Někdejší policejní prezident Jiří Kolář byl dokonalým prototypem „policajta“. V říjnu roku 2004 ovšem svůj služební zápal poněkud přehnal. Veřejně pronesl, že ho vůbec netrápí prudký nárůst počtu policejních odposlechů, a vysvětlil: „Já vedu rozhovory a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Byl z toho takový skandál, že ho Kolář jen taktak ustál.
Svět byl tehdy úplně jiný. Facebook byl půl roku starý, první iPhone se měl objevit až o dva roky později, lidé si ještě občas posílali fax a kamerový systém rozpoznávající v reálném čase tváře si uměl málokdo představit. Jedno se ale za celou tu dobu, během níž došlo k informační revoluci, ani trochu nezměnilo. Už v roce 2002 vydal zmíněný Kolář – interní, dlouho pečlivě utajovaný a dodnes neveřejný – pokyn policejního prezidenta upravující praktické nakládání s profily DNA, které policie odebírá podezřelým a obviněným.
Pokyn od té doby Kolářovi nástupci několikrát lehce poupravili, „podvozek“ je ale stále stejný: nakládání s těmito mimořádně citlivými osobními údaji dál upravuje pouhá interní norma, kterou může policie kdykoli a velmi jednoduše – aniž by o tom museli hlasovat poslanci – upravit k obrazu svému. Stále také chybějí jasná pravidla, kdo všechno může v Národní databázi DNA skončit a jestli existuje právo na výmaz.
Genetika, tváře, auta
O záznamy v dotyčné databázi (dnes obsahuje přes 300 tisíc profilů – „živých“ lidí i neztotožněných stop z místa činu) se od té doby vedla nekonečná řada sporů, do nichž různým způsobem zasahovali soudci několika soudů včetně Nejvyššího správního či Ústavního. Nyní Národní databáze DNA míří kvůli dotační kauze někdejšího náměstka ministra školství Jana Kocourka (týdeník Hrot oslovil jeho advokáta Lukáše Trojana, ale vyjádření k případu nezískal) před Soudní dvůr Evropské unie.
Bude to hodně důležité rozhodnutí v hodně důležité záležitosti. Nejenže by mělo konečně vymezit policii mantinely, jak nakládat s citlivými osobními údaji, zásadní ale může být podle advokáta a ředitele spolku Iuridicum Remedium Jana Vobořila také „ve vztahu k dalším interním pokynům, které vznikaly v dobách analogových kamer“. Stejně letmo jako odebírání DNA (tedy v jednom paragrafu) zmiňuje zákon o policii také pořizování audiovizuálních záznamů, a tak interní předpisy upravují třeba praktické fungování systému pro rozpoznávání tváří na přažském letišti či automobilů na českých silnicích.
Čekání na Evropu
Kocourkův případ je sám o sobě klasickou ukázkou kriminality „bílých límečků“. Roku 2017 mu pražský městský soud pravomocně uložil tříletý podmíněný trest za to, že v dobách svého náměstkování zařídil, aby stát občanskému sdružení EMA (European Medicine Association) neoprávněně vyplatil dotaci ve výši 4,5 milionu korun. Už o rok dříve mu policie – i přes jeho nesouhlas – odebrala DNA a spolu s otisky prstů ji uložila do svých databází.
Kocourek následně podal na policii správní žalobu a Městský soud v Praze jí loni v červnu vyhověl s tím, že nezákonné bylo jak odebrání genetického vzorku, tak následné uložení profilu DNA do policejní databáze. Městský soud proto policii nařídil, aby všechny Kocourkovy vzorky a záznamy do třiceti dnů zničila. Zdůvodnil to velmi jednoduše, a to tak, že české zákony (a podzákonné normy) upravující tuto oblast jsou zcela nedostatečné, a policie navíc vůbec neuvedla, proč by zrovna v Kocourkově případě, tedy typově v hospodářské kriminalitě bílých límečků, měly profil DNA a otisky prstů hrát nějakou roli.
Policie poté podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten dal nedávno za pravdu hned několika lidem v Kocourkově situaci a také v usnesení, které vydal v jeho případě, otevřeně píše třeba o tom, „že nemá pochyb o skutečnosti, že interní předpisy policie v podobě pokynů policejního prezidenta“ nesplňují požadavky kladené na kvalitu právních předpisů. Nejvyšší správní soud se však tentokrát rozhodl postupovat poněkud jinak a jednou provždy vyjasnit pochybnosti, jestli je postup policie zákonný a zda vyhovuje evropskému právu.
Výsledkem jsou tři takzvané předběžné otázky, které by měl někdy v příštích měsících zodpovědět Soudní dvůr EU. Velmi zjednodušeně zní takto. Zaprvé, může policie nerozlišovat mezi jednotlivými úmyslnými trestnými činy a dál vytvářet a uchovávat profily DNA úplně stejně, ať už jde o vraždu, nebo o úvěrový podvod? Zadruhé, jak dlouho může policie profily DNA uchovávat a může o tom rozhodovat sama jen na základě interní směrnice? A zatřetí, jakou kvalitu musí mít právní norma upravující nakládání se zvláště citlivými osobními údaji, tedy třeba právě s profily DNA?
Součinitel odporu
Položení předběžných otázek Soudnímu dvoru EU je vyvrcholením dvacet let trvajících sporů. Ty běžely ve dvou liniích – politické a úřednicko-soudní, ovšem součinitel odporu kladený policií byl až dosud naprosto nepřekonatelný. Namále měl interní prezidentský pokyn na podzim roku 2012, kdy ministerstvo vnitra slíbilo, že sepíše speciální zákon, který by pro odebírání a uchovávání DNA stanovil jasná pravidla, jenže o půl roku později padla Nečasova vláda, a tak z toho nic nebylo. V následujícím volebním období sice vznikly hned dva návrhy zákona o DNA, ministerský a opoziční (sepsal ho Vobořil s poslancem TOP 09 Danielem Kortem), ovšem také ony spadly nakonec pod stůl.
Paralelně se začali ozývat jednotliví postižení. Už v roce 2008 rozhodl Úřad pro ochranu osobních údajů, že policie musí vymazat profil DNA účetního Jiřího Pivody, odsouzeného na šest let za krácení daní (když s ním autor tohoto článku před několika lety mluvil, popsal svou vězeňskou anabázi slovy: „Stalo se, trest jsem přijal. Tak se podnikalo v devadesátých letech.“). Stejný názor měl i Městský soud v Praze. Vrchní soud pak ale dospěl k názoru, že věc měl místo městského řešit obvodní soud, soudy si začaly případ přehazovat mezi sebou, a tak dodnes neskončil.
Za zmíněné průtahy už ale Pivoda dokázal podle Vobořila, který ho zastupuje, vysoudit na státu částečné odškodnění. Jiný případ dotáhl loni v březnu až k Ústavnímu soudu další „bílý límeček“ (jeden z obviněných v kauze kampeličky WPB Capital), jenže výsledek zklamal a nic nerozhodl. Případ ležel u Ústavního soudu celé čtyři roky a jeho plénum pak – převážně z formálních důvodů – odmítlo zažitou policejní praxi změnit, aniž by se věcně zabývalo podstatou problému.
Důležitý rozsudek
Jasno do věci vnese až rozsudek Soudního dvora EU. Na jeho rozhodnutí čekají nejen české soudy, které kvůli tomu přerušily některé běžící spory, ale také ministerstvo vnitra. To nyní žádnou legislativní změnu neplánuje, když ústy svého mluvčího Ondřeje Krátošky tvrdí, že aktuální úprava je dostatečná, a dodává, že řečené interní směrnice jsou „standardní a vhodný způsob, kterým policie jako správce provádí některé povinnosti plynoucí z předpisů EU na ochranu osobních údajů“. Do budoucna prý ministerstvo změny nevylučuje, je ale údajně otázkou, „jestli je účelné případné úpravy provádět před tím, než soudní dvůr odpoví na již položené předběžné otázky“.
Na závěr nezbývá než zopakovat, že půjde o hodně důležitý rozsudek v hodně důležité záležitosti. Snižovat jeho význam tím, že se týká odsouzených zločinců, není namístě. Už proto, že v Národní databázi DNA jsou nejspíš i profily, které tam vůbec nepatří. Když v letech 2011 až 2012 vybral Úřad pro ochranu osobních údajů z policejní databáze náhodně dvacet profilů, zjistil, že pět z nich (tedy čtvrtina) tam nemá co dělat: tři z těchto profilů byly lidí, které soud zprostil obžaloby, u jednoho bylo obvinění zrušeno a ten poslední patřil svědkovi.
Dala by se na to samozřejmě aplikovat slavná věta policejního exprezidenta o tom, že člověku, který nic nespáchal, to může být jedno, radši ji ale nevytahujme na světlo světa.
