Podmínky, v nichž vzniká státní rozpočet na příští rok, jsou natolik neobvyklé, že výsledek prostě nemůže mít standardní kvalitu. To lze pochopit. I přesto však: to, co nakonec z vlády vypadlo a nyní se projednává ve sněmovně, je fiskální blamáží nemající obdoby a zpochybňuje to kompetenci státní správy mít alespoň přehled o hospodaření státu, když už ho vlastně ani tak moc nekontroluje. Vrcholem je skutečnost, že předsedové dvou vládních stran, Babiš i Hamáček, každý zvlášť předkládají vlastní návrhy na změnu daně z příjmu, která mění saldo jednou o 20 miliard a podruhé o více než 50 miliard, jako poslanecký návrh. Zcela mimo rámec zákona o státním rozpočtu.

Problém je ale především v tom, že rozpočet kulhá – nebo spíše už ochrnul – na obě nohy. A to i bez započtení absurdního daňového balíčku, který stát připraví o příjmy ve výši až dvou procent HDP. Proti příjmům, které se jeví zřetelně a masivně nadsazené i bez aktualizace prognózy ekonomického vývoje, na niž ministerstvo financí rezignovalo, stojí výdaje utržené ze řetězu zvláště ve své mandatorní části, která požírá zdaleka největší kus státních příjmů v dějinách Česka. Až naši zemi dožene nutnost k nějakým ozdravným reformám veřejných rozpočtů, bude to bolet.

Záhadně vysoká sekera

Reformy nepochybně přijdou, protože finanční trhy nás k nim donutí. Zde se paradoxně opět projeví přínos vlastní měny, díky níž nedostaneme šanci zopakovat řeckou cestu až do jejího hořkého konce, byť se na ni už před delším časem naše vláda vydala.

To ale určitě nebude v nadcházejícím volebním roce, kdy vláda zatne sekeru, jejíž výše je naprostou záhadou. Jasné je pouze to, že momentálně vládou navrhovaných 320 miliard je částka významně nižší, než bude nakonec v reálu. A nejde jen o tu opravdu hloupou změnu daně z příjmů v nejnevhodnější okamžik.

Ministerstvo financí také neaktualizovalo prognózu a stále počítá příjmy z odhadu poklesu letošního výkonu ekonomiky o 6,6 procenta a masivního růstu o 3,4 procenta v příštím roce. Odhady soukromých institucí přitom už dnes predikují, že pokles bude letos nějakých osm procent a růst příští rok kolem dvou. Mnohem menší růst z citelně nižšího nákladu znamená jediné: příjmy státu budou nižší o nějakých 30 až 40 miliard korun. Tedy byla by to zhruba tato částka, kdyby i z té nadsazené rozpočtářům vypadla reálná čísla, což se při podrobnějším prozkoumání nejeví jako pravděpodobné. Už jen pohled na to, že ekonomika má teoreticky růst o 3,9 procenta a ministerstvo financí předpokládá, že výnos daní a pojistného bude o 6,9 procenta vyšší, je zarážející. Podobné poměry byly možná reálné v době, kdy prudce rostly platy i zaměstnanost a tomu odpovídal přírůstek výnosů daní placených zaměstnanci a pojistného. S tím však počítat v příštím roce rozhodně nelze. Samo ministerstvo odhaduje při svém veškerém optimismu růst objemu platů v celé ekonomice o 0,8 procenta.

Tahounem příjmů má být opět daň zaplacená zaměstnanci s růstem o více než 20 procent, což představuje 25 miliard navíc a překonává úroveň roku 2019. Kde se tento optimismus bere, je značně nepochopitelné i přesto, že návrh rozpočtu deklaruje, že v něm není zahrnuto rušení superhrubé mzdy. Ze stejného důvodu lze pochybovat i o růstu výnosů sociálního pojištění o 5,4 procenta, tedy nějakých 28 miliard.

Zcela absurdní se jeví růst výnosů korporátní daně, na níž chce erár vybrat místo letošních 78 miliard až 89 miliard. Letošní velmi nízký výběr je dán nepochybně covidovou pomocí v podobě odpuštění záloh. Příští rok se ale ve výnosu promítne letošní propad obří části firem do ztrát způsobených vládními zákazy i propadem domácí i zahraniční poptávky. A ze ztrát žádnou daň nezaplatí. Navíc i zálohy pro další zdaňovací období budou mnohem menší. I zde se tak zdá být odhad státních příjmů optimistický.

Všimněme si také, že ministerstvo financí nepočítá s tím, že by vypnutí EET snížilo platební morálku, zatímco v minulých letech se vláda chlubila, kolik toho díky pokladnám vybere navíc.

Dost na vodě se jeví i některé položky mezi nedaňovými příjmy, především skoro šest miliard z aukce kmitočtů 5G Českého telekomunikačního úřadu. Soutěž sice proběhla, její účastníci jsou však dobře utajováni a běží řada sporů o její platnost.

Reálné výdaje rostou

Výdaje pak nenaznačují jakoukoli snahu o šetření. Na první pohled výdaje meziročně klesají o 80 miliard, ale to je oproti letošnímu natřikrát provedenému dodatečnému covidovému navýšení o 247 miliard. I když toto navýšení nebude nejspíš celé vyčerpáno. Reálně výdaje, do nichž není započítána krizová pomoc podnikům i obyvatelstvu, rostou.

A rozhodně ne v nějaké rozumné struktuře. Rozpočet na příští rok velmi komplikuje růst podílu mandatorních a jim podobných, tedy předurčených, výdajů na rozpočtu, který dosáhne 92,3 procenta. Ještě loni tento podíl činil 74,7 procenta z příjmů. Letošek se s příštím rokem nedá moc porovnávat kvůli změnám v průběhu roku a schváleným programům pomoci.

Takovýto podíl mandatorních výdajů fakticky blokuje budoucí investice, které jsou již v současnosti takřka výhradně financovány z fondů EU. Těch má být i nadále sice dost, ale zaprvé až tak moc nekopírují naše priority a zadruhé vyžadují i kofinancování z vlastních zdrojů, což ani při takovýchto schodcích není možné garantovat.

Nejvýraznějším navýšením nejsou tentokrát penze ani státní platy, i když zrovna ty mají vzrůst o těžko zdůvodnitelných 13 miliard, ale platby zdravotního pojištění za státní pojištěnce. Státní platy se navyšují dominantně u učitelů, podle vládních slibů. Je přitom dost diskutabilní takto masivně navyšovat mzdové prostředky a zároveň masivně snižovat jejich zdanění. Kromě toho nárůst počtu míst ve státních službách o dalších téměř sedm tisíc se za tohoto stavu rozpočtu jeví dost nehorázným.

Do systému zdravotních pojišťoven má ale natéci mnohem více. Meziročně o více než 30 miliard po letošním dvacetimiliardovém navýšení, je to tak o 50 miliard více než v roce 2019, což je v současné době i vzhledem k excelentním výkonům, které podávají zdravotnická zařízení pod obrovským tlakem, těžko zpochybnitelné. Ten dlouhodobě vykazovaný nadbytek akutní lůžkové péče se nám teď sakra hodil.

Horší než letos

Celkově tak nadhodnocený očekávaný růst ekonomiky spojený s optimistickou prognózou výnosnosti jednotlivých daní směřuje k mnohem vyššímu deficitu. Odhadem tak o 50 až 60 miliard korun. A to bez rušení superhrubé mzdy, která jen v příjmech státního rozpočtu může udělat díru také mezi 50 a 60 miliardami korun, a to v případě, že si obce a kraje nevynutí kompenzaci výpadků svých příjmů v rozsahu zhruba 25 miliard, které jim ze stejného titulu vzniknou v jejich rozpočtech. Reálně tak hrozí, že hospodaření státu příští rok neskončí schodkem 320 miliard, ale spíše 420 miliard až 440 miliard, což bude zřejmě horší než výsledek letošního hospodaření se dvěma dvouměsíčními vypnutími ekonomiky a se zatím stomiliardovou pomocí firmám.

Ve fiskálním výhledu, který je předkládán společně s rozpočtem, s takovými sumami počítáno není a ministerstvo financí pracuje s tím, že by se deficit do roku 2023 měl dostat na 3,6 procenta HDP, což je v současných cenách stále nad 200 miliardami korun. Strukturální schodek půl procenta HDP, k němuž se před pár lety tak hrdě hlásil ministr financí Andrej Babiš při schvalování takzvané dluhové brzdy, bude pak překročen více než sedmkrát. I tato předpověď se zdá být optimistická, pokud nedojde k razantním škrtům ve výdajích nebo ke zcela unikátní akceleraci růstu hraničící se zázrakem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.