Nedávno padla socha Edwarda Colstona v podstatě ze stejných důvodů, jako zmizel pomník Ivana Stěpanoviče Koněva z Prahy 6. Společnost se nedokáže vyrovnat s rozpory v osobách těch, kteří byli až dodnes zváni hrdiny.

Winston Churchill byl rasista, Edward Colston otrokář. Tyto zkratky vyeskalovaly v Británii v posledních dnech po zbytečné smrti černocha George Floyda v USA. Téma rasismu obletělo svět a na ostrovech se začala probírat historie, měnit názvy ulic, odstraňovat další sochy. O Churchillovi jako by se zapomnělo, že zachránil Británii před Hitlerem. Teď je tématem, že neměl rád Indy, o kterých tvrdil urážlivé věci, třeba že se množí jako králíci. I v Praze někdo jeho pomník počmáral.

Colston měl větší vroubek, podílel se na obchodu s otroky. Jenže také věnoval dost peněz na charitu, nemocnice či zakládání škol, které fungují dodnes stejně jako některé nadace.

Nepřipomíná to něco? Třeba maršála, který hnal nacisty až k Berlínu, jenže má také na rukou krev tisíců mrtvých Maďarů z protikomunistického povstání nebo Čechoslováků z okupace v roce 1968. 

S odstupem může situace v Česku i Británii vypadat uhozeně – dospělí lidé se nedokážou popasovat s minulostí vlastní země. Ale různý pohled na ni je příkladem demokracie. Naopak v zemích, kde se o historii nediskutuje, je něco špatně. Bourání pomníků ale řešením není.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Petr Weikert