Před pouhým půlstoletím zuřila v Číně kulturní revoluce. Vysoké školy byly zavřené a vědci s učiteli – označovaní za „smradlavou starou devátou“ společenskou kategorii – dokazovali kápům v převýchovných táborech, jak to umějí s lopatou a koštětem. Řadu elitních čínských vědců umlátili Maovi rudí gardisté k smrti nebo dohnali k sebevraždě.

Ty doby jsou dávno pryč. Těsně předtím, než se Maův nástupce Si Ťin-pching stal právě před čtrnácti dny opět (a zřejmě napořád) generálním tajemníkem strany, označil ve svém sjezdovém projevu vědu a techniku za „naši hlavní výrobní sílu“ a inovace „za hlavní hnací sílu růstu“. A schválně si zkuste tipnout, kolikrát se v závěrečné zprávě ze sjezdu objevila slova „věda“ a „technologie“. Přesně čtyřiačtyřicetkrát. Na minulém sjezdu v roce 2017 to bylo sedmnáctkrát a o pět let dříve šestnáctkrát. Spočítal to Ťing Čchien, šéf amerického think-tanku Asia Society Policy Institute’s Center for China Analysis.

Důraz na vědu Číně zatím vychází. Ještě před dvaceti lety neznamenala v této oblasti vůbec nic a krčila se až v druhé desítce žebříčků srovnávajících vědecké výkony jednotlivých států. Nyní je všechno jinak. V počtu podaných patentových přihlášek i publikovaných vědeckých článků předběhla Čína Spojené státy už dávno. Často však bodovala spíš kvantitou než kvalitou. Z aktuálních žebříčků ovšem plyne, že se Čína dosud suverénní Americe velmi přiblížila, případně ji dokonce předehnala, rovněž v provozování skutečně kvalitní vědy. Čínská technologická dominance je patrná po celém světě a z některých – hlavně chudých – států Asie a Afriky už Číňané úspěšně vytlačili dosud bezkonkurenční vliv Západu a stali se největšími tamními dodavateli vyššího vzdělání, vědy a „pokroku“ vůbec.

Tam na břehu Jang-c’-ťiang

Dynamika čínské vědy je obrovská a obzvlášť dobře se jí dařilo minulý rok. Když letos v červnu představoval prestižní vědecký časopis Nature výsledky svého každoročního Nature Indexu (měří vědeckou produkci jednotlivých zemí a institucí tak, že každé z nich započítává články, které její vědci publikovali v 82 vybraných vysoce kvalitních časopisech), vybral si k demonstrování nejdůležitějšího posunu ve světě vědy univerzitu Ťiang-su. Její kampus leží na březích řeky Jang-c’-ťiang ve městě Čen-ťiang asi tři hodiny cesty autem od Šanghaje. Třímilionové město, v němž sídlí, ničím zvláštním nevyniká, ovšem řečená univerzita dokázala v roce 2021 zvednout svůj Nature Index oproti předchozímu roku o celých 118 procent. A nešlo o žádnou anomálii: 31 nejrychleji rostoucích vědeckých institucí roku 2021 pocházelo podle tohoto žebříčku z Číny a mezi první padesátku se dokázalo vměstnat jen deset „nečínských“ konkurentů.

Václav Drchal

Čína logicky poskočila také jako celek. Spojené státy sice stále zůstaly na prvním místě (s celkovým skóre 19 857,35), ­ovšem jejich podíl na článcích v nejlepších časopisech meziročně spadl o 6,2 procenta, kdežto ten čínský vzrostl o 14,4 procenta (skóre 16 753,86). Zajímavé je i oborové rozložení čínských úspěchů. Už v roce 2018 předstihla Čína Spojené státy v chemii a loni ve fyzikálních vědách, což je termín, pod nějž spadají obory jako fyzika či astronomie. „Není žádným velkým tajemstvím, že hlavní roli hrají peníze,“ okomentoval výsledky Miguel Lim z University of Manchester, který se čínskou vědou a vzděláváním dlouhodobě zabývá: „Financování výzkumu (v Číně) neustále a obrovským způsobem roste. Chvíli trvá, než se to projeví, ale myslím, že jsou to právě peníze, co nyní začíná být vidět.“

Publikuj, nebo zhyň

V hrubém počtu publikovaných článků předstihla Čína Spojené státy už v roce 2016. Bylo to ovšem hodně sporné vítězství, protože šlo velmi často o velmi špatné články ve velmi špatných časopisech. Do značné míry za to mohl obrovský tlak nutící čínské vědce publikovat za každou cenu (politika „publish or perish“, tedy „publikuj, nebo zhyň“, vykvetla v Číně do extrémní podoby) a stejně tak zvyk proplácet stejně vysokou odměnu za článek zveřejněný ve špičkovém i odpadním časopise.

Václav Drchal

Zdaleka neplatí, že by kvalita nad kvantitou od té doby jasně vítězila, absolutní počet kvalitních článků přijatých špičkovými časopisy ovšem, jak plyne z Nature Indexu, rychle vzrostl. Ještě lépe než v Nature Indexu dopadla Čína v nedávno zveřejněném žebříčku japonského technologicko-vědeckého institutu NISTEP. Ten šel na věc úplně jinak a do své statistiky za roky 2018 až 2020 zařadil pouze jedno procento článků, které jiní vědci ve svých pracích citují nejčastěji, tedy opravdu jen ty nejlepší z nejlepších. A vyšlo mu, že zástupci čínských vědeckých institucí se podíleli na 27,2 procenta z nich, kdežto jejich američtí souputníci jen na 24,9 procenta.

Jiné indexy pro Čínu tak optimisticky nevyznívají a stabilně ji kladou na druhé místo za Spojené státy. Lze z nich však každopádně vyvodit, že souhrnná produkce tamní vědy se té americké velmi rychle blíží.

Patenty a patentíčky

Statistiky týkající se patentových přihlášek poskytují podobný obraz. Zhruba od roku 2000 počet přihlášek registrovaných Čínskou národní správou duševního vlastnictví prudce roste a v roce 2011 překonal počet přihlášek podaných ve Spojených státech. Ze zatím poslední zprávy Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) plyne, že v roce 2020 měla Čína na kontě 1 441 085 patentových přihlášek, kdežto Spojené státy jen 495 883. Mimořádně dobře si navíc Čína vedla ve strategických odvětvích, jako jsou telekomunikace, počítačové technologie, energetika či biotechnologie. Vypadá to jako jasné vítězství, jenže na rozdíl od vědeckých článků neexistuje žádný jednoduchý a alespoň trochu spolehlivý způsob, jak oddělit zrno od plev, respektive skutečně inovativní patenty od těch „udržovacích“.

Václav Drchal

Namístě je proto být krajně obezřetný. Pozoruhodné je například sezonní podávání patentových přihlášek v Číně. Zdaleka nejvíc jich vždy připadá na konec kalendářního roku, což podle znalců tamní reality naznačuje, že tamní firmy dělí své patenty na „patentíčky“ a takto plní požadavky úřadů. Nahrává tomu i americkým Centrem pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) citované vyjádření jistého nejmenovaného čínského úředníka, který roku 2019 odhadl, že jen deset procent čínských patentů má tržní hodnotu, kdežto zbytek představuje „odpad“. Ať už je hodnota patentů jednotlivých zemí jakákoli, lze jen sotva popřít, že Čína šla i v této oblasti strmě nahoru. Vcelku jasně to naznačují přihlášky k mezinárodním patentům podávané přímo k WIPO, v nich je Čína od roku 2019 rovněž světovým lídrem.

Kořeny úspěchu

Bezprecedentní růst čínské vědy je jednou z nejdůležitějších událostí našeho století. Základy k němu položil v roce 1978 programem „čtyři modernizace“ Siho předchůdce Teng Siao-pching. Skutečně masivní investice do vědy a technologií ovšem přinesl až rok 1995, kdy vláda spustila takzvaný Projekt 211 (číslo 21 odkazuje na 21. století a zbylá číslice 1 na zhruba stovku univerzit zařazených do programu). Ten o další tři roky později následoval Projekt 985, který devíti vybraným univerzitám (dnes jich je 39) poskytl další „hromadu“ peněz na rozvoj a dnes se většinou interpretuje jako čínská odpověď na Ivy League, tedy na osmičku nejprestižnějších univerzit z východního pobřeží Spojených států.

Profimedia.cz

Peníze ale nejsou jediným faktorem, který rozmach čínské vědy umožnil. Zcela zásadní vliv mělo masové vysílání studentů do zahraničí, přičemž jen ve Spojených státech podle sinologa Martina Hály každoročně „studuje a pracuje několik set tisíc“ Číňanů. Dalším faktorem je, jak vysvětluje Hála, mohutný transfer technologií – dobrovolný (cizí firmy předávají při přesunu výroby do Číny know-how), vynucený (ve strategických oborech jsou zahraniční firmy nuceny zakládat takzvané „společné podniky“) či vyloženě nezákonný (průmyslová špionáž). Číňané si navíc vzdělání tradičně vysoce cenili.

Velká, ale stále relativně hloupá

A pak je tu ještě jeden, řekněme, statistický důvod. Čína je ve vědě tak dobrá prostě proto, že je velká, a většina jiných států si při porovnávání s ní musí připadat jako maltská fotbalová reprezentace hrající kvalifikační zápas s Německem. Absolutní částky, které Čína lije do vědy a vývoje, jsou samozřejmě obrovské. Loni šlo celkem o 2,8 bilionu jüanů (386 miliard dolarů), což představovalo 2,4 procenta čínského HDP (v roce 1996 to bylo 0,56 procenta). Jenže šampio­ni jako Izrael či Jižní Korea investují do vědy mnohem víc (5,44, respektive 4,81 procenta), nejbližší konkurent, tedy Spojené státy, 3,45 procenta a pro srovnání, velmi průměrné Česko 1,99 procenta. Ještě více je relativní zaostalost Číny patrná, když se přepočítá počet vědeckých publikací na počet obyvatel. V tomto srovnání se Čína pohybuje ve společnosti zemí jako Fidži, Omán či Barbados a Česká republika je na tom více než čtyřikrát lépe.

Otázka proto zní, kdy a jestli vůbec dokáže Čína dohnat nejvyspělejší země také v „hustotě“ vědy a výzkumu. Podle Hály reaguje čínská věda především na politickou poptávku, a její rozvoj je proto „nerovnoměrný a nárazový“ a chybí jí „přirozený, organický rozvoj“. Některé obory jsou proto, jak říká, skutečně na špici, v jiných ovšem nejlidnatější země světa zaostává. Dalším nedostatkem je podle něj podceňování takových aspektů, „jako je vědecká etika nebo vůbec filozofie vědy“. Rozhodující nakonec zřejmě bude, jak se Čína dokáže v příštích desetiletích vypořádat s již nyní se projevujícím stárnutím populace.

Na všech kontinentech

Nehledě na tuto svou relativní „hloupost“ se čínská vědecká a technologická dominance stává v mnoha oblastech světa díky své hrubé síle realitou. Jestliže za poslední čtyři desítky let vyrazilo na studia do zahraničí necelých šest milionů Číňanů, nyní se karta obrací. Předtím, než covid tyto vztahy dočasně zmrazil, studovalo podle serveru Statista.com v Číně na padesát tisíc Severokorejců, přes 28 tisíc Thajců, stejně tolik Pákistánců a kromě nich více než deset tisíc Indů, Američanů, Rusů, Indonésanů, Laosanů, Vietnamců, Bangladéšanů… Jen afrických studentů žilo roku 2016 v Číně 62 tisíc.

Číňané kromě toho mohutně investovali do rozvoje vědecké spolupráce takřka po celém světě, a hlavně v některých chudších státech úspěšně konkurují Západu. V Keni zavádějí pěstování speciálně vyšlechtěných odrůd rýže a hroznového vína, v Chile a v Argentině se podílejí na astronomickém výzkumu (Čína díky tomu mazaně získala pozorovací čas v některých špičkových – Evropany a Američany postavených – observatořích) a na (nedávno zbankrotované) Srí Lance či v sousedním Pákistánu čínský vliv naprosto dominuje. Hezky to pro časopis Nature vystihl prezident Pákistánské akademie věd Qasim Jan. „Moje generace si dělala doktoráty hlavně ve Velké Británii a v USA,“ poznamenal někdejší absolvent geologie na londýnské King’s College. A dodal: „Naši nástupci budou jiní. Až my odejdeme, většina jejich vazeb bude na Čínu.“

Až s odstupem času uvidíme, jak se dotyčným zemím sázka na Čínu, čínskou vědu a čínský pohled na budoucnost světa vyplatí, protože bezpochyby půjde o mimořádně asymetrický vztah. Ostatně sám Si Ťin-pching kdysi dokonale vystihl jeho podstatu bonmotem: „Moře je veliké, protože přijímá všechny řeky.“