Kvůli pandemii covidu-19 řešily soudy spoustu zásadních záležitostí, o kterých se hodně psalo i mluvilo. Vyřídily například desítku žalob, které měly ambici zrušit vládní koronavirová opatření, a poslaly na rok a půl za mříže bezdomovce, který ukradl pět housek. Ovšem před soud dorazily i věci daleko subtilnější, ale stejně důležité – v době epidemie „prošvihlé“ lhůty, jež postihly obyčejné lidi i obří společnosti, či firma, která nemohla kvůli epidemii zaplatit finančnímu úřadu. 

Následující článek nemá ambici poskytnout ucelený pohled na to, co se od března do června dělo na soudech, jde jen o střípky naší nedávné minulosti a blízké budoucnosti.

Co by kdyby

Nejdřív lhůty. Obecně platí, že pokud u soudu někdo nějakou nestihne, definitivně skončil a odvolání či stížnost už nemá šanci podat. Čínská chřipka ale nakázala lidem sedět doma, a tak začal v dubnu platit zákon, který soudům umožnil prominout zmeškanou lhůtu „z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii“. V archivu rozsudků Ústavního a Nejvyššího správního soudu lze takových případů najít dost a minimálně dva z nich jsou hodně zajímavé. 

První se týkal důležitého rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Ten 27. února vydal předběžné opatření, kterým rozhodl, že jistá matka musí předat pětiletého syna do výchovy svému exmanželovi. Důvodem bylo, že matka otci dlouhodobě odmítala syna v dohodnuté dny „půjčovat“. Krajský soud rozhodl, že matka není „vyzrálým rodičem“ a její obstrukce nelze dál tolerovat, a tak péči převezme otec, který „vzhledem ke svému dosavadnímu tolerantnímu postoji dokáže matku dítěte jako rodiče respektovat“. Dlouho se zdálo, že věc tímto rozhodnutím končí, ale asi měsíc po uplynutí lhůty si matka podala stížnost k Ústavnímu soudu a tvrdila, že to kvůli epidemii nestihla dřív. Soud jí uvěřil a její stížnost projednal. Na věci to ale nic nezměnilo, protože krajský soud podle něj rozhodl správně.

V dalším šlo o největšího českého internetového prodejce – Alzu a prodej o svátcích. Alza v minulosti opakovaně nerespektovala (lidovecko-komunisticko-sociálnědemokratický) zákaz prodeje o svátcích, když tvrdila, že výdejní místo není obchod a její „showroomy“ nejsou určené k prodeji. Dostala kvůli tomu pár pokut a vede kvůli tomu pár soudních sporů.

Jeden z nich (týkal se Ostravska) pro ni znamenal pokutu ve výši 250 tisíc korun, Alza kvůli tomu podala žalobu, ale krajský soud letos v dubnu nechal pokutu v platnosti. Logicky následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ovšem ta přišla den po uplynutí lhůty. Alza argumentovala, že ochrana zákazníků a zaměstnanců při pandemii si vyžádala „všechny její kapacity lidské i časové“, musela zavřít kanceláře vedení a v důsledku toho nestihla „uskutečnit právní poradu se svým zástupcem“. Soud jí ovšem na rozdíl od výše zmíněné matky-soukromnice nevyhověl, když argumentoval, že prolomit lhůtu lze jen ve výjimečném případě, dodal, že epidemie mohla sotva „umrtvit“ administrativní činnost firmy s více než 2000 zaměstnanci, když navíc ji stejný advokát zastupoval už před krajským soudem, a tak mu stačilo vydat „toliko pokyn“. Alza tím přišla o šanci zrušit čtvrtmilionovou pokutu a nyní dle své mluvčí Kateřiny Daňkové zvažuje „možnou právní obranu“.

Jedna (dočasně) zachráněná firma

Smutnou realitou je příběh jisté firmy z Želechovic nad Dřevnicí, která se specializuje na údržbu silnic. Finanční úřad jí vyměřil daňový dluh ve výši 4,5 milionu korun a ona ho splácela po čtvrtmilionu měsíčně. Jenže na jaře přišla epidemie, a tak firma přišla o zakázky a neuhradila splátku. Tím přišla o možnost splácet dluh podle splátkového kalendáře a akutně jí hrozila likvidace. Naštěstí podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a požádala, aby této věci přiznal odkladný účinek a až do soudního rozhodnutí o daňovém dluhu nemusela částku platit. Soud ocenil, že společnost velmi podrobně a otevřeně popsala své obtíže, a vyhověl ji.

Koronavirem se ovšem před soudem s různými výsledky ohánělo mnohem víc lidí. Rozvedení rodiče, kteří měli vrátit „unesené“ děti do zahraničí, cizinci, jimž stát odmítl žádost o udělení azylu, a dokonce i jeden „sprostý podezřelý“, který nechtěl být vydán ke stíhání do „promořeného“ Německa. Pořád je to ale jen začátek. Už brzy na soudy dorazí stovky žalob, jejichž autoři budou chtít po státu miliony korun coby odškodnění za koronavirová opatření. Doprovázet je budou výše popsané „prošvihlé“ lhůty a žádosti o přiznání odkladného účinku.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal