Když premiér Andrej Babiš obhajoval schválení rekordního 500miliardového schodku státního rozpočtu před poslanci, řekl jim, že je to rozpočet výhodný pro všechny občany naší země. Ukazovat největší ekonomický průšvih v dějinách České republiky vlastně jako výhru je však typické nejen pro něj, ale i ostatní premiéry, kteří se dostali do podobných potíží. I když nutno přiznat, že tak velké neřešil žádný z nich. Ve světle problémů spojených s následky celosvětové pandemie covidu se týdeník Hrot rozhodl podívat na to, jak tváří v tvář krizi obstáli ostatní čeští politici, jako je Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Miroslav Kalousek.

Ta naše krize měnová

Začátek 90. let. Zavedení konvertibility koruny pro platby na běžném účtu byl jeden ze základních stavebních kamenů ekonomické transformace, a přestože dnes podléhá revizionismu v podstatě všechno, tak toto byl i při zpětném ohlédnutí správný krok. Jasně že kurz musel být hluboko pod paritou kupní síly a série devalvací z konce roku 1990 a zafixování koruny na 18 za německou marku vytvořily „kurzový polštář“, který v prvních letech transformace ekonomiky pomáhal podnikům se nadechnout a dostat nová odbytiště. Jistěže také přilákal zahraniční investory, kteří hledali levnou pracovní sílu a v privatizaci mohli nakoupit aktiva levně. Kdo říká, že to byla chyba, ať se podívá na zkušenost bývalé NDR, která přešla sjednocením Německa na kurz jedna ku jedné, a nehledě na ohromné dotace a transfery plynoucí do nových spolkových zemí tamní průmysl v podstatě zkolaboval.

Naše chyba nastala lpěním na fixním kurzu koruny příliš dlouho, i když se nejméně od roku 1995 k vysokým schodkům zahraničního obchodu připojil i rostoucí schodek na běžném účtu. A protože Česko zároveň otevřelo kapitálový účet, pro investory nebylo nic jednoduššího než při pevném kurzu vydělávat na rozdílech mezi úrokovými sazbami (v Česku byly vyšší). Příliv „horkých peněz“ v této kombinaci je ovšem ošidná záležitost – může skončit stejně rychle, jako začal, což se ukázalo v roce 1997.

V květnu tohoto roku přišla měnová krize. Tehdejší premiér Václav Klaus ji dodnes přičítá krokům České národní banky z předchozího roku. A zároveň jí z hlediska pozdějších ekonomických turbulencí nepřipisuje velký ekonomický význam, ale spíše politický. „Z hlediska ekonomiky šlo o krizi miniaturní. Bylo to jen mírné zachvění, nekonečně menší než nevyhnutelný počáteční transformační ekonomický propad v letech 1991 a 1992 nebo než nedávná hospodářská krize, která znamenala v roce 2009 snížení českého HDP o čtyři procenta. Ale politické důsledky měnové krize byly nepochybně daleko, daleko větší,“ řekl Klaus senior v jednom z rozhovorů při dvacátém výročí krize s odkazem na pozdější pád jeho vlády.

Prohry a dostihy

Mladá ekonomika přelomu 90. let a prvních roků nového milénia, kdy Česku vládl coby premiér Miloš Zeman, byla ještě na výkyvy velmi citlivá. Obzvláště když se banky staly nástrojem k ukojení ekonomických zisků velmi úzké skupiny lidí, načež zcela řízeně spěly k pádu, s čímž se svezli drobní střadatelé. Jen pro připomenutí: Union banka, Moravia banka, IPB a další. Každý z těch příběhů by vydal na knihu s otevřeným koncem nedotaženého trestního stíhání, které utnula o mnoho let později amnestie prezidenta Klause.

„Bankovní socialismus“ je přísně vzato velmi špatný termín na popis toho, co se v českém bankovním sektoru v 90. letech odehrálo. Na jedné straně napůl kuponově privatizované velké banky půjčovaly za „měkčích“ podmínek, než za jakých by půjčoval soukromý vlastník riskující reálné vlastní peníze. V Česku sice na začátku 90. let vznikla spousta malých soukromých bank na zelené louce, ale ty spíše než co jiného žily z recyklace půjček získaných od polostátních bank do projektů, jež byly začasté propojeny s osobami vlastníků. Zkrachovaly s nepatrnými výjimkami skoro všechny. Horší bylo, že úvěrové portfolio těch velkých bylo plné špatných úvěrů také, zvlášť když se regulátor (ČNB) odhodlal zpřísnit pravidla pro zajištění. Že bude rekapitalizace bank drahá a že ji bude muset „zatáhnout“ stát, to se vědělo, akorát nikdo nevěděl, jak vysoký ten účet bude.

Pavel Racocha, bývalý člen bankovní rady České národní banky zodpovědný v 90. letech za dohled nad bankami, v pozdějším hodnocení té éry řekl, že kdyby se banky privatizovaly dříve, předešlo by se jejich krachům. Peníze vynaložené na sanaci bank odhaduje na 300 miliard až 500 miliard korun. Jak zvláštně zní s odstupem vyjádření tehdejšího premiéra Miloše Zemana z doby, kdy se ujímal vlády, „bankám už ani korunu“. To ještě netušil, že se bude muset popasovat s pádem IPB, že to bude hodně drahé a hodně pochybné. Když později stát prohrál arbitráž s finanční skupinou Nomura, Zeman se nad možnými chybami své vlády nezamýšlel. „Jestliže tedy ministerstvo financí prohrálo spor s ČSOB, mělo by zpytovat svoje vlastní svědomí, a ne se klukovsky odvolávat na událost, která se stala před deseti lety,“ vzkázal tehdy ministru financí Miroslavu Kalouskovi.

Slabá ochrana diků

Tento film pro pamětníky by nebyl úplný bez bizarního konce nadějného pokusu o „lidový kapitalismus“, tedy o vytvoření co nejširší vrstvy vlastníků akcií, kteří mají zájem na prosperitě.

Na kuponové privatizaci nebyl chybný její začátek, tedy vytvoření milionů „dikoušků“, ale její konec, kdy stát jejich práva nechránil – třeba vytvořením úplně normálních otevřených podílových investičních fondů, nad jejichž hospodařením bdí Komise pro cenné papíry. To úřady v čele s ministerstvem financí řadu let vědomě odkládaly. Pamětníci dodnes debatují o tom, zda za tím stál úmysl, nebo představa, že rozdíl mezi „tržní“ hodnotou akcií fondů (které povolil konvertovat na normální akciové společnosti, svého druhu holdingy) a jimi spravovaných podkladových aktiv (akcií jednotlivých podniků) přispěje k rychlejší koncentraci kapitálu do rukou vrstvy, která se už o majetek nějak postará. Na každý pád, zvrhlo se to parádně a z těch tří „devadesátkových“ průšvihů vrhá tento zdaleka nejdelší stíny – Česko není dodnes schopné mobilizovat rizikový kapitál a je nadměrně závislé na bankovním financování rozvoje a investic.

Všechny tři proudy se propojily do jednoho maelströmu, v němž skončil nejenom fixní kurz koruny, představy o kapitalismu milionů akcionářů, ale přišel i účet v podobě drahé rekapitalizace bankovního systému, který ovládly zahraniční finanční skupiny. A jako každý průšvih i tento znamenal politickou změnu a střídání stráží, nástup Miloše Zemana do Strakovky, opoziční smlouvu a všechny další věci. Českou pravici toto dědictví tíží dodnes a pojmenovává se jí to obtížně. Je to už dávno, ale ne dost dávno: protagonisté té doby žijí a bojují o své místo v historii.

Superšpidla

Když Vladimír Špidla předával prezidentovi Václavu Klausovi na začátku července roku 2004 svou demisi, nezapomněl se pochválit, jak jeho vláda zvládla povodně v roce 2002. Technicky možná ano, ale povodně s účtem přes 80 miliard korun odstartovaly běh politických událostí, které Špidlu dovedly právě s demisí až před Klause. Jeho kabinet situaci neustál politicky. Kousl se na povodňovém balíčku, a i když premiér stále dokola opakoval, že se nic neděje, musel řešit tlaky v koalici a shánět peníze, protože do schodku rozpočtu musel nakonec ještě započítat ztrátu České konsolidační agentury. Výsledkem byla nesourodá vládní koalice, jejíž ministr financí Bohuslav Sobotka měl na konci roku 2003 tehdy rekordní schodek kolem 110 miliard korun. Musely se změnit daně, přišly škrty.

U Bohuslava Sobotky ještě zůstaňme. Za jeho působení se podíl státního dluhu zvýšil z 16,07 procenta HDP na 24,91 procenta HDP, a to v čase vysokého ekonomického růstu. Jakkoliv je rok 2003 z hlediska povodní ospravedlnitelný, nepochopitelný je zásek v roce 2006. To už byl premiérem Jiří Paroubek a chystal se i díky sociálním dárkům voličům vyhrát příští volby. Sobotka tehdy mlčel a utrácel.

Překvapený Kalousek

Jak je všechno v nejlepším pořádku, tvrdil na začátku finanční krize v roce 2008 i tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Jeho již okřídlená věta „Jsme ostrůvek prosperity a stability v moři krize“ se může zdát s odstupem jako povinnost ministra uklidnit veřejnost a finanční trhy, počítat ale se 4,8procentním růstem ekonomiky opravdu nebylo prozíravé. Kalousek ještě v říjnu 2008 tvrdil, že se v zásadě nic neděje a že dopad na Česko bude takový, že bude jen bohatnout o něco pomaleji. Výsledkem byl propad HDP o 4,7 procenta v roce 2009. Topolánkova vláda posléze šlápla na brzdu a Kalousek byl tím, kdo bděl nad úsporami, velmi pravděpodobně ale škrty trvaly příliš dlouho. HDP se v letech 2012 a 2013 dostal opět do záporných čísel.

Miroslav Kalousek ve vzpomínkách na tu dobu nikdy nezapomene říci, že vláda s ohledem na své příjmy po krizi investovala více než Sobotkova a v prvních letech i Babišova vláda, ale musely přijít i škrty. „Kdybychom ta úsporná opatření nedělali, tak by se deficity pohybovaly kolem 200 miliard korun. Takže oni, co mě kritizují, si musejí vybrat za co. Buď mě budou kritizovat za příliš vysoké deficity, pak se mělo šetřit ještě víc. Anebo mě kritizují za příliš úspornou politiku, pak mě zase nemůžou kritizovat za ty deficity,“ řekl při rozhovoru k desátému výročí krize Českému rozhlasu.

Analogie všech vyjádření je úplně zřejmá. A zapadá do ní i premiér Andrej Babiš, který má v ruce bianco šek na 500miliardový schodek rozpočtu, ze kterého se Česko bude ještě několik let hrabat ven. A podobně jako u ostatních tady nejde o to, že se problém děje, ale jak se řeší. Pohledem na to, co Česko v příštích letech čeká, byly totiž všechny dosavadní krize a přešlapy bankéřů, premiérů či ministrů financí zcela marginální. 

VÁCLAV KLAUS 

Jeden americký expat, působící v 90. letech v Praze, vykreslil jeho éru kulinárním příměrem: It looked good, it smelled good, it tasted good, but the end was not good. Vypadalo, vonělo i chutnalo to dobře, ale neskončilo to dobře.

MILOŠ ZEMAN

Milovník becherovky a pečené husy od paní Grégrové se dušoval, že bankám nedá ani korunu, aby je po velmi nákladném vyčištění od špatných úvěrů prodal zahraničním finančním skupinám. Stranické knížky chtěl vázat do kůže ódéesáků, ale uzavřel s ODS „opoziční smlouvu“. Dušoval se, jak v akci Čisté ruce nechá pozavírat tuneláře, nakonec skončil v base jeho ministr financí.

VLADIMÍR ŠPIDLA

„Zdroje jsou“ je zdaleka nejslavnější věta, kterou vstoupil Vladimír Špidla do českých dějin, ale nakonec konvertoval k rozpočtové odpovědnosti. Hluboce introvertní muž, jenž proslul svojí osamělou četbou svodek připravovaných zpravodajskými službami, shrnul zkušenost do lakonického konstatování: „Politika není racionální disciplína.“

BOHUSLAV SOBOTKA

Těžko se vzpomíná na nějaký slavný citát, který by vystihoval jeho působení na ministerstvu financí, ve Strakovce a v Lidovém domě. Také svého druhu charakteristika.

MIROSLAV KALOUSEK

V jedné mediální anketě, jež chtěla popsat české ministry financí jednou větou, se vyskytlo hodnocení: „Chytrý jako opice a také tak nemravný.“ To ale bylo dávno před Babišem…