Právě před 30 lety končila první a začala se psát druhá kapitola české pluralitní politiky. Občanské fórum (OF), vzniklé jako hnací motor sametové revoluce, dostatečně širokospektrální, aby tuto roli mohlo hrát, se v lednu 1991 rozhodlo přeměnit v politickou stranu s jasným programem a individuálním členstvím. OF, které nejprve ovládlo ulice českých a moravských měst, pak většinu významných politických funkcí ve státě a to vše stvrdilo drtivým vítězstvím v prvních svobodných volbách, stále více připomínalo obra na hliněných nohách. Příčinou byly vnitřní spory takřka o všechno.

Lednovému rozhodnutí o přeměně v politickou stranu předcházelo překvapivé zvolení Václava Klause prvním a posledním předsedou OF. Rozhodla o tom koalice regionů a nespokojenců s dosavadní politickou rozplizlostí, jež na sněmu získala většinu. Menšinový proud zastánců hnutí se však s přeměnou OF ve stranu nesmířil. Východiskem ze situace se staly únorové lánské dohody, které stanovily podmínky rozpadu OF, na jehož troskách vznikly dva nástupnické subjekty - Občanská demokratická strana a Občanské hnutí.

Analogické momenty

Při etablování OF zvítězil antistranický apel, s nímž toto uskupení vyhrálo první svobodné volby. Heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ bylo vyústěním utkvělé představy části intelektuálů o tom, že se na nás Západ dívá a díky naší inspiraci se rád zbaví přežité struktury politických stran, kterou nahradí širokými hnutími, kde prim hrají silné a nezávislé osobnosti. A ovšem, také se výborně trefilo do společenské atmosféry. Kvůli diskreditaci komunistickým režimem se strany a stranictví ocitly na pranýři.

Jedním z nejzásadnějších problémů celé polistopadové politiky je fakt, že strany se z tohoto pranýře prakticky nikdy nevymanily. Kdo mohl a může, vždycky se do politických stran opřel a opře. Jsou vděčným terčem - vlastní vinou, ale i umanutostí části „elit“, které stranictví irituje logickým sklonem k odpovědnosti a loajalitě. V tom se nic moc nezměnilo. Dokonce bychom mohli říci, že vznikem, etablováním a volebním triumfem Andreje Babiše a jeho „hnutí“ jsme se posunuli před leden roku 1991. A nejen to. Málokterá politická strana se dnes hlásí ke svému profilu. Brand „politická strana“ je v Česku pořád stejně, ne-li více poškozený.

Marxism forever

V usnesení, jímž se OF rozhodlo transformovat ve stranu, stojí i jasné programové vymezení. OF v něm „rozhodně odmítá marxistickou a leninskou ideologii, reformní komunismus, třetí cestu v ekonomice“. Sledujeme-li diskuse, které se již drahný čas vedou v západním politickém světě, vidíme možná terminologický posun. Rozhodně ale nevidíme, že by třetí cesta v ekonomice byla na hlavu poražena. Nejen teoretici, ale i praktici a nejen levičáci z okraje spektra, nýbrž i představitelé formací hlásících se ke středu (případně i doprava) se čas od času pouštějí na tenký led neomarxismu a reformního socialismu. Jen ho dnes cudně halí do módních progresivistických, environmentalistických a jiných obalů.

Nezmizely dokonce ani některé ze zásadních sporů, jež zapříčinily rozpad OF. Spory o budoucnost tehdejšího společného československého státu máme dnes díky bohu za sebou. Zato pořád hoří spor o naši transatlantickou vazbu. Ne snad tolik v rétorické oblasti, rozhodně však v praxi přijímání spojeneckých závazků a tváření se, že nás problémy spojenců nezajímají. Žijeme si dál svůj naivní sen o bezpečném srdci Evropy. Pořád jsme se nevyrovnali s komunismem - navenek ani uvnitř. Mnozí nikdy nebyli odškodněni a rehabilitováni. Mnozí jsou již zase zpochybňováni. Takřka nikdo nebyl odsouzen, byť by jen symbolickým soudem dějin. Liberální demokracie, postavená na soupeření politických stran či vyvažování dvou věčně soupeřících hodnot, tedy svobody a rovnosti, má dnes na kahánku více než tehdy.

Politika vzniklá zdola, možná málo intelektuální či noblesní, ale zato ryzí a autentická, před třemi desetiletími zvítězila nad elitářstvím. V roce 2021 stojíme před podobnou výzvou. Soupeřů je tentokrát vícero. Nejsou to jen elitáři, ale i oligarchové a oligarchisté. A všichni ti, kdo z toho klientelistického systému těží.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.