že pomoc bude, ale musí být návratná, že nepůjde o kompenzace za nakázané uzavření podniku jako za covidu. Jasně že je důvod, aby stát přišel s nástroji, jak současnou situaci řešit, ale není důvod, proč by příjemci pomoci nemohli začít poskytnuté finanční prostředky vracet i s úrokem, až jim to cashflow dovolí.

Jak to udělat, aby se firmy k penězům dostaly rychle a aby nepoškodily postavení vůči věřitelům, dodavatelům i odběratelům? Poskytnuté výpomoci by měly mít charakter podřízeného dluhu, v hantýrce takzvaného mezaninu. Jeho splácení by začalo až poté, co příjemci začnou vytvářet dostatečný objem provozní hotovosti a splácejí ostatní závazky.

Pro názornou představu si splácení představte jako tok vody v kaskádě. Splácení mezaninu je pod ostatními věřiteli, ale s přednostním postavením před všemi pohledávkami společníků, včetně například jejich zápůjček a podílů na ­likvidačním zůstatku. Touto podmínkou je zajištěno, že příjemce nebude natahovat splatnost déle, než je nezbytně nutné – a čím dříve zaplatí, tím lépe pro vlastníky.

Říká se tomu v hantýrce cash sweep a v restrukturalizacích je to úplně běžná součást dohod o financování. Stejně tak jako možnost prodloužení splátkového kalendáře a kapitalizace úroku (payment-in-kind) bez sankcí v případě, že krize potrvá déle, než doufáme.

Bylo to připravené

O tom, že by takové „nářadí“ použitelné pro rekapitalizaci a financování dlužníků stát urgentně potřeboval, víme už od covidu. Obojí bylo na úrovni věcného záměru nachystáno až do úrovně řádků ve finančních výkazech a návrhů smluvních principů. Měly se stát součástí národního plánu obnovy spolu s posílením kapitálu Národní rozvojové banky, obojí mělo být v arzenálu nejpozději od vyhlášení dalšího dočasného rámce Evropskou komisí letos na jaře, po přepadení Ukrajiny.

Od července měla být součástí české legislativy „preventivní restrukturalizace“ podle evropské směrnice z roku 2019, ta by se také hodila. Stát mohl přes záruky do poskytování těchto peněz zaangažovat komerční banky s jejich obrovskou distribuční sítí a nesrovnatelně lepší znalostí podnikatelské scény. Záruky samozřejmě nemohou být stoprocentní, každý musí nést část rizika. Každopádně z toho nic není. Místo toho je stát chce zdanit.

Já vím, že je to „složitá materie“, jak by řekla exministryně financí, ale je to jiný přístup než „rozdat a zdanit“, žadonit o dotace a vydírat nezaměstnaností a sociálními nepokoji, když nedostanu. Před rokem bylo pozdě, ale lepší je si pomoct dočasnými úlevami a pak to udělat pořádně. Rozdíl mezi dotací a poskytnutím návratných finančních nástrojů je z pohledu daňového poplatníka, chování jednotlivých aktérů i jejich motivace nebetyčný.

Kdybych měl použít příměr z evoluce, je asi tak velký jako ten, který dělí makaka od jaderného fyzika. Jeden z těch druhých, lord Rutherford, kdysi trefně prohlásil: „Pánové, došly peníze, začněme myslet.“